Freudovy Vánoce
Svátky oslovují naše nevědomí. Co by pod povrchem viděla psychoanalýza?
Dominantou teple osvětlené místnosti je vkusně ozdobený vánoční stromek, pod kterým leží hromada dárků. Na komodě vedle kvetoucí vánoční hvězdy svítí betlém, uprostřed něhož miminko na seně nese příslib naděje. Melodie koled náš pohled pomalu odvádí ke svátečně prostřenému stolu, kde se právě podává štědrovečerní večeře. Elegantně oblečená maminka s lehkým úsměvem na tváři dopřává každému členovi rodiny porci bramborového salátu o něco větší, než si přál. Tatínek se trpělivě snaží udržet dva výrostky u stolu. Ti plni očekávání vyhlížejí příchod Ježíška. Tchyně s tchánem spokojeně sledují mladou rodinu. V očích všech přísedících se odrážejí plamínky svíček a podtrhují slavnostní atmosféru. V rohu místnosti je zřetelný obrys muže, který sedí v křesle. Postavu oděnou do skvěle padnoucího obleku zahaluje dým z doutníku. Přemýšlí o všem, co v sobě nese tato na první pohled idylická chvíle.
Dárky jsou symbolické vzkazy. Nenesou pouze materiální hodnotu, ale i lásku, pozornost, péči nebo také vinu a odčinění. Jsou výrazem našeho libida: kam je nasměrované a s jakou intenzitou. Prostřednictvím daru vyjadřujeme, že druhého vidíme, přijímáme, uznáváme a jsme si vědomi toho, kým je. Anebo také ne. Toto neviditelné sdělení se v různých podobách a obměnách předává s každým obsahem zabaleným do lesklého papíru.
Mýtus dokonalosti
Všichni víme, jak by měly Vánoce vypadat. A tak se naše superego ozývá s ještě vyšší intenzitou. Touha po dokonalých svátcích s klidnou mírumilovnou atmosférou může být dětským přáním přestrojeným do dospělého kabátu. Je to nostalgie po podobě rodiny, kterou jsme nikdy neměli, po Vánocích, jaké jsme nikdy nezažili, po vzpomínkách z dětství, které jsou dodnes bolestné. Toužíme po emočně korektivní zkušenosti, která nám umožní napravit, co bylo kdysi nepříjemné a zraňující.
Přísné superego, jehož hlas je s postupujícími prosincovými dny přísnější a náročnější, velí držet se rodinné loajality a i letos naplnit představu našich rodičů o hodné, výkonné a bezchybné holčičce nebo chlapečkovi, která už je léta stará a nekoresponduje s realitou. Touha po rodičovské pochvale a uznání dodává téměř nevyčerpatelnou psychickou sílu i ve chvíli, kdy už je vše těžko únosné.
A tak v sobě vydolujeme poslední zbytek energie, abychom sehnali ještě větší stromek, napekli ještě jeden druh cukroví, naplnili představu Vánoc, která ale vůbec není naše. Pod diktátem superega, tedy hlasu našich rodičů nebo jiných zvnitřněných vzorů, se pak odkláníme od sebe sama a prožíváme Vánoce někoho jiného.
Vynaloženým úsilím, aby světýlka byla ještě zářivější, řízky křupavější a aby pod stromkem bylo o pár dárků víc, se také můžeme skrytě odklánět od reality, která je hořká, smutná, zraňující nebo z různých důvodů nenaplňující. Možná mají dokonalé svátky zachránit to, co léta nejde napravit, nebo umožnit zapomenout na rány, které se nedaří zhojit. Jednoduše, když bude vše na pohled krásné a třpytivé, změní to něco na tom, jaké to ve skutečnosti je.
Touha po radostných a bezchybných svátcích vyrůstá na zcela lidském přání, aby alespoň jednou v roce byl svět bezpečným a přívětivým místem. Aby náš život byl alespoň pár dní v pořádku. Probouzejí se staré potřeby, které nebyly naplněny a vytvořily v nás prostor, který volá po péči.
Možná jsme hezké Vánoce neměli možnost v dětství zažít, možná pro nás předešlé svátky byly z různých důvodů bolestivé nebo zatěžující, možná jsme je slavili s nesprávnými lidmi. Vyvíjíme pak na sebe a na své okolí tlak, aby letos bylo vše dokonalé, a čím více tlačíme, tím více to takové není.
Dostatečně dobré Vánoce
Důležité je hledat tu svou podobu hezkých Vánoc. Ráda si vypůjčuji slova psychoanalytika Donalda Winiccotta. Svátky nemusí být dokonalé – stačí, když budou dost dobré. To znamená v souladu s námi samotnými. Spíše než na to, co je správné a žádoucí, nasměrujme naši pozornost a energii k tomu, co je naše. Zodpovězme si otázku, čí Vánoce to vlastně žijeme. Čí představu naplňujeme? Koho se snažíme potěšit? Od koho potřebujeme uznání a pochvalu?
Někdy je tím největším vánočním dárkem (a nejen vánočním) to, že můžeme být autentičtí. Se svými touhami, nedostatky, očekáváním, smíchem, únavou i realitou. Když nehrajeme, nesnažíme se vyhovět a zalíbit, nepřehlížíme své potřeby a hranice. Přijetí nedokonalosti svátečního období může být krokem k tomu, že pro nás bude dobré. Následně pro nás zastavení se u sebe a drobná introspekce nemusí být tak ohrožující.
A zatímco rodina po Štědrém večeru pomalu usíná, muž v křesle v rohu obývacího pokoje uhasil svůj doutník, posunul si brýle na kořen nosu a ponořil se hlouběji do sebe. Brzy už půjde také spát, ale ještě přemýšlí, z jakého důvodu může vánoční čas tak psychicky (i fyzicky) vyčerpávat.
Dochází k závěru, že je to tím, co cítíme. Co skutečně cítíme. Tím, co se v nás probouzí, vrací nebo touží být opraveno. Vánoce jsou období, kdy se duše více či méně vědomě pouští do míst uvnitř nás, do kterých se během roku neodváží. A právě proto někdy stačí málo, jedna svíčka, jedna chvíle ticha, jeden hluboký výdech, aby se v nás něco drobného pohnulo. A to je ono vánoční kouzlo.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..