Emoční nezávislost

1. V časné fázi vývoje nezbytně potřebujeme druhé lidi, abychom s nimi zažívali doslova ve 3D, co znamená mít naplněné potřeby. PBSP rozeznává potřebu bezpečí a ochrany, místa, výživy, podpory a dobrých hranic.
2. Postupně nám stačí zažívat naplnění potřeb na symbolické úrovni. Už si dovedeme sami vzít jídlo, sami stojíme. Sám si připravím místo na spaní, ale ještě potřebuji, aby ta moje samostatnost byla vítaná, viděná, schválená a oceněná. Potřebujeme, aby nám někdo řekl: „Vedeš si dobře a já mám z tvého chování radost.“
3. V třetí fázi vývoje získáváme kompetenci sami sobě zajistit potřeby na fyzické i psychologické úrovni. Už chápeme, že za jejich naplnění jsme zodpovědní my. Při nenaplnění potřeb v nás vznikají emoce, česky výstižně „pohnutky“ – potřeba pohnout se ve směru naplnění potřeby. Ty překládáme do vědomí jako pocity, dáváme jim jméno a pak je nějak zpracováváme. Vyjadřujeme je tak, aby došly naplnění a my zažili uspokojení potřeb. Stáváme se emočně autonomní.
4. Ve čtvrté fázi máme tento uspokojivý zážitek sami se sebou a jsme schopni jednak vnímat a uspokojivě sytit potřeby druhého i své a zároveň učit druhé lidi, především své děti, jak uspokojivě naplňovat svoje potřeby.

V rámci psychoterapie i psychiatrie se nejčastěji setkáváme s lidmi, kteří takzvaně nedostali dost v první a ve druhé fázi. Nezažili sami na sobě, jaké je mít naplněné potřeby, a nezažili, jaké to je, když někdo oceňuje jejich schopnost použít vlastní sílu pro sebe a svůj růst a vývoj. Právě proto, že vývoj probíhá ve vztazích, je tady role živého člověka nezastupitelná; většina terapií považuje terapeutický vztah za jeden z hlavních nástrojů změny.

Doprovázíme klienty procesem psychoterapie k uvědomění, že nemohou očekávat ani požadovat naplnění svých vztahových potřeb od jediného druhého člověka, protože ten má obvykle dost práce sám se sebou, se svým tělem, svým vnitřním vesmírem a s vlastním smyslem života. Stejně jako my. A zároveň, když toto vědomě přijmeme, tak už po partnerovi naplnění našich potřeb ani nechceme. Dobře víme, že všechny jeho potřeby nejsme schopni naplnit, a chápeme, že on naše také ne.

Získáme zkrátka soucit se sebou i s druhým. Pak se nehroutím pokaždé, když o mě partner nemá zájem nebo nemá dobrou náladu, ale postarám se o sebe, případně také o něj, když to jde. A zároveň třeba taky někdy nemám zájem nebo náladu já a partner to unese. Často také vidíme, že pokud jeden z partnerů začne chodit na terapii a doma se začne měnit, druhý partner obvykle začne docházet také (jinam) na svou terapii, aby takzvaně rostli spolu.

Naplněný život

Dnešní vztahy jsou v něčem komplikované: trvají díky prodlužující se délce života velice a neobvykle dlouho. Žijeme ve společnosti, která aktuálně nabízí mnoha lidem zajištění mnoha potřeb na fyzické úrovni, a tak nebojujeme o přežití, ale otvírá se víc prostoru pro potřeby psychologické. Pokud uvízneme ve fázi, kdy očekáváme naplnění našich měnících se psychologických potřeb pouze od jednoho partnera, neúměrně ho tím zatěžujeme.

To, co dříve zajišťoval celý klan, má nyní v atomizovaném světě zajistit jeden člověk – jak romantická představa. Koncept, který popisuje stav, kdy pro každou životní fázi mám jiného partnera, se jmenuje sériová monogamie a je už minimálně třicet let známý. Stejně důležité jako pečovat o své intimní vztahy je investovat také do ne‑intimních vztahů. Potřebujeme přátele, které jsme si vybrali, i příbuzné, k nimž jsme se narodili, a nějak nastavit vztahy i s nimi.

Emoční nezávislost umožňuje být dobře ve vztahu a zůstat, pokud to funguje: tedy když oba vědomě doslova spolu‑pracujeme na vztahu, na komunikaci, na našem sexuálním životě, na hmotném bezpečí pro vztah a vědomě neděláme věci, které by vztah ohrozily. Když se novináři ptají lidí, kteří jsou spolu třeba 50–60 let v manželství, co jim umožnilo být tak dlouho spolu, obvykle odpovídají, že vzájemná úcta a respekt.

Od vztahu s partnerem tedy nemůžeme očekávat, že splyneme v „my“. Jsme Já a Ty a spolu vědomě vytváříme něco našeho, společné My. Pokud nám to vědomé a společné nefunguje, je vhodnější se rozejít.

V dospělosti se kromě potřeby vyjasnit si svoje postoje k partnerské lásce ozývá i potřeba hlubšího zakotvení ve společnosti, v pospolitosti a také potřeba být v souladu se svým hlubším smyslem bytí, s „voláním duše“. Když se poctivě zabýváme všemi aspekty bytí a našimi potřebami, které s tím souvisí, je to určitá prevence proti emočnímu zavěšení se jen na jednoho člověka. Očekávat naplnění veškerých potřeb od partnera vede ke zklamání a pocitům nedostatku.

Postupně zjišťujeme, že jde o cestu opouštění starých vzorců a traumat. Žít přítomnost, vděčnost, soucit a laskavost je vědomá volba. Dovednost, která se dá postupně získat a prokazatelně mění naše životy k lepšímu. Cesta k emoční nezávislosti není snadná ani jednoduchá, vyžaduje úsilí a záměr, ale vede ke smíření, klidu a k lepším vztahům.

Článek píšu ve vánočním čase, což mě vede k tomuto zakončení. Když přijímáme, že za své emoce a za své potřeby jsme zodpovědní my sami, docházíme k prastaré modlitbě, která je postupně připisována různým autorům: „Bože, dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, trpělivost a sílu snášet to, co změnit nemohu, a moudrost rozlišit jedno od druhého.“