Eros a spiritualita

Eros byl ve starověku vnímán jako plamen lásky, mladík s křídly, co pozvedají ducha, a se šípy zasahujícími každého – jak se mladíkovi zachce. Byla to bytost mezi smrtelným a nesmrtelným světem, „kreativec“ plodící svět a tvořivá podstata vesmíru. V orfické mytologii byl Eros zrozený z kosmického vejce, oplodnil temnotu a utvořil nebe i zemi. Možná tedy utváří i naše nebe (naši spiritualitu) a naši zem (život v těle s touhami).

Erotický a spirituální rozměr života se v každé osobnosti potkává jinak. Někdo žije jednu či obě roviny plaše, implicitně či více jednostranně; obě sféry mohou sebou pohrdat, mohou se ignorovat, bojovat proti sobě, ale také se respektovat, vzájemně podporovat a sytit.

V západní křesťanské civilizaci se bohužel rozšířil mýtus, že Eros a Spirit jsou protiklady nebo i nepřátelé. Po staletí se zdůrazňovaly hlavně rozpory a rozdíly duchovních a erotických věcí. Jako by spiritualita byla jen nadzemská sféra, oddělená od tělesnosti, smyslů a nakonec i od života samého.

Někteří lidé mohli podlehnout iluzi, že žijí spirituálně jen proto, že nevyjadřují svou sexualitu. Tím nemířím na celý proud celibátu, mnišství nebo single života, kde není sexualita projevována v úzkém slova smyslu, ale spíš na nepřátelský proud vůči Erotu vůbec, usilující o jeho potlačení, zužování na „povolené formy“ a eliminaci. Takoví lidé se ve své „spiritualitě“ mohli spíše propadnout do deprese či nemístné pýchy, že jejich hrdinské úsilí vyhrát nad Erotem se navenek podařilo. Eros je však většinou neopustil, jen se mohl schovat do obrazu nepřítele, ke kterému byli fascinovaně dál připoutáni.

Tok životní energie

Při psaní tohoto článku jsem naživo okusil myšlenku Jamese Hillmana, že každý „bůh“ miluje podle svého způsobu. Eros mi dal při psaní pocítit, že není poslušným služebníkem mých představ. Myšlenky a chuť na článek jsem dostával pravidelně třeba v půl druhé v noci, kdy jsem „musel“ jít spát, abych byl ráno v práci fit. Když jsem si někdy našel malou chvíli, nešlo to, Eros se odmítal ukázat k analýze na požádání. Nakonec pomohlo větší volno a sezení na balkóně mezi květinami, sycené kávou a colou… Jako bych musel potvrdit, že Eros je spjatý s potěšením a nezávislostí a nelze ho povolat na zavolání. Jen mu můžeme vytvořit podmínky, které usnadní jeho příchod.

Eros jako sexuální energie v užším smyslu a jako tok životní energie vůbec není silou, kterou si můžeme ochočit. Jung vždy varoval před tím, abychom usilovali o „ovládnutí Erota“, natož abychom se usídlili v iluzi, že ho máme pod kontrolou. Není dobré ho ignorovat, potlačovat ani mu bezhlavě podléhat. Možná je cestou navazovat s ním přátelství, nechat ho vstupovat do celku dalších psychických podnětů, spojit ho se soucítěním, radostí a hravostí, které také sám sytí a které jsou i jeho plodem.

Erota by chtěli mít za služebníka mnozí. V mytologii by bohyně Héra, strážkyně manželství a tradic (jistě snadno identifikujeme její současné příznivce), chtěla zapojit Erota do služeb manželství a rodiny. Eros však překračuje biologickou rovinu, do které byl vtěsnáván v přesvědčení, že sexualita je zde jen na plození dětí.

Psychologie obvykle chce, aby Eros sloužil emocím, blízkosti a osobním vztahům. On nicméně přesahuje i psychologickou rovinu, jak vědí tantra a některé východní spirituální cesty, podle nichž je sex posvátným rituálem a (nadosobní) oslavou života.

Bereme‑li Erotu jeho svébytnost a neuznáváme‑li ho jako zásadní psychickou sílu, vytváříme podmínky buď pro depresi, agresivní moralizování, či pro odtržení erotického komplexu z celku vnitřního světa. „Volná láska“, „otevřené vztahy“, swingers párty či polyamorické uspořádání tak někdy mohou být spíše projevem neuznaného Erotu, který nedostal své řádné místo v celku života či konkrétním vztahu a našel si podobu, kde o jeho svébytnosti už není pochyb.

Sex není nikdy jen o těle – v tomto smyslu uráží Erota jak ti, kteří význam sexuality snižují či jí pohrdají, tak ti, kteří ji provozují s postojem „šlo jen o sex“. I u nepartnerského sexu je citový a/nebo fantazijní (třeba i neuvědomovaný) rozměr svědčící o duši, i zde nastává propojení s druhým a do určité míry s celým světem. Eros umožňuje překročit osobní rovinu jedince. Co může pohoršovat určitý typ morálky, může být z pohledu duše mystérium.

Nicméně to neznamená, že tímto výkladem je možné zarámovat jakýkoli egoistický sex, manipulaci, používání síly a podobně. Zvláště v době, kdy vyplouvá na povrch temná stránka Erotu – právě toho potlačovaného ze vztahů a společnosti, je třeba mít vnímavost a bdělost vůči jeho stinným stránkám. Spřátelení neznamená předat bezhlavě volant na naší životní cestě a ignorovat jiné části duše.

Nedobře uchopený Eros může zničit určitou nevinnost (nikoli ve smyslu nezkušenosti, ale ve smyslu nezraňování), čistotu, narušit pozornost či poničit vnitřní svobodu, budeme‑li k sexualitě přistupovat z pozice zranění jako ke drogám nebo z pozice moci ve snaze přebít vnitřní nejistotu a bezmoc. Erota lze přirovnat k vodě, bez níž na poušti umřeme, ale také nás může smést jako prudké záplavy. Řecký básník Pindaros to vyjádřil myšlenkou, že touhu je třeba „sklízet ve správný čas“ – jinak bude náš život buď obrácen vzhůru nohama, nebo přinese prázdno a agresi.

Jiným typem nectění Erota je jeho používání k jiným účelům než k radosti, tvořivosti a hravosti. Pokud Eros dostane ve vztahu za úkol zařídit jeho přežití, dokazovat lásku, směňovat něco za něco a podobně, pak odejde, protože má málo respektu, i kdyby pár hledal všechny „správné“ a dostupné návody na sexuální uspokojení. Eros vyžaduje pravdu, nikoli iluze, a více otevřenosti než snahy.

Eros uniká snaze být spoután, někdy odchází, když se na něj přímo zaměříme. Transpersonální psycholog Ken Wilder připomíná, že pokud trpíme v erotické oblasti a hledáme přímé opatření k nápravě a odstranění utrpení, jen posilujeme iluzi, že toto trápení jsme my a zesílíme identifikaci s utrpením. Možná by se nabízelo vidět Erota jako tajemství, které přichází a odchází a je více spjaté s archetypy, a nikoli tolik s osobností a egem. Léčbou by mohlo být připomenutí mýtického rozměru skutečnosti.

Zde konkrétně lze čerpat například z platónského pojetí Erota jako dítěte Hojnosti a Nouze. Pro Eros jsou stejně platné jak plnost, tak určitá prázdnota, kterou není třeba převádět na osobní či vztahový deficit, objeví‑li se jako určité období v životě páru přirozeně. Tento pohled nabízí více úlevy než víra v novodobá přesvědčení, že erotický život má a musí být soustava stále silnějších zážitků, které máme navíc ještě „právo“ zažívat a vyžadovat a také téměř povinnost je poskytovat.

Možná je Eros uctíván i pokorou k tomu, že přichází a odchází a že můžeme vnímat své impulzy jako přání, co se nemusí vždy splnit, a nikoli jako „potřeby“ či „nároky“, které nás pak vyvádějí ze vztahu do jiné náruče při prvním náznaku nenaplnění.

Nahá skutečnost

Archetypálním silám se jak u jednotlivce, tak u společnosti stává, že protichůdné póly daného komplexu se rozštěpí. U Erota to vidíme naprosto zřetelně. Stále se jako společnost pohybujeme mezi represí a obsesí, mezi moralizováním nebo libertinstvím, mezi ideály zásad a proudem obrazů, emocí a fantazií sycených sexualitou. Není snadné dospět k integraci těchto sil do celku, což zobrazují i vztahy dnešní doby.

Podíváme‑li se kolem sebe, může to vypadat, že sexu je všude dost, míří na nás ze všech stran, sex „prodává“. To však spíše znamená, že sex působí jako neurotický syndrom, oddělený od života jako takového do samostatného komplexu, protože byl vyloučen z centra posvátného a přestal být uctíván jako hluboký.

V tomto ohledu nepotřebujeme méně sexu, ale spíše lepší sex. Nepotřebujeme ani tak nové sexuální pomůcky nebo další partnery do postele či vztahových mnohoúhelníků jako spíše rozvíjet imaginaci, vrátit sexu významnost a znovu ho uctívat jako „boha“, jako životní princip.

Sexualita nám umožňuje vidět sebe a druhé v naší nahotě, to znamená pravdivě, bez příkras a masek. Pohlavní orgány jsou určitým zdrojem pravdy o životě a vyžadují úctu. Nahota není jen tělesnou záležitostí, ale má svou spirituální konotaci – skrze nahotu se můžeme dostat k nahé, nefalšované skutečnosti samé.

Vzpomínám si, jak zpěvák George Michael, který byl chycen policií za sex na veřejném záchodě, vysvětloval, proč chce mít takovéto zvláštní zážitky, když by mohl mít jistě řadu milenců, případně sex za peníze, s kým by chtěl. Řekl, že takto cítí pravdu o svém těle, pokud někdo chce jeho tělo, a ne George Michaela. Sexualita může potvrdit skutečnou podstatu a jádro naší osobnosti, naši identitu i hodnotu.

Tělo je projevem duše, nikoli jejím opakem. Je posvátnou krajinou, kde můžeme poznávat různá krásná místa. Eros je dveřmi do světa emocí, prožitků a silných obrazů, všeho, co sytí duši. Už z mýtu o Erotovi a Psyché víme, že duše potřebuje krásu, chce zahlédnout tělo a tvář Erota. Krása je primární potřebou duše, nelze ji nahradit sebelepšími abstraktními myšlenkami.

Duše má také potřebu věčnosti a díky sexualitě může vstupovat téměř do jiného časoprostoru – sex čas proměňuje, zastavuje, je prostředníkem mezi každodenností a věčností a dává nám zakusit pocit nesmrtelnosti. Není náhodou, že v mýtech i v psychoanalýze je Eros opakem smrti (Thanatos) a také u někoho zesiluje po zažití životních ztrát osob a vztahů, nebo když se v životě dostane do zorného pole člověka téma stárnutí a smrti. Jako by nás sex mohl vrátit zpět do života, obnovit vitalitu a oživit fyzický svět.

Eros zprostředkuje kontakt s jinou dimenzí, respektive hmatatelnou fyzickou realitu prohlubuje a dává jí význam a krásu. Je průvodcem k poznání. Otevírá nás a pomáhá vystoupit z našeho ega. V opojení se já může rozšířit i rozplynout. Může přispívat k vnitřnímu sjednocení i splynutí s druhým.

Kouzlo spojení

Možná potřebujeme nově a hlouběji definovat jak Eros, tak spiritualitu a najít mezi nimi plodný (to je hezké erotické slovo) vztah. Výsledkem může být nalezení osobní a originální životní filozofie, jak doporučuje terapeut a spirituální průvodce Thomas Moore (find one‘s own religion). Psychologie se dosud příliš soustředila na já jedince a jeho originalitu, kterou máme objevit či získat, a pozapomnělo se na témata „originálních vztahů“, „originální životní cesty“ či „originální spirituality“.

Posvátnost Erota leží v tom, že umí spojit obyčejné s kouzelným, respektive z obyčejnosti vytváří neobyčejné. V mýtech byl Eros nazýván mocným, čistým, překrásným a sladkým. Mně to nezní tak odlišně od učení o Duchu svatém v křesťanské tradici. Ten je také podle teologie „Pán a dárce života… vane, kudy chce… a hříchy proti němu jsou neodpustitelné“.

Co kdybychom si do svých představ o Bohu či božství pustili oba tyto proudy, zkusili je spojit a představovali si Stvořitele jako koncentrovanou oživující erotickou sílu plnou touhy a lásky, z nichž tvoří život. Pak by takovým „smrtelným hříchem“ bylo pohrdání právě touto svatou energií, kterou nemohou spoutat do přehledného „tradičního“ světa ani veškeré pokusy náboženských fundamentalistů ničící a zužující lásku a beroucí sexualitě její jiskru a svébytnost.

Duši můžeme vnímat jako vnitřní tým postav, kde základem souladu je uctívání více principů. Erotu se může dobře dařit v týmu dalších vnitřních sil a postav. Můžeme čerpat z mytologie jako dávné učebnice o duši a z příběhů olympských bohů jako komunity více bytostí‑principů, které nejsou v dokonalé harmonii, ale spíše v tvořivém napětí.

Eros jako dítě Afrodity, bohyně lásky a krásy, která se rozhodně nezajímá o zvyky, tradice, závazky či řád, je nejryzejším obrazem sexuální a tvořivé energie. Neznamená to však, že další „bohové“ nejsou Erotem ovlivněni a nemohou přispět k prožívání dobré sexuality.

Héra jako ochránkyně rodiny a tradic je zároveň jinou tváří krásy (vzpomeňme, že úkol Parida vybrat mezi Afroditou, Athénou a Hérou nejkrásnější bohyni nebyl vůbec snadný či jednoznačný), očišťuje se koupelí v moři a do každého milování přichází jako panna. I my můžeme očišťovat své postoje a hledat panenskou opravdovost a vnášet novost i do stávajících vztahů.

Panenské bohyně Artemis a Athéna nám nabízejí jiný pohled na krásu a erotiku. Artemis je naplněna lovem, stejnopohlavní společností (bývá považována za patronku stejnopohlavních vztahů), je v ní určitý hermafroditismus a jejím sexuálním důrazem je počestnost, individualita a nezávislost. Tento duch také vstupuje a může vstupovat do naší sexuality.

Podobně Athéna, patronka veškeré kultury, u tkalcovského stavu splétá vlákna našich emocí i myšlenek do krásného oblečení, které nás vyjadřuje, dává kulturu naším sklonům a fantaziím. Pomáhá nám vytvářet imaginární prostor fantazie, který není ani jen vnitřní, ani jen vnější, podobně jako to zažíváme v umění.

Apollón nás učí obezřetnosti, umírněnosti, přizpůsobení, je „světlým“, slunečným bohem a principem Spiritu. Touha být normální, dělat vše správně může být apollonská. Iluze normality si však žádá cenu a vystaví nás nakonec zápasu o tvořivé spojení originálních a „nenormálních“ aspektů, kterými se lišíme od ostatních či od „norem“, a aspektů osobnosti a života, které máme společné.

Etika duše po nás může někdy chtít nedělat jen to „správné“, ale to „nejlepší“. Zde se Apollón může učit od Dionýsa a jeho darů otevřít nás i jinému než racionalistickému přístupu k realitě s větším respektem k pocitům, „opojení“, touhám a fantaziím. Dionýsos si cení všeho, všech preferencí, pohlaví, rolí a umí se radovat, smát a být obyčejný. Dionýský růst duše si lze představit jako srůstání se svým tělem a oddání se (hlubokému!) potěšení. Rosteme také tím, že se stáváme méně jistými, ale více „barevnými“, humornějšími a zemitějšími.

Milovat celý svět

Bereme‑li Eros vážně, neznamená to také brát ho doslova, ale své fantazie a představy reflektovat. Fantazie lze zaměnit se životem. Jde ovšem o dva svébytné světy a naším úkolem může být žít zároveň v obou. Kdybych měl shrnout péči o duši do jednoho pravidla, bylo by to právě „a zároveň“ – vidět více úhlů, sloužit více silám.

Fantazie představují touhu po životě, jsou připomínkou vitality, někdy také zobrazují touhu po jiné podobě sebe sama – můžeme chtít být i někým jiným než jen tím, kým jsme se ve svém životním příběhu stali. Touha nám kreslí obrázek našich přání a vedle rozumu je dalším důležitým zdrojem poznání. V nádherné divadelní hře Tramvaj do stanice touha hlavní postava Blanche nachází skrze touhu jinou pravdu, která se z vnějšího pohledu může jevit jako lež, a podotýká: „Říkám to, co by měla být pravda… a tak jsem ve svém srdci nikdy nelhala…“

Následujeme‑li touhu a fantazie, můžeme objevit, že někdy spíš vedou k otevření se životu jako celku, k hledání nového uspokojení, nové oblasti v životě, nového úkolu či práce než k nalezení nového milence. Eros nás pobízí k cestě za pocitem, že život je dobrý. Můžeme se učit erotickou sílu méně personifikovat, i když ji zažíváme v konkrétních lidských „zrcadlech“, ale vnímat ji jako princip, který nás vede do života, do kterého můžeme vnikat, kterému se můžeme podvolit, ochutnávat ho, užívat, dotýkat se ho, kterým můžeme být přitahováni a podobně.

Zkusme si napsat, co vše se nám spojuje se sexualitou, a pak si to převést do vztahu ke světu a životu. Naším základním životním partnerem může být svět. Ten nás inspiruje či oplodňuje, my mu vracíme erotickou jiskru a svět dává záři našim originálním darům.

Celý svět s námi uléhá do postele, a to jak skrze vzpomínky a otisky našich bývalých partnerů, skrze představy a fantazie o vysněných milencích a milenkách, tak i prostřednictvím všech životních zkušeností a všeho, co nás formovalo, naplnilo, oživilo i zranilo. Svět a život je partnerem, kterému patří naše věrnost stejně, jako máme být věrni sobě, svému tělu a životnímu příběhu, případně partnerství či manželství.

Být věrný Erotu se netýká jen sexuálního chování v posteli, jde o celý postoj k životu, v němž je vnímána hravost, tvořivost, radost jako ovoce erotické vitality. Nejde tedy jen o dotyky v rámci sexuálních her, ale o to, s jakou všímavostí a hloubkou se dotýkáme (fyzicky i emočně) všech a všeho, včetně předmětů – i to rozhoduje o našem uspokojení v životě. Eros může být vetkán do života a všech jeho sfér. Dobrý sex a dobrý život by neměly být oddělovány.

Eros je naším vztahem ke světu a životu, nikoli jen k našim partnerům. Život sám, jemuž se odevzdáváme, nás svádí, někdy podvádí, přitahuje i odpuzuje, láká, dává či bere. Možná jsme více předmětem a objektem lásky, který se může nechat milovat. Sex celý život a náš postoj k němu zobrazuje. Zevšední‑li nám sexualita ve vztahu, můžeme hledat, nakolik to souvisí se zevšedněním života jako takového – je v něm dál dost radosti, uvolnění, hravosti, kreativity, nadšení, údivu a krásy?

Sex jako cesta k sobě a k druhému

Pokud něčemu Eros slouží, tak spíše duchovnímu životu – tím, že nás odvádí na místo, kde můžeme zažít jiný rozměr reality, určitým způsobem z „reality“ odejít. Belgická terapeutka Esther Perel nepovažuje sex primárně za činnost, ale spíše za místo, kam odcházíme uskutečnit něco ze svých tužeb – touhu po jednotě, transcendenci, ale i za místo přijatelné agresi, odevzdání se či splnění dětských přání.

V sexu jsme nejvíc sami sebou a zároveň jsme mimo sebe. Je to paradoxní cesta toho, jak se stát sám sebou – jinak než kurzem asertivity a čtením psychologických pouček. Tento ryze spirituální aspekt umožňuje představit si lépe vztah duše s božským. Eros nás vyvádí ze sebe, a přesto v extázi cítíme sebe nejvíc, když naše ego je rozpuštěno ve flow. Je to zážitek podobný mystické zkušenosti. Naším úkolem může být tyto cesty propojovat, najít most mezi transcendencí a smyslností, mezi tělem a duchem, ctností a touhou. Tím se vyléčí neuróza duše.

Sex odvádí od intelektualizovaného života, dává prostor působení intuice a emocí. Rozvíjí štědrost a zakoušení hojnosti. Eros potřebuje volně létat, nefunguje podle plánů. Ve vztazích, kde uvadá, může scházet prostor pro oba partnery, jejich potřeby a jedinečnost, prostor pro touhu a toužení. Erotický vztah musí dýchat, umožnit blízkost i chránit samotu.

Básník Rilke doporučoval, aby byl každý strážcem samoty toho druhého, aby lidé stáli při sobě, ale ne příliš blízko – „vždyť i sloupy ve chrámu stojí každý zvlášť“. Eros často jako první zobrazí narušení intimity, která daleko přesahuje sex v úzkém slova smyslu. Pro časté návštěvy Erota jsou třeba blízkost i vzdalování, důvěra i kousek samoty, prostor pro toužení a představivost.

Eros by mohl být základem morálky a základním pojítkem vztahů. Občas přeceňujeme roli závazků, vůle a zásad pro naplnění a fungování partnerství a manželství. Thomas Moore v Duši sexu doporučuje zkusit postavit Eros na ústřední místo ve vztahu. Netýká se to toho, kolikrát týdně souložíme, ale zda je na našem žebříčku hodnot potěšení, překvapení a hluboké prožívání. Pokud nám toto připadá jako hloupost či nemožnost, možná tím odhalujeme, jak málo Erotu zatím důvěřujeme či jak přehnaně žijeme v zajetí mýtu o nebezpečné sexualitě.

Sexualita je numinózní oblast rozvíjející údiv. Sex není ventil (v angličtině outlet), jak je často bagatelizován. Je to spíše pozvání do tajemství, zasvěcení (inlet). Být sexuální v širokém smyslu znamená být otevřený vůči pronikání – pronikání lásky, touhy, inspirace, novosti a učení. Eros může být součástí hluboké morálky. K zásadám a pravidlům přidává touhu a pocity.

Obojího je třeba, aby se morálka nestala prázdným a sadistickým moralismem, či spíše sadomasochistickým moralismem, protože odmítání slasti a její odsuzování a překonávání může být spojeno se zvláštním druhem masochistického uspokojení. Erotická morálka je spojena se soucítěním, respektuje potřeby druhých a potřeby světa, není trestající a nelaskavá jako moralismus, který je spíše neúspěšným pokusem být morální.

Lze být oddaný zároveň hodnotám i fantaziím. Morálka má být něčím více než řetězem spoutávajícím slast, nemá být nástrojem kontroly a moci. Moralismus se snaží zkrotit sexualitu pocity viny a strachem, mocnými a zároveň hloupými strategiemi. Erotická morálka pochází z hluboké reflexe, hodnot a postojů, vyvíjí se, je otevřená zkušenosti, má důvěru a není schovaná za prázdnými slogany a pseudojistotami. Arogantní jistota spíše naznačuje vnitřní křehkost – jak fyzika, tak spiritualita nás učí, že co je bez chvění, není pevné.

Erotickou morálku lze nazvat také erotickou vnímavostí či erotickou inteligencí a rozvíjí se poznáváním vlastní touhy, sklonů a péčí o duši. Morálka na rozdíl od moralismu vyžaduje přemýšlení, námahu a svádění osobních zápasů. Připojením emocí a fantazií do formování komplexního postoje chrání i spirituální oblast před tím, aby se stala nástrojem vnitřního vězení.

Morálka nás činí poctivými, vyžaduje být v kontaktu se všemi svými částmi s potřebnou pokorou a odvahou. Na oplátku dává moudrost, charakter, složitost a víceznačnost jako základní znaky duše. Posiluje zakotvení v lásce, která nás otevírá oproti uzavírajícímu a omezujícímu moralismu.

Uvězníme‑li Eros, uvězníme celou duši. Moralista se potřebuje naučit propojit s touhou, se soucitem a otevřít se toku života. Stejně tak liberál či libertin potřebuje zažít, že je (Erotem) něčím uražen, zraněn či pobouřen a dokáže najít hranici a pevnou esenci života.

Eros a Spirit jsou spojenci, kteří vedou duši člověka k naplnění. Mohou mít i společné riziko – ego a jeho snahy používat oba principy ke svým cílům. Benediktin a terapeut Anselm Grün varuje v knize Mystika a erós před ambiciózní spiritualitou a ambiciózní sexualitou, před pouhým lovením zážitků, ať už jsou sexuální či spirituální, protože za oběma může být nereflektované ego.

Umravníme‑li především naše ego, mohou být jak erotická, tak spirituální rovina mystickou cestou. Grün považuje za mystika toho, kdo se dotýká všeho tak, jako by se dotýkal Boha. Naše tělo je chrámem či ikonou a Eros spirituálním prožitkem. To je významný posun od dob, kdy se v psychologii spiritualita (podobně jako umění) považovala jen za jakousi sublimaci sexuální energie.

Podle teologa Teilharda de Chardin nabízí i křesťanská tradice jiný pohled než staletí známou nedůvěru k sexualitě, protože vtělením Logu v postavě Ježíše získala hmota božskou podstatu a božské naplno prostoupilo lidské. To přibližuje západní tradici východním cestám, obnovuje most mezi Erotem a Spiritem, scelujícím duši. Mystika je pak věrností životu i tělu a viditelné skutečnosti, protože ve viditelném se zobrazuje neviditelné.

Eros i Spirit nás mohou v životě doprovázet, překvapovat a prohlubovat naši cestu. Někdy se skrývají, mlčí, mění své podoby, ale také se potkávají v kapli naší duše a občas v nějaké vzácné chvíli je můžeme zahlédnout jako jedno, jako znovu sjednocená identická dvojčata se stejnou esencí. Představuji si, jak říkají větu ze hry Shirley Valentine: „Zamiloval/a jsem se do myšlenky žít“ a my ani nepoznáme, kdo z nich mluví, protože oba mluví s krásou, odhodláním a nadějí.