Fénix a umění prohrávat

Utvářejí nás stejně významně jako výhry, a přitom se o nich moc nedovídáme, nemáme návody, jak se k nim stavět, jak se z nich učit a zvedat. Je nespočet knih o cestách k vítězství, ale minimum o prohrách a „umění prohrávat“. Když před lety vznikala kniha Nezdařená terapie a bylo osloveno mnoho známých psychoterapeutů, aby popsali nějaký příběh z praxe, kde to nevyšlo, a aby napsali, jak tuto „prohru“ zvládli, velké množství z nich odmítlo spolupracovat, jen aby si nezkazili auru dobrého – „vítězného“ – terapeuta.

Tentokrát jsem hledal inspiraci u psychospirituálních učitelů, ale i u dvou mých oblíbených sportovců, kteří znají velká vítězství i prohry a řadu zranění – Rafaela Nadala (pro mě největší osobnost tenisu) a Lindsey Vonn (historicky nejúspěšnější sjezdařka). Sport je metaforou života jako hry, jako dramatu, v němž chceme a máme uspět. Přitažlivost sportu tkví mimo jiné v tom, že sledujeme zápasy a závody zobrazující archetypální motiv o životním vítězství. Motiv, který však dnes můžeme zažívat většinou jen doslovně a v karikaturních podobách čistě materialistických úspěchů či získaných trofejí.

Úspěch lze definovat různě: jinak o něm bude mluvit ego, společnost, jinak snad duše a spirituální sféra. Stejně tak prohra mluví jinak k egu a jinak k duši – pro ego je katastrofou i smrtí, pro duši může být odlehčením, přesměrováním, iniciací i zanořením do větší hloubky.

Lavička poražených

Přikázání vyhrávej zahrnuje tisíce věcí – volá na nás buď úspěšný (musíš být úspěšný!) v práci, vydělej dost peněz, měj skvělého partnera, zvládni všechny emoční potíže, buď v pohodě, dojdi osvícení a podobně. Každý by mohl vytvořit dlouhý seznam toho, co k tomu patří. Prakticky není možné ve všem vítězit, což vede k tomu, že lavička „poražených“ je přeplněná. A není na ní příslovečná čest pro poražené, ale spíš stud, pocity viny vůči sobě či druhým, hořkost, zklamání, smutek a další těžké emoce i myšlenky.

Přikázání vyhrávej vytváří armádu poražených. Přemýšlím o tom i v kontextu toho, jak se radikalizuje společnost a jak poražení, kteří nesplnili dostatek předepsaných vítězství, neumějí zpracovávat své prohry a promítají je pak do svých postojů, politiky a voleb a formují veřejný prostor na základě svých zranění. Narcismus sociálních médií, kde emoční zvracení je už skoro normou, to bohužel jen umocňuje. Nepomůže však moralizování. Je spíš důležité vnímat, že téma proher si žádá naši pozornost a musíme ho kultivovat. Chtělo by se říci: „Naučme se zacházet s prohrami a svět bude možná o něco lepším místem.“

Přikázání vyhrávej realizované jen ve viditelném světě je zjednodušeným uchopením motivu vítězství v životě, o které máme usilovat. Vyhrávej konstruuje identitu jedince založenou na úspěchu, čímž přecpává naše ega a nechává hladovět naše duše. Prohry skrýváme – nejsou obvykle hrdými jizvami bojovníků, zkušenostmi, které nasměrovaly náš život, ani významnými lekcemi, které z nás setřely naivitu či prvoplánový životní optimismus a proměnily je v hlubší moudrost, lásku a soucit (i s poraženými).

Člověk na křižovatce

Prohry jsou křižovatkou k hloubce, nebo ke zlu. Zranění utržená životem mohou vést k duši a péči o ni (i o duši světa), či přes rezignaci, depresi nebo agresi až k čistému zlu. Naše pochopení pro prohry druhých a péče o ně mohou svět chránit před dalším příklonem k bezohlednosti. Prohry je třeba vynášet na světlo a dát jim prostor.

Příkladem dobré snahy je krok Lindsey Vonn založit v rámci její nadace pro nadějné sportovkyně a mladé ženy platformu Overcoming obstacles, kde se sdílejí životní překážky a prohry a berou se jako nutná část cesty sportovce i člověka a nezbytná podmínka pro výhry.

Potřebujeme najít způsob, jak z proher odlepit stud a pocity osobního selhání. Lindsey má heslo If you fall, pick yourself back up. Vícekrát ji zastavily pády a zranění, která by asi hodně lidí zničila, ale vždy našla způsob – jako by žila v příběhu Fénixe, který znovu a znovu vstává – jak se nevzdat. Sama řekla, že jí pomáhá víra, že má v moci se vrátit a že překážky jsou dočasné.

Není třeba bojovat proti strachu, ale rozvíjet odvahu. Není to totéž.

Rafael Nadal říká, že nepřítelem není prohra, ale strach z proher. Smět říci prohrál jsem bez toho, že při tom padám do výčitek, zklamání, obviňování či dalších neplodných „emočních statusů“, není jistě snadné a nelze to vyžadovat po prohře okamžitě, ale hodí se nám to jako značka, jakým směrem se vydat.

Prohrami samozřejmě nemyslím jen prohraná sportovní utkání, ale veškeré ztráty (i ztráty představ, ty bolí velmi…), odmítnutí, nesplnění úkolu, nedokončení, nerealizace snů, konce vztahů apod. Pamatuju si, jak mi před lety v těžkém období pomáhala mantra přijmu bolest. Možná po tisícím vyslovení se slova stala realitou a mohl jsem jít dál.

Pracovat na prohře většinou obnáší práci na studu, vině a truchlení. Němčina naznačuje, že truchlení je skutečně fuška, už svým názvem Trauerarbeit. Zadržovat emoce, které se k prohře vážou, je stejně hloupé jako dovolit, aby takové pocity příliš promlouvaly do jednání a pevnějších struktur osobnosti, jako jsou dlouhodobé postoje, světonázor atd.

Dary proher

Prohru si můžeme alespoň zčásti trochu odosobnit – stala se. Myslím, že to pomáhá i v případech, kdy jsme k ní významně přispěli i my sami. Možná se časem ukáže, kam nás měla nasměrovat a že byla spíše výhybkou než tragédií. Když budeme hlouběji ve své duši, možná nebudou ani vítězství, ani prohry přespříliš určovat naši identitu. Líbí se mi, že Nadal po 11. titulu na Roland Garros (úspěchu, který nemá v historii tenisu obdoby) řekl, že „je obyčejným klukem, kterému se dějí neobyčejné věci“. Skvělá ochrana, aby ego z úspěchu neprasklo.

Jak postupujeme životem a přicházejí další prohry, můžeme se už učit z toho, že většinou z nich najdeme jinou cestu ven, a můžeme při tom objevit a rozvinout svou odvahu, kreativitu, vytrvalost i soucit. Toto všechno mohou být dary proher. Je třeba překážky a prohry přijímat, dovolit jim nás ovlivnit, nechat je předat nám svůj poklad halený v nelákavém balení, ale nedovolit jim, abychom se vzdali, aby se z bolesti stala sebelítost a rezignace nebo abychom se stali obětí či agresorem.

Na své porážky se máme přiměřeně dlouho a intenzivně dívat, být s nimi v kontaktu a vidět, co s námi dělají. Vztek nás může vést ke změně, na kterou bychom bez něj vůbec „nedosáhli“. Musíme obejmout i uražené ego, které může odmítat dál hrát a být poraženým. Může se bránit tak, že už po ničem netouží (a není to spirituální osvobození a důkaz o nelpění, ale obyčejný strach zažít další zranění a narcistní obrana).

Prohra nás paradoxně přibližuje celistvosti tím, že – dle slov jezuitského terapeuta Anthonyho de Mella – ničí naši neodolatelnou touhu být vždy rozumný, vyrovnaný a vážený, což je největší překážkou ke svatosti. Tomáš Halík nebo Thomas Moore píšou o tom, jak jejich cesty usměrnily i prohry a lidé, kteří jim přáli neúspěch a neumožnili jim např. přednášet na univerzitách. Oba byli životem přesměrováni tam, kde mohli lépe rozvinout své talenty a kde bylo jejich duši lépe.

Ne‑přátelé nám mohou sloužit, aniž to vědí a aniž by to zamýšleli. Potřebujeme víru a naději, že naše cesty nekončí, ani když se nám nevydařilo něco, co pro nás bylo velmi cenné. Thomas Moore k tomu dodává, že je třeba si uchovat identitu „padlého krále v exilu“ – mohou nás vyhnat, dokonce i do emočního podsvětí, ale stále smíme uvnitř zůstat králem/královnou s důstojností a hodnotou.

Duše se sytí i v temnotě

Zažití prohry nás může přesunout do krajiny, do které jsme nechtěli vstoupit, ale ze které lze čerpat živiny pro pohled na život jako takový a případně podat zprávu dalším – je to jako bychom nejeli na prosluněnou dovolenou do Španělska, ale na území, kde zažijeme válku, hlad a strádání. Možná by cesta do takové země ovlivnila náš život víc – duše se rozhodně učí a sytí i v temnotě. V porážce jsme jako řecká bohyně Persefona, která musí část roku trávit s Hádem v podsvětí a její identita je tvořena krásou i temnotou. Část duše už bude po prohrách a ztrátách žít v podsvětí – nejvíc to možná cítíme při ztrátě někoho blízkého, ve vztahu, s nímž byl kus nás samých.

Setkání s prohrou je vždy symbolickým setkáním se smrtí. Něco umírá, někdy i něco v nás. Je těžké důvěřovat smrti, že nás učí, že nás proměňuje a že nám dává víc, než tušíme. Možná léčí duši tím, že nechává umírat části našeho ega tížící jako závaží, na která se vážou očekávání a z nich vyplývající zklamání. Každá prohra je malou smrtí a předchutí toho, k čemu všichni směřujeme. Je malou proměnou našeho starého self v nové já, našeho vnímání a bytí ve světě. Bolí jako každý porod.

Mít smrt v zorném poli nemusí být paranoiou ani známkou hluboké deprese, ale spíš vědomím vzácnosti našeho života, který má vést k vítězství a kterému máme vtisknout smysl a tvar. Mniši napříč spirituálními tradicemi meditují o smrti pravidelně, aby mohli dobře chápat a zakoušet život. Potřebujeme se držet naděje, lásky a všeho, co může být oporou, abychom dovolili tento přerod – smrt a znovuzrození.

Žít bez svého snu

Musíme se učit přepracovávat představu o prohrách, o sobě i o světě. Některé věci ani z podstaty vyhrát nelze – jak říká Tomáš Halík, nejsme ještě v nebi. I když nemůžeme vyhrát boj se zlem, hloupostí některých lidí a všemi stíny (včetně vlastních), neznamená to, že se nemáme snažit. Cílem je zde spíš cesta a udržení se na ní.

Můžeme se osvobodit od nutnosti vyhrát, aniž se vzdáme. Můžeme ujít kousek trasy a doufat, že další lidé svým příspěvkem posunou cestu o kus dál. Je možné hrát jen s kartami, co nám život rozdal, případně s tím, jak jsme je rozvinuli či upravili. Vítězstvím jsou spíš posuny na cestě než značka, kam dojdeme. Vyjádřím‑li to primitivním finančním příměrem, tak vítězem je víc ten, kdo z nuly vydělal dva miliony, než ten, kdo ze dvou milionů získal tři.

Při přepracovávání představy o prohrách můžeme opustit koncept štěstí, který stojí na vlastnění (i duševně‑duchovním vlastnění) – budu šťastný, když budu mít a, b,c, d… – a začít vnímat štěstí jako schopnost rozvazovat pouta ke konkrétním představám: spokojenost může vstoupit tam, kde jsem od něčeho svobodný, co už ke štěstí nepotřebuji. Prohry takový prostor odpoutání připravují. Může se po nich objevit prázdno, které v sobě nese určitý děs, ale i zárodek nové cesty.

Prohra nás vyzývá k tomu, abychom se rozloučili s něčím pro nás drahým, minimálně s naplněním určité představy v daném čase či v podobě, jakou jsme měli v srdci. Součástí tohoto procesu může být i odpuštění – sobě a/nebo druhým. Milníky na cestě mohou být uvědomění, že „můžu žít“ bez splnění svého snu a že možná „budu žít“ bez svého snu. Může se hodit rozlučkový rituál i sledování toho, co je prohrou nedotčeno.

Pozitivním signálem o rozloučení je přechod ze vzteku do vědomí vlastní síly, že jsem spolutvůrcem života, a také objevení soucítění se sebou i se všemi poraženými tohoto světa. Spojení síly a soucitu dává dobrý základ pro aktivní pomoc tam, kde je třeba. Prohry nám mohou brát odvahu, ale také mohou odvahu zakládat. Odvaha není absencí strachu, strach je její nutnou podmínkou – je spíše zvládnutím strachu, jeho proměnou či překročením. Není třeba bojovat proti strachu, ale rozvíjet odvahu. Není to totéž. Dokud žijeme, náš životní zápas trvá a je většinou nějaká šance na změnu či prohloubení našeho zaměření.

Umění prohrát

Nedávno mi kamarád poslal zajímavý spot Stop Asking For Easy. Důležité věci nejsou lehké, nemají být lehké, je třeba za ně platit. Potřebujeme spíš povzbudit pro boj než pouze dostat úlevy jako ve škole z hodin tělocviku. Jen po boji (mluvím stále víc o tom vnitřním boji!) můžeme vnímat příchuť vítězství a jeho hodnotu. I u sportů by neměl být význam v jejich sledování, obdivování „hvězd“ ani pouze v napodobování stejné činnosti, ale v zažehnutí jiskry pro vlastní život, přeskočení té „hvězdné záře“ do každého z nás.

Budeme‑li pokračovat ve hře života, musíme počítat s prohrami – hodí se je brát jako nezbytnou nutnost. Nelze se před nimi chránit, aniž bychom neztráceli přístup k životu. Zajištění před prohrou je většinou umenšením životní síly a pestrosti života s jeho dynamikou. Spíš se můžeme učit „prohrávat profesionálně“, aspoň těm menším prohrám a své roli v nich se zasmát a nevázat se ani na strach z prohry, ani jen na touhu po vítězství.

Z prohry můžeme udělat zkušenost, po čase za ni být i vděčný. Najdeme‑li vhodný postoj k prohrám, můžeme zažít pocit vítězství. Prohrou by bylo ztratit svůj život v povrchnosti a vnějškovosti – nepotkat svou duši a nepoznat lásku a svobodu. Svoboda předpokládá schopnost se něčeho vzdát, něco pouštět, ztrácet a „prohrát“ jiné možnosti. Ztráta většinou není katastrofou, tou se stává díky našemu myšlení a postoji. Vítězstvím je podle mě naučit se žít s prohrami, nepřestat hrát ve hře života a rozvíjet svůj originální životní příběh, který nikdo nemůže replikovat.

Vítězství leží spíše ve vnitřním světě a projevuje se uchováváním hodnot, za kterými stojíme, mentálním zráním a věrností síle lásky. Láska, kterou jsme dali či dostali, se nemůže ztratit a nikdo nám nemůže vzít možnost milovat. Spirituální směry nás povzbuzují k důvěře – kde sami sebe ztrácíme v lásce, kde na sobě nelpíme a naše ego vlastně prohrává, tam překračujeme most k trvalému vítězství, které snad ani smrt nespálí. Anthony de Mello vnímá intenzitu našeho životního zápasu v souvislosti se spiritualitou. Žijeme‑li jen bezpečné, po všech stránkách chráněné a průměrné životy, nepotřebujeme zakotvení v hloubce ani Boha. Čím méně životních výzev, tím méně modliteb a odvahy.

Prohry nás mohou vyvázat z otroctví přikázání vyhrávej a ukázat nám svět z jiného úhlu. Můžeme nakonec jako soucítící Bodhisattva dobrovolně zůstat solidárně na stejném břehu s milióny poražených a nemusíme napínat své síly jen k dosažení vnějších výher, protože víme o těch vnitřních, co rezonují s duší.