Fasády

Sociální maskou není nutně míněna přetvářka ve smyslu budu ti mazat med kolem pusy, přestože tě nesnáším, a budu z toho mít nějaký užitek. Ano, i tato podoba je v lidském chování zastoupena, ať už tak činíme vědomě a jsme schopni a otevřeni si to přiznat (což umí málokdo), nebo to vše probíhá na úrovni nevědomé, kam jsme to vytěsnili a odsunuli, abychom se nemuseli stydět sami před sebou. Mnohdy ale nejde o nic tak dramatického.

V určitých sociálních situacích si zkrátka chceme zachovat tvář, a tak se nechováme přesně dle toho, co cítíme a co se odehrává uvnitř nás. Zahrajeme divadlo, že jsme nad věcí, že se nás něco nedotklo, že to neprožíváme. Často jsou tyto manévry spojené s určitým sociálním postavením a nemusí jít jen o náš status nebo pozici v zaměstnání. Může se jednat o postavení v rámci party, sportovního klubu, třídy… V každém tomto okruhu zaujímáme nějakou roli a v souladu s ní se chceme chovat, přestože se kvůli tomu někdy musíme přetvařovat.

Vytváříme si však ještě jiný typ fasády. Ten vzniká většinou jako reakce na bolestivé zkušenosti, kvůli kterým jsme se spálili. Smyslem je ochrana před dalším potenciálním ublížením a před tím, abychom ukázali svá slabší místa ostatním lidem. Pokud jsme se v minulosti někomu příliš otevřeli, důvěřovali mu, a on nás zradil, můžeme si jako obranu kolem sebe vytvořit imaginární hradbu, která k nám nikoho už tak blízko nepustí.

Navenek pak můžeme působit, jako bychom byli z ledu, těžce dostupní, bez emocí. Okolí nás může odsuzovat za to, že jsme namyšlení. Jde však pouze o ochranu nás samotných, jejíž potřeba vyvěrá ze strachu z ublížení.

Podezřele dokonalí

Tzv. „dokonalá fasáda“ vzniká, abychom ostatním lidem ukázali, jak moc jsme nad věcí, že jsme šťastní a vše se nám daří. Nasadíme americký úsměv, zavedeme extrémně pozitivní přístup k životu s mottem „s úsměvem jde všechno líp“ (ano, toto rčení má něco do sebe, ale nemělo by se to přehánět) a takto se budeme prezentovat, protože se děsíme, že by někdo prokoukl, jak moc nedokonalý život máme a v jakém bahně se brodíme.

Že přijdeme domů, vyčerpáním z neustálého přetvařování padneme do postele a nechceme nikoho vidět ani slyšet, je věc druhá. Vnitřní uzlíček nervů, nespokojenosti, nejistoty a pesimismu nikomu ukazovat nechceme. Reklamu na dokonalost však ano.

Výhodou fasády je, že si ji můžeme vymalovat dle libosti, na zeleno, na růžovo, na černo. Je to jen na nás. Záleží však na tom, jak jsme schopni udržovat její přirozenost, pokud se to tak dá v tomto kontextu nazvat. Respektive jak přiléhavá k realitě je. Někdo si dokáže vytvořit fasádu tak dokonalou, až se nám to zdá podezřelé.

Představte si věčně usměvavého a dobře naladěného člověka, kterému v životě vše vychází dle jeho představ, děti jsou extrémně nadané, manželka jako ze žurnálu, nic není problém, vše se zvládne. Někde bude zakopaný pes. Baskervillský.

Tito lidé jsou pak na svou fasádu tak fixovaní, tak prostoupila jejich osobnost, až jí sami uvěřili. Aby nemuseli vnímat a uvědomovat si problémy, těžkosti a nedokonalosti, kterými je protknutý jejich život, růžovou fasádu zakomponovali i dovnitř a ta způsobila, že ztratili kontakt se sebou samými. Jakékoliv ohrožení nebo otřes této masky je pro ně ochromující, protože je napadena jejich jediná jistota – iluze dokonalosti.

Persona

V jungovském pojetí je na fasádu nahlíženo jako na personu neboli masku, kterou ukazujeme světu. Tvoří se přibližně do 35. roku života a dle Junga je to proces žádoucí. Díky personě si budujeme své místo ve společnosti, přizpůsobujeme se společenským konvencím a v neposlední řadě i rolím, které v průběhu života zastáváme.

Jelikož v těchto rolích nechceme selhat, vytvoříme si navenek určitou prezentaci sebe sama, obrázek nás samotných, který chceme ostatním ukazovat. Obrázek toho, jací jsme ve skutečnosti uvnitř, si necháváme jen pro pár nejbližších, před kterými jsme přirození, autentičtí a sví.

Persona představuje jeden z archetypů, tedy prasymbolů, se kterými pracuje analytická psychologie. Archetyp je základní sdílená lidská zkušenost, která je obsažena v kolektivním nevědomí, tedy ve sdíleném nevědomí všeho lidstva. K tomuto konceptu Jung došel prostřednictvím studia a analýzy snů a fantazií různých kultur, které zkoumal. Zjistil, že se v nich objevují stejná základní témata.

Je důležité, aby persona byla v kontaktu s naším bytostným já, s naší ryzí podstatou. Pokud se příliš odchyluje, jsme nepřirození, strojení a působíme neautenticky. Nechováme se v souladu s našimi názory, postoji a přesvědčeními, v extrému se z nás stane sociální améba, která se přizpůsobí a „obtéká“ různé situace tak, aby co nejméně vstupovala do střetů, nesouhlasu nebo výměn názorů. Neprojeví svou individualitu, autenticitu a přirozenost – možná z toho důvodu, aby nebyla odmítnuta, zavržena, ponížena…

Horší než neustálé stylizování se do někoho je výdej duševní energie, který nás tento maskovací proces stojí. Jelikož se stále stavíme do role, hrajeme v souladu s naší personou, nikoliv s naším já. A to nás mnohdy vyčerpává. Někteří lidé se se svou personou tak ztotožní, že ztratí kontakt sami se sebou. Neustále hrají, přetvařují se, nechovají se v souladu se svou přirozeností. Ano, v některých situacích to nejde a jsme nuceni se stylizovat do nějaké role, mělo by to však být v souladu s naší přirozeností, neměli bychom v rámci naší persony jít příliš přes sebe nebo proti sobě, jen abychom navenek vypadali dobře.

Významnou úlohu hraje persona v procesu individuace, tedy v našem osobním vývoji. Ten se odehrává prostřednictvím setkání, konfrontace a přijetí některých archetypů. Prvním krokem je právě práce se svou personou, respektive její nahlédnutí, pochopení a snaha o její částečné odstranění, což mnohdy není jednoduché. Souvisí to také s přijetím vlastního stínu, který představuje temné stránky naší osobnosti, kvůli kterým si mnohdy personu vytváříme. Celkově jde o proces, kdy pracujeme na tom, abychom se přijali takoví, jací jsme, s kladnými i zápornými stránkami, a pochopili, že jedině tak jsme to my v naší přirozenosti.