Emoční náboj a umění akceptace

Existuje mnoho důvodů, proč nás nějaká myšlenka (impulz, vzpomínka) nedokáže opustit nebo proč se nám do vědomí vrací. Možná nás na něco důležitého upozorňuje, potřebujeme si něco promyslet nebo se něčemu nepříjemnému vyhýbáme.

Tyto situace souvisejí s naší motivací, životní situací, vztahy, osobními tématy. Vrátíme se k nim v příštích dílech. Na úrovni vědomí působí tyto vyšší procesy pomocí tří základních mechanismů: emoční aktivace, vědomé aktivace a asociace. V krátkém výčtu jsme si tyto mechanismy uvedli už dříve. Nyní si je ve třech dílech našeho seriálu rozebereme pečlivěji jeden po druhém a začneme s emocemi.

Mentální obsah se vrací do vědomí tím častěji a raději, čím více je emočně aktivován. Představme si své myšlenky, vzpomínky a fantazie jako nafukovací balónky v místnosti, jejímž stropem je naše vědomí. Emoci si znázorníme jako lehký plyn, kterým je naplníme.

• Balónky nafouknuté čistým vzduchem (bez emoce) budou při vyhození chvíli stoupat, dotknou se stropu (tedy vstoupí do vědomí), ale nezůstanou u něj dlouho a spadnou zase zpět.
• Balónky dostatečně naplněné lehkým plynem setrvají u stropu nebo v jeho blízkém okolí.

Uvedený mechanismus je příčinou mnohých psychologických problémů, ale ukazuje také způsob, jak se jich zbavit. Nechceme‑li balónky u stropu, musíme si dát pozor, které balónky plníme vzduchem a které lehkým emočním plynem. Čím více totiž bojujeme, tím větší armádu vytváříme – pro další boj.

Emoční přifukování

Pro pochopení kontroly mysli je klíčový fakt, že emoce se k původním obsahům nepřidávají pouze v momentě jejich vytvoření. Na vzpomínku se nenavazuje pouze emoce, kterou jsme cítili v době samotné události.

Pokud si vzpomeneme na včerejší situaci spojenou s emocí studu a během vynoření této vzpomínky nás naštve, že se jí nemůžeme zbavit, právě jsme k ní přidali další pocit: vztek. Původní obsah je tak postupně propojen se všemi emocemi, které jsme zažívali kdykoli později, když nám tento obsah opakovaně vstoupil do vědomí. Do jednoho balónku jsme přifoukli v různých dobách – trochu vzteku, beznaděje, strachu. A do některých přifukujeme dodnes.

Poučení pro praktický vědomý život a kontrolu mysli je jasné: čím více bojujeme s nějakou starostí, fantazií nebo vzpomínkou a čím více v tomto boji produkujeme emočních obsahů (naštvání, radosti, znechucení, nechtění, strachu, zloby), tím více těmito emocemi původní vědomý obsah nabíjíme.

Důležitým nástrojem kontroly vědomí je tedy zásada nepřidávat k nechtěným emočním obsahům emoci další: emoci, která nastane zpětným hodnocením dané události nebo kterou reagujeme už jen na samotný fakt, že se nám daný obsah v mysli opět vynořil.

Akceptace není radost z toho, co se v mém vědomí děje

Jediný postoj, kterým můžeme nechtěné obsahy vítat, abychom je oslabili, je postoj emočně neutrální. To neznamená, že bychom si měli lhát a nechtěné impulzy nebo hloupé fantazie „interpretovat“ jako vlastně neškodné, a proto neutrální. Nebo že bychom měli chtít nějak „anulovat“ či „nemít“ pocit, který s obsahem přichází. Naopak, čím více se budeme takové situaci bránit, tím další dodatečnou emoci (rezistenci, tlak, nechtění, stres) k původnímu obsahu připojíme.

Bránit se emocemi silou vede ke snaze po vytěsňování. Tato „síla“, se kterou obsah vytlačujeme, je na úrovni vědomí další emocí, kterou reagujeme na původní obsah a pomocí které se chceme tohoto obsahu zbavit. To, co takto emočně vytěsníme, vstoupí později do vědomí s větší pravděpodobností, protože aktem vytěsnění jsme k obsahu přidali tuto novou emoci – prožitek tlaku na její odstranění, strachu, nechtění. Vzpomínka se nám pak častěji vrací – ať už ve své původní podobě, anebo (pokud se jedná o vytěsnění hlubší – to, které popisují psychoanalytici) v podobě obsahově pozměněné, ovšem o to problematičtější.

Emočně neutrální postoj není tímto vytěsněním. Právě naopak: je to postoj přijetí. Znamená, že nevytvářím další emoce, prostě akceptuji ty, které už jsou k obsahu navázány. V dalším kroku se pak nesnažím obsah co nejvíce a nejrychleji násilím vytlačit z vědomí pryč, ale v klidu (a nejlépe až poté, co si ověřím, že obsah silně emočně neodmítám, ale přijímám) přenesu pozornost k hodnotnějšímu objektu.

K akceptaci se v tomto seriálu ještě vrátíme. Nyní si alespoň shrneme, že se jedná o postoj, kdy „jsme v kontaktu“ s pocity, které přicházejí, ale pokud je vnímáme jako v dané situaci nechtěné nebo škodlivé, nerozvíjíme je. „Bytí v kontaktu“ neznamená zesilování, ale neznamená ani vyhýbání se tomu, co přichází. Je to zaznamenání, uvědomění, „vzetí na vědomí“.

Není to tedy postoj, ve kterém nemáme uvedené pocity cítit. Není to izolace od toho, co prožíváme (a co není příliš pozitivní). Není to soud nad tím, zda obsah je nebo není užitečný. Není to ani magický úkon, pomocí kterého pocit ve vědomí nějak zkameníme už navěky.

Právě dvě poslední pojetí bývají pro klienty nejčastěji překážkou, která jim brání negativní prožitky plně akceptovat (a tím si otevřít cestu ke změně). Bojí se, že akceptace znamená souhlasné hodnocení a že tak vlastně prohlašují, že chtějí mít daný prožitek už napořád. Přesný opak – jak snad bude zjevné i z dalších dílů našeho seriálu – je pravdou.

Akceptace je podobný postoj, jaký zaujmeme k cizímu křičícímu dítěti v tramvaji:

• Čím více nás bude jeho křik „štvát“ (tedy vytváříme k němu další emoci), tím hůře nám bude.
• Čím rychleji tento vjem (a související emoci, kterou v nás vyvolává) prostě „vezmeme na vědomí“, ale neprodukujeme k němu další myšlenku a pocit, tím snáze se následně tento prožitek dostane spíše na pozadí našeho vědomí a my máme volný prostor k soustředění se na další, hodnotnější obsahy.

Paradox akceptace je právě ten, že jedině přijaté obsahy lze takto snadno odsunout na pozadí vědomí, a postupně i pryč z něj. Proč? To už by vám, milí čtenáři, mělo být z minulých odstavců jasné.

Hodnocení není nutně produkování emocí

V této souvislosti je ještě důležité upozornit na rozdíl mezi hodnocením a emocí. Pokud je to potřeba (a není to potřeba vždy), mohu přicházející mentální obsah hodnotit: tedy mohu myšlenkově rozpoznávat, je‑li dobrý nebo špatný, prospěšný nebo škodlivý, co vlastně jeho objevení znamená nebo co bych s ním měl udělat. Mohu se nad významem toho, co prožívám, teprve začít rozhodovat. Nic z toho ale nutně neznamená, že musím vytvářet dodatečnou negativní emoci nad tím, co zhodnotím jako nechtěné.

Ukažme si to na příkladu dvou odlišných postojů k téže situaci. Představme si, že se nám do vědomí vrací vzpomínka na nepodařené vystoupení, ve kterém jsme zažili pocit trapnosti.

V první variantě mohu rozumově zhodnotit tento vracející se obsah jako zbytečný nebo škodlivý. Řeknu si: „Nijak mi neprospívá si to připomínat. Nemohu se z toho poučit, byla to věc náhody.“ Nebo si řeknu: „Co dělat příště, aby se to nestalo, vím. Budu si to pamatovat. Nemá cenu si to připomínat dále. Nebudu tedy na tuto událost dále myslet.“ A s tímto závěrem odkloním od vzpomínky pozornost. Dávám si však zároveň pozor, abych ve vědomí zároveň nevytvářel další emoci.

Emoci, kterou cítím, když se mi vzpomínka vrací (tedy emoci, která nastala v době události – stud, trapnost), v klidu přijímám, prožitkově zažívám, ale neposiluji ji, nesoustředím se na ni, nezesiluji. Prostě ji obsáhnu do svého prožívání, takovou, jaká je – s laskavostí, představou vnitřního „obejmutí“ nebo určitým nadhledem; u každého funguje nejlépe něco jiného. Možná u ní dokonce pár vteřin či půlminutu pobudu, abych si ověřil, že ji přijmout dokážu. To je akceptace. A tím končím. K této situaci nevytvářím žádnou další emoci.

Ve druhé variantě se okamžitě naštvu, že se mi uvedená vzpomínka vrací. Řeknu si: „Proč se mi pořád vrací, když už ji k ničemu nepotřebuji? Teď mi zkazí náladu. Proč se jí nedokážu zbavit? To mě teda štve dvojnásob. A teď jsem se ještě k tomu naštval!“ A podél tohoto komentáře vrším emoci za emocí: vztek, naštvání, že mám vztek…

V obou případech jsem provedl hodnocení – pouze v jednom jsem však k obsahu přidružil další silné emoce.

Optimista je ten, kdo dobře dohlíží na své emoční balónky

Uvedeného mechanismu emoční aktivace samozřejmě využíváme ve svých životech také pozitivně. Co si chceme zapamatovat (tedy snadno vracet zpět do vědomí), spojíme si s pozitivní emocí nebo silně emočně nabitou představou.

Chceme‑li žít šťastný život, snažíme se, aby do našeho vědomí proudil dostatek obsahů s pozitivním emočním nábojem. Ať už přizpůsobováním našeho prostředí (tedy výběrem vhodného místa k životu, povolání, přátel…), nebo kultivací vlastní duše, aby na těžké životní situace dokázala reagovat s minimem negativních emocí a na ty opačné s dostatkem pozitivních.

Princip je myslím jasný: Čím více „pozitivních“ vzpomínkových balonků bude v místnosti naší duše uloženo na úkor negativních, tím větší je pravděpodobnost, že vyhrají boj o výstup ke stropu – do vědomí.

Mechanismus asociace, o kterém si řekneme příště, se navíc postará o to, aby nám přinášel i následné obsahy s podobnou kvalitou. Jako většinu psychických zákonitostí, i tyto lze využít v negativním i pozitivním smyslu. Stáváme se dobře naladěným člověkem, nebo bručounem. Optimistou, nebo škarohlídem.