Emocionální návyky

Asi to trochu jde s věkem. Když mi bylo okolo osmnácti, pamatuji si, že jakákoli narážka nebo výtka pro mě byla ohrožením. Reagovala jsem uzavřením se do sebe, náladovostí nebo výbuchem vzteku. Nebylo mi v tom dobře, ale tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. I dnes se mě některé věci dotýkají, ale už si je neberu tolik osobně a rozhodně netrpím pocitem, že se proti mně spiknul celý svět.

Do určitého věku, kdy se snažíme vymezit si svůj prostor a pochopit vlastní hodnotu, je vztahovačnost zřejmě v pořádku. Situace se však komplikuje, když si toto naštvané děcko s sebou táhnete i v pokročilém věku. Můžete si tím život hodně omezovat. Můžete skutečně trpět pocitem, že svět je nespravedlivý a udržovat se v roli oběti: „Vždyť já přece dělám, co můžu, co po mně všichni chcete?“

Občas si u těchto klientů všímám, že startují na své děti nebo partnery na první našlápnutí. Jsou ve víru svých emocí, dotčení, vyčerpaní a naštvaní na celý svět. Samotné je to velmi omezuje v tom, že mají pocit, že nejsou pro nikoho dost dobří a že jejich snaha není vidět. Sami cítí, že potřebují dospět a naučit se také reagovat jako dospělí.

Po podrobnějším přezkoumání, proč jsem tehdy vzala situaci s naším sousedem osobně, jsem zjistila následující:

• Pokud někoho pozdravím, musí mě také pozdravit. Když mi na pozdrav neodpoví, chová se neuctivě.
• Pokud je neuctivý, je to proto, že si myslí, že si nezasloužím respekt, že jsem bezcenná.
• Pokud si myslí, že jsem bezcenná, pak možná jsem – bum! A vztek je na světě.

Moje hodnota nebyla dost pevná – sama jsem ji zpochybnila tím, že jsem si tyto domněnky vytvořila, a byla jsem přesvědčená, že jen tak, jak to vidím já, je to správně. Už se tedy nerozčiluji, když mi někdo neodpoví na můj pozdrav, protože moje přesvědčení se přetvořilo v následující:

• Zdravím lidi, protože si myslím, že je to zdvořilé, ale rozumím, že ne každý má na věc stejný pohled.
• V případě, že mi někdo na pozdrav neodpoví, vím, že nejde o mě, ale o daného člověka.
• Může se stát, že mě neslyší, není zvyklý zdravit cizí lidi, má nějaký osobní problém nebo jen špatný den.

Tímto šetřím ohromné množství energie a prokazuji tím laskavost hlavně sobě. Neříkám, že je to vždycky tak jednoduché, ale můžete si projít některé vaše unáhlené reakce a pokusit se je vyřešit jednou provždy.

O co vlastně skutečně jde?

Přehnaná reakce na kritiku nebo ignorování může mít různé příčiny. Často je za tím přísnější přístup rodičů, kdy jste vystavovaní pocitu, že ať se snažíte, jak se snažíte, nikdy není vaše úsilí korunováno úspěchem a naopak je to ještě málo. Pocit vlastní hodnoty dostává během dospívání, ale i v každodenním životě spoustu ran. To může vyvolat vztek a bezmoc.

Pocit, že nikdy nedělám dost, je poměrně častým jevem nejen u workoholiků nebo perfekcionistů. Jste‑li v dětství kritizováni, je i velká pravděpodobnost, že se sami takovým kritikem stanete.

Pokud se tedy například cítíte nedostateční, protože máte pocit, že stále neděláte dost, budete očekávat, že i ostatní budou zpochybňovat vaše schopnosti a snažení. Očekáváte, že vás ostatní budou odmítat za to, za co se odmítáte vy, a že se lidem nebude líbit například vaše tempo nebo objem práce, kterou zvládnete. Přikládáte smysl tomu, co lidé dělají a říkají na základě vlastních filtrů a vnitřních programů. Vidíte pouze to, na co jste sami zaměření, ostatní „vyrušíte“.

Kromě klasických návyků máme také emocionální návyky, což znamená, že způsob, jakým věci prožíváme, se otiskuje do každého našeho dne. Ti, kteří jsou primárně naštvaní a frustrovaní, najdou vždy důvod, proč se tak cítit – stejně jako člověk, který je spíše radostný a vděčný, najde vždy něco, co ho potěší. Položte si tedy otázku, jaké jsou vaše emocionální návyky. Jak jste zvyklí reagovat v situacích, které se vás nějak osobně dotýkají?

Příště, pokud uslyšíte někoho vyjadřovat kritiku nebo si něco vezmete více osobně, zkuste reagovat jinak. Odložte automatický předpoklad, že se na vás druzí snaží útočit, nebo vás dokonce obvinit. Lidé, kteří často druhé kritizují, obvykle přemýšlejí, myslí a mluví tak jako vždycky. Mají navyklé reakce, které více vypovídají o tom, kdo jsou oni, než kdo jste vy.

Poznejte svá citlivá místa

Je důležité vědět, na co jste citliví, co spouští vaše emoce a útočí na vaši nervovou soustavu. To je mimochodem i to bolavé místo, které potřebuje vaši pozornost, aby se vyléčilo a nebylo tolik přecitlivělé. Je tedy lepší řešit příčinu bolesti, než nechat ostatní, aby se ve vaší ráně povrtali. Pokud o sobě například víte, že trpíte tím, že jste nedodělali vysokou školu, můžete se například cítit hloupě v místnosti, kde to lidmi s tituly jenom překypuje.

V tomto případě děláte to, že sami sebe a svoji hodnotu vyvozujete z potřeby mít vysokou školu. Kladete si podmínky, za kterých jste ochotni sami sebe přijmout a na základě kterých myslíte, že i ostatní hodnotí nebo akceptují vás. Pro někoho je stále symbol chytrosti a inteligence vysoká škola, pro jiného je to zase zkušenost v oboru bez ohledu na papír.

Dokud svoji hodnotu přisuzujete externím faktorům, pravděpodobně sami se sebou nikdy nebudete skutečně spokojeni. Vždy se najde něco, co vaši hodnotu zpochybní, protože ji zakládáte na velmi křehkých základech.

Dokážete si představit, že sami sebe přijímáte jen tak, jak jste – bez ohledu na původ, vzdělání, plat, pohlaví, orientaci, s vědomím, že tak, jak jste, je to dost? Najít pokoj a klid v tom, kdo jsem, bez nutnosti na sebe vytvářet tlak, je moudrost, které se potřebujeme v dnešní výkonově nastavené společnosti naučit všichni. Protože naše sebehodnota je každý den zpochybňována a je na ni útočeno ze všech stran. O to více si ji musíme chránit a pečovat o ni.

Pokud tedy máte tendenci sami sebe soudit podle toho, kdo vám co řekne, nebo se řídit podle společenských požadavků, budete vždycky citlivější na kritiku druhých. Základem úspěchu je v mnoha případech „detachment“, tedy odtažení se od rolí, na kterých lpí vaše sebeúcta. Sebeúctu musíme spojovat pouze s jedinou rolí, a to já jako člověk, lidská bytost. Nikoli já – ředitel, já – na mateřské, já – vysokoškolák.

Také to, jak reagujeme na kritiku, velmi vypovídá o tom, jak toto téma máme zpracované uvnitř sebe. Když něco udeří na váš nerv, dokážete zachovat klid, nebo vás to vyprovokuje k prudké reakci, sebeobhajování, omlouvání? Někdy nepotřebujete nic vysvětlovat a ve většině případů stačí, když situaci s klidem přijmete nebo na ni bez zášti zareagujete. Ukazujete tím nejen ostatním, ale i sami sobě, že jste si vědomi vlastní hodnoty.

Pokud vám to ještě úplně nejde, zkuste sledovat a pozorovat váš vnitřní svět: co se s vámi děje, jaké emoce to ve vás vyvolává. Pokoušejte se poznat sami sebe tak, abyste se mohli vědomě rozhodovat a nestávali se obětí vašich instinktivních reakcí. Na kritiku reagujeme podrážděně, dotýká‑li se nějakého našeho „slabého“ místa. Každý nějaké takové místo má. Pouze díky snaze poznat sami sebe a své reakce můžeme dojít k tomu, že o tom víme, vědomě s tím pracovat a následně to otočit v něco, co nás nakonec posílí a dovede k větší moudrosti.

Jako lidé máme od narození silnou touhu někam patřit a být ostatními přijímáni, ale pravdou také zůstává, že ne každý nás musí mít rád a přijímat. Není ani v naší moci ovládat, co si o nás ostatní myslí. Reakce ostatních na naši osobu bude vždycky mimo náš kruh vlivu. Pokud ale přijmeme sami sebe a budeme se chovat způsobem, který považujeme za správný, budeme se nakonec obklopovat lidmi, kteří nás budou přijímat a mít nás rádi takové, jací jsme, beze strachu, co si o nás pomyslí.