Falešná svoboda

Depresivně ladění lidé mají strach ze ztráty a opuštění, nutkaví lidé se obávají pomíjivosti, stálost pro ně představuje jistotu a stabilitu, schizoidně strukturovaní se snaží vyhnout závislosti a odevzdání. Poslední formou strachu, která může ovlivňovat náš život a prostupovat do mnoha jeho oblastí, je obava z definitivnosti, danosti a pevně zavedených omezení, typická pro lidi s histrionskými rysy (tento pojem v odborné psychologii nahradil zlidovělé označení hysterický).

Kromě biologických daností se histrionsky ladění lidé snaží vyhnout také společenským zvyklostem, které různými způsoby překračují a uzpůsobují si je podle sebe. Na první pohled zřetelné to může být v oblékání a úpravě zevnějšku, čímž se snaží zvrátit nebo alespoň zpomalit stárnutí – danost, které se nevyhne nikdo z nás. Dlouho se snaží udržet se v pozici dítěte, která je do určité míry zbavuje zodpovědnosti a povinností. Odkládají skutečný vstup do dospělosti, jelikož s ním jsou nuceni převzít za sebe plnou zodpovědnost a postavit se k problémům, které život přináší, čelem.

Tím, že nerespektují tyto danosti, si vytvářejí svou vlastní pseudorealitu, v rámci které žijí a fungují. Budují si tak svou specifickou svobodu, ve které se cítí dobře, jelikož nejsou nikým a ničím omezováni. Avšak tato zdánlivá svoboda, která jim měla pomoci snadněji zvládat realitu, se v konfrontaci se skutečnou realitou paradoxně mění ve faktor, který daného člověka od ostatních ještě více vzdaluje.

Ve svém světě přání totiž nerespektují zákon příčiny a následku. Jejich myšlení, uvažování a svědomí se řídí vidinou konečného výsledku – jakým způsobem se k němu dostanou a jaké mohou být následky pro okolí, to pro ně není důležité. Nenaplněné potřeby nebo nesplněná přání jsou pro lidi s histrionskými rysy velmi zatěžující, až nesnesitelné, stejně jako odmítnutí. Chtějí se co nejrychleji zbavit napětí, které tyto nepříjemné prožitky způsobují, a tak se snadno uchylují ke zkratkovitému jednání.

Lidé s histrionskými rysy mnohdy svou úzkost z definitivnosti přesouvají na různé situace či objekty – zejména na ty, kterým se dá vyhnout, jako jsou například různá zvířata či uzavřené prostory. Zdánlivě tedy mohou mít úzkostné pocity pod kontrolou tím, že se těmto situacím lze vyhnout. Jako u všech nastavení osobnosti se vždy pohybujeme na škále od jednotlivých rysů až po rozvinutou poruchu.

Vztahový život

Vztahy jsou pro lidi s histrionskými rysy obzvláště důležité – pozitivní emoce a prožitky, které se k nim pojí, jim totiž posilují sebevědomí a potvrzují jejich sebehodnotu. A čím intenzivnější tyto prožitky jsou, tím je toto potvrzení vyšší.

Proto jsou pro ně lákavé vztahové situace, které jsou živé, dramatické a plné emocí, stejně jako oni. Rádi si „užívají života“ a honba za zážitky jim přináší emoční potravu. Přísun pozitivních emocí je výrazný zejména v počátcích vztahů, proto nikdy dlouho nevydrží s jedním partnerem, ale ani sami.

Jejich představy o lásce, vztazích a partnerském soužití bývají mnohdy velmi idealizované. Žijí v sebeklamu, že jednoho dne přijde ten pravý, který jim bude maximálně potvrzovat jejich hodnotu. Jsou plni očekávání a přání, která však často vedou ke zklamání, jelikož si na nich staví svůj svět a realitu.

V partnerovi se zrcadlí: pokud dosáhne nějakého úspěchu a získá obdiv, „vezou se“ v tom s ním. Potvrzuje to jejich hodnotu, jelikož jsou to oni, koho si partner vybral, a mohou stát po jeho boku. Čím jsou histrionské rysy výraznější, tím je sebehodnota křehčí a tím více vyžadují potvrzení zvnějšku.

Lichotky a obdiv od okolí jsou jen kapkou v moři oproti těm, co jim poskytne jejich partner. Jen od něho padne uznání na úrodnou půdu. Volba partnera je mnohdy narcistická – chtějí v něm nalézt svou lásku k sobě.

Přestože sex a vše, co se k němu pojí, mají v obecnosti rádi, používají ho primárně jako nástroj, jak si potvrdit a zvýšit vlastní hodnotu. Prostřednictvím sexu, případně jeho odpírání, také se svým protějškem mohou manipulovat.

Lidé s histrionskými rysy bývají déle fixováni na rodiče opačného pohlaví. V dospělosti se pak tato fixace může projevit dvěma způsoby:

1. Uchovávají si dokonalý obraz svého rodiče, který je zcela bezchybný až božský, a totéž pak očekávají od partnera. Jakákoliv odchylka je znervózní a začínají pochybovat o partnerově lásce a náklonnosti.
2. Přenášejí na partnera negativní zkušenosti, které nedokázali dospělým způsobem zpracovat. Ve vztahu vystupují v roli dcery či syna a mají za to, že se k nim partner bude chovat stejně jako kdysi rodič. Takový vztah nemůže přinášet naplnění, jelikož je nevyvážený.

Tak například syn, který v dětství nedostával od matky tolik lásky a péče, kolik potřeboval, zažíval z její strany odmítání a nezájem, může v dospělosti odehrávat toto zranění tím, že navazuje nové vztahy, které následně z ničeho nic opouští. Na ženách si tak opakuje to, co mu způsobovala matka.

Dcera, která byla v dětství zklamávána svým otcem, může v dospělosti zaujmout nenávistný postoj k mužům, stát se přehnaně emancipovanou, avšak nikoliv ve smyslu rovnoprávnosti, ale ve smyslu nadřazenosti, kdy je motivem nadvláda nad muži.

Rodinná historie

U histrionských lidí je často nezvládnutá a nezpracovaná oidipální problematika: vývojově ustrnuli v období, jehož vyústěním je uznání toho, že otec a matka patří k sobě, přijetí faktu, že toto dítě nikdy nemůže zvrátit, a také identifikace s rodičem stejného pohlaví. V této fázi vzniká trojúhelník dítě‑matka‑otec, ve kterém dítě rivalizuje s rodičem stejného pohlaví, aby mohlo obsadit jeho místo a rodič opačného pohlaví byl tak pouze jeho.

Lidé s histrionskými rysy, kteří tímto konfliktem zdárně neprošli, v dospělosti mnohdy vstupují do milostných trojúhelníků a vybírají si zadané partnery. Opakují tak situaci z dětství, kterou velmi dobře znají, a vstupováním do takto neperspektivních vztahů se ji snaží konečně zvládnout. Případně se vztahu s nezadaným partnerem zkrátka obávají – ve vážném, plnohodnotném a fungujícím vztahu by totiž museli fungovat zcela dospěle a odpovědně. Navíc je pro ně ohrožující i představa, že by takový vztah mohl vydržet delší dobu.

Ve 4. až 6. roce dítě vývojově opouští magický svět, který tu je podle jeho představ celý pro něho a který může neomezeně ovládat a přizpůsobovat si ho. Stále více vrůstá do reality, která přináší řadu omezení a pravidel, jež dítě musí přijmout a sžít se s nimi. K tomu potřebuje dostatečně kvalitní vzory – někoho, kdo ho tímto důležitým a obtížným vývojovým úkolem provede.

Pro rodiče je toto období neméně náročné, jelikož jsou to právě oni, kdo je dítěti příkladem a kdo by v něm měl probudit touhu opustit nezodpovědné dětské chování a osvojit si zralejší formy. V tomto období je velice důležitá stálost a pevnost, konzistence jejich chování a způsobu výchovy.

Nesrozumitelná výchova, kárání za něco, co bylo dítěti včera dovoleno, situace, kdy jeden z rodičů něco zakáže a druhý to následně povolí – to vše přispívá k tomu, že se dítě stále méně a méně orientuje v realitě, tápe, jelikož nemá pevné body, dle kterých se může řídit a kotvit. Přesně zde pak vzniká ona zmíněná pseudorealita, kterou si člověk vytváří na základě svých přání a zůstává v roli dítěte.