Falešné já

Tuto teorii rozvinul britský pediatr a psychoanalytik Donald Winnicott. Podle něj se matka nachází v takzvaném „primárním mateřském zaujetí“, které se objevuje už v těhotenství. Je to stav, kdy je naprosto vyladěná na potřeby a spontánnost dítěte. Vítá ji, přijímá a také podporuje. Dítě se projevuje právě prostřednictvím spontánních gest. Na matce je, aby tato gesta zachycovala a přiměřeně na ně reagovala. Tak dítě dostává zpětnou vazbu na to, co prožívá.

Adekvátnost matčiny reakce hraje důležitou roli v tom, jakým způsobem dítě své projevy následně zpracovává. Pokud například projeví radost nadšeným výsknutím a matka toto gesto přirozeně zrcadlí, dítě si tak potvrdí opravdovost svých emocí, dostává tak zprávu, že to, co prožívá, je reálné a je to přijímáno.

Pokud však matka na tento projev zareaguje zamračením, odmítáním, nezájmem nebo agresí, pro dítě je to signál, že je s jeho prožíváním něco „špatně“. Postupně tak získává pocit, že jeho emoce jsou neskutečné a neodpovídají realitě, která ho obklopuje. V tomto bodě je důležité zmínit, že matka nemusí být naprosto dokonalá a bezchybná – je dostačující a pro obě strany zdravé, když je dost dobrá: dává dítěti lásku, péči a pozornost, ale také ho přiměřeně frustruje, čímž posiluje jeho schopnost obstát ve světě.

Pravé a falešné já

Matka, která dává na projevy dítěte zdravou zpětnou vazbu, nezahlcuje ho podněty, není hyperprotektivní a úzkostná, podporuje vznik takzvaného pravého já, které je autentické a přirozené. Vychází z ryzí podstaty dítěte. Jedině pravé já může být kreativní a je prožíváno jako reálné. Naopak matka, která pro své dítě není z různých důvodů k dispozici tak, jak by potřebovalo, je nedostupná, chladná, nereaguje na jeho potřeby a spontánnost, svým chováním podporuje vznik takzvaného falešného já.

To se tvoří tak, že dítě usměrňuje své projevy, aby se mu nedostávalo negativních odezev, které nepotvrzují jeho autentičnost a jsou bolestivé. Začne se chovat tak, aby se těmto reakcím vyhnulo, ale zároveň tím potlačuje svou přirozenost. Ilustrací může být situace, kdy dítě toužící po objetí a teplé náruči matky je opakovaně přehlíženo a odmítáno. Důvodů může být nespočet – frustrace, únava, nemoc, starost o sourozence, partnerské problémy, nechtěné dítě a podobně.

Zklamané dítě se tak začne chovat jiným způsobem, než je mu přirozené. Aby předešlo dalšímu zážitku, kdy jeho potřeba nebude naplněna, může objetí a blízkost přestat vyžadovat. Zaujme postoj, že je nepotřebuje. V tomto postoji bude fungovat, potvrzovat si ho, až postoj vroste do jeho osobnosti a začne působit nevědomě. Vytvoří se falešné já, které objetí a blízkost nepotřebuje, ačkoliv pravé já ano.

Winnicott dále tvrdil, že pro ideální psychický vývoj je nesmírně důležité, aby dítě prožilo období, ve kterém nemusí brát žádný ohled na druhé. Každému dítěti by mělo být dopřáno to, aby se jeho okolí na určitou dobu maximálně přizpůsobilo jeho potřebám a požadavkům, přestože to bývá enormně namáhavé a vyčerpávající. Pravé já dítěte je naprosto nemorální a asociální, nebere ohledy na nic a na nikoho.

V určité fázi jsou dětský egocentrismus a sobectví vystupňovány do extrému a je to tak v pořádku. Dítě tak projevuje své pravé já, které však potřebuje nastavit určité mantinely. Pro jeho zdravý psychický vývoj je zásadní, aby zakusilo i to, že není všemocné. Například tím, že v situacích, kdy je dítě plné vzteku vůči rodiči, projeví ho křikem a agresí, rodič tuto situaci ustojí a vztek dítěti nevrátí zpět. Tak si dítě „osahává“, že všemocné opravdu není: projevená agrese rodiče nezničila a on je tu pro ně i nadále.

V průběhu raného vývoje dítě poznává svět skrze matku (či jinou pečující osobu). Postupně se od matky odděluje, stává se bytostí, která chce prozkoumávat, poznávat a objevovat vše, co ji obklopuje. Tato tendence je pro dítě přirozená a je velmi důležité, jakou odpověď na ni dostává od své matky.

Přílišná úzkostnost, projevovaná neustálým hlídáním a kontrolou, které dítěti nedovolí trochu se vzdálit, může způsobit, že dítě nebude věřit ve své schopnosti, respektive samo v sebe. Nebude si budovat zdravou víru v sebe, jelikož matka těmto jeho snahám vždy zabrání. Tím se dítě učí, že není schopné samo objevovat, což opět podporuje falešné já, nikoliv já pravé.

Zdravé falešné já

Je to ale ještě trochu složitější. Winnicott rozlišoval zdravé a nezdravé falešné já. Prožitá zkušenost pravého ryzího já je základem pro tvorbu „zdravého“ falešného já. Pokud si dítě prožilo zmíněné období, kdy nemuselo brát ohled na nic a na nikoho, vytvoří se jeho falešné já přiměřeně.

V průběhu výchovy dítě vstupuje do různých společenských situací – nastupuje do školky, do různých kroužků, následně do školy. Zde je nutné, aby dodržovalo určitá pravidla a upozadilo své pravé já. V těchto momentech se vynořuje já falešné: dítě zakouší, že se nemůže chovat pouze podle toho, jak chce. V tomto smyslu je role falešného já velmi důležitá a neměla by být chápána negativně.

Zdravé falešné já je takové, které nám umožňuje fungovat ve společnosti, je nám prospěšné. V různých společenských situacích je žádoucí, abychom své pravé já upozadili. Nejjednodušším příkladem může být pracovní sféra, kde pokud možno vystupujeme jako profesionálové. Avšak ani v těchto situacích bychom neměli ztrácet kontakt se svým pravým já. Zdravé falešné já může mít také funkci ochrannou: někdy je jednoduše výhodnější světu ukázat masku než naše pravé já.

Falešné já se projevuje v různých intenzitách. V běžném fungování ho můžeme vidět v podobě nuceného a rigidního dodržování toho, co by se mělo a co je společensky oceňováno. U duševních onemocnění převládá – je neustále udržováno a posilováno, aby dotyčný mohl obstát ve světě, který je pro něho nepředvídatelný, nespolehlivý a mnohdy i ohrožující.

Další podobou silně rozvinutého falešného já je výrazné intelektualizování reality. To znamená, že se člověk snaží logicky a rozumově vysvětlit a zdůvodnit vše, co se děje, bez ohledu na emoce, spontánnost či kreativitu. Na základě toho pak sám sebe považuje za „normálního“, ale zároveň se cítí sám sobě odcizen – prožívá tak, jak by měl, nikoliv tak, jak je mu přirozené.

Falešné já může také hrát roli v nepřijímání pochval, ocenění a úspěchů – a to zejména v případech, kdy honba za těmito úspěchy nevychází z pravého já. Pravé já totiž ví, že je oceňováno já falešné, a tak toto ocenění nemůže přijmout.

V návratu ke svému pravému já může být prospěšná psychoterapie. V rámci ní si můžeme dovolit znovu prožít stav, kdy nemusíme brát ohledy a nenaplňovat očekávání. Můžeme být takoví, jací opravdu jsme. Tato zkušenost je nápomocná v tom, že se naše falešné já stane snesitelnějším. Rozlišíme, kdy je potřebné a můžeme z něho profitovat, a kdy naopak ne.

Winnicott tvrdil, že cesta ke zdravému a pravému já vede skrze bezhraniční a extrémní formu sobectví: nejprve musíme být autentičtí a opravdoví, abychom mohli být užitečně falešní. Pokud jsme prostor pro bezbřehé sobectví neměli, může se naše neautentičnost projevit v podobě psychických obtíží, které nás dovedou do terapie. Tam se pak učíme navázat spojení se svým pravým já.

Více k tématu:James William Anderson, Jerome A. Winer: Recent Psychoanalytic Theorists and Their Relevance to Pyschobiography: Winnicott, Kernberg, and KohutDonald W. Winnicott: The Maturational Processes and the Facilitating Environment: Studies in the Theory of Emotional Development