Feminismus je přežitek

Jsem žena. Tím jsem si jistá. Občas je ale dobré si to připomenout. Vrátit se do role. Plnit funkci sběrače a udržovat v jeskyni oheň. Nechat muže, ať si běhá s kuší po lese. Špinavý, odhodlaný, hrdý a šťastný. Nevyčítat mu, že nic neulovil, když nic neulovil, a když náhodou ulovil, že ulovil něco, co ulovit neměl.

Nechystat se příště na lov s ním nebo nedej bože místo něho. Jednoduše vydržet sedět na zadku, vařit vodu na polívku a přitom:

• být pokud možno zticha, usměvavá, upravená
• normálně jíst, ale přitom netloustnout
• nemít migrénu ani otravnou matku
• zvládat svoji předmenstruační, menstruační a pomenstruační tenzi
• s chutí se na požádání rozmnožovat a rodit do roztrhání.

Být tak nějak k užitku, ale nebýt k užitku až příliš, aby se tím ten jeho užitek snad náhodou nezmenšil. Prostě venku občas něco posbírat a pravidelně přihazovat polena. Ono se po nás stejně ani nic víc nechce.

Když jsem byla dítě, moje matka mi říkala, že jsem její malá princezna. Tuším, že používala výraz zlatovláska a doteď nevím, jak na to přišla, protože zlaté vlasy jsem nikdy neměla a ani brácha je neměl. Vlastně nevím o nikom široko daleko, kdo by jí byl podobný, kromě kokršpaněla ve vedlejším bytě, který kdysi kousnul matku do kotníku, ale to sem teď nepatří.

Prostě jsem byla princezna a rozumělo se samo sebou, že asi nebudu princ, když už jsem se narodila jako holka a žádný problém s identitou nemám. Poslušně jsem si hrála s panenkami, skákala přes gumu, přes švihadlo a přes kaluže, když zapršelo nebo když někdo myl před barákem svoji škodovku.

Věděla jsem tenkrát přesně, kde je moje místo. Uměla jsem respektovat mužský svět. Tak nějak z logiky věci. A tak trochu ze strachu.

Her na vojáky nebo na indiány jsem se účastnila jen tehdy, když nám to kluci dovolili. A oni nám to stejně většinou nedovolili a nám to zas až tak strašně nevadilo. Když jsme je občas otravovaly, tak nás vyhnali nebo nám vynadali nebo nám utekli.

Nebylo nutné si to vyříkávat, dělat kompromisy nebo ustupovat ze svých pozic. Bylo to všechno spravedlivě genderově nevyvážené a paradoxně korektní. Věděla jsem tenkrát přesně, kde je moje místo. Uměla jsem respektovat mužský svět. Tak nějak z logiky věci. A tak trochu ze strachu. Přirozeně.

Byla by úleva, umět to i dnes! Znovu se mužů tak trochu bát.

Přednáška 24. října 2024