Emoce ve třech krocích

Moje malá dcera mě vrací do vzpomínek, jaké to bylo, když jsem se kvůli něčemu hrozně moc zlobila. Byly mi asi tak čtyři roky a měla jsem pocit, že na mě byla spáchána křivda. Chtěla jsem se zlobit co nejvíc a co nejdéle, aby dospělí kolem mě viděli, jak moc mi ukřivdili a jak kvůli tomu trpím. Štvalo mě, když jsem cítila, že mě vztek opouští, a snažila jsem se udržet si ho co nejdéle. Vůbec nejhorší nactiutrhání bylo, když se mě třeba táta snažil rozesmát, rozptýlit, odvést pozornost – a když se mu to nedejbože povedlo!

Jaká krásná ukázka neproduktivní hniloby v pocitu, který už k ničemu neslouží. Někoho to pustí ve čtyřech, někdo si emoci zarputile drží i ve třiceti.

Dnes jsem na druhé straně barikády a mám všechen soucit se svými rodiči v té době. Pravda, trochu to výchovné působení v dobré víře přestřelili a já mezitím na pěkných pár (desítek) let přestala v podstatě cítit vztek, protože nepsané pravidlo v naší rodině znělo neprudit a být pozitivní. Později mi docházel se zpožděním, a když mi ráno někdo ublížil, já se naštvala až večer nebo druhý den.

Staré dobré socializované potlačení. Má to plno výhod, například jste populární. Taky to má spoustu nevýhod, třeba žaludeční křeče nebo neschopnost ochránit své hranice.

Teď už mám vztek zpátky, zaplaťpánbůh. A užiju si ho požehnaně, protože, ano, jsem na druhé straně barikády. Mám za sebou rok a půl situací, kdy mládě křičí, že nepotřebuje čůrat, a u toho čůrá na podlahu. Kdy se na týden zabarikáduje v obýváku a odmítá opustit dům. Kdy si přirozeně a zdravě osahává hranice a v rámci této bohulibé aktivity zkouší cákat sourozenci do obličeje a jinými způsoby ho ostrakizovat, rozmetávat právě nametené smetí nebo chlístat vodu z vany na plovoučku.

Vidím z toho rudě? Jasně, že jo. Znamená to, že jsem špatná máma? Jasně, že ne. Dává mi ten vztek zelenou k tomu na děti křičet a být nepříjemná? Ani náhodou. Dobré řešení pro aktuální chvíli je se vydýchat, připomenout si zákonitosti lidského vývoje, svůj vztek opanovat a pomilionté se pokusit v sobě vydolovat světici, která sice nepraktické chování zkoriguje, ale pokud možno civilně a bez velkých dramat.

Někdo by řekl, že jsme zpátky u potlačení. Neříkalo se, že se emoce mají prožít? Ano a ne, protože ono se to nevylučuje. V danou chvíli můžeme emoce opanovat a vypuštění ventilu si nechat na později, až tomu uděláme prostor.

Krok 1: Všechny emoce jsou v pořádku

I kdybychom tady rovnou skončili, psychoterapeuti mají polovinu práce.

• „Už je to tak dlouho, už bych přece měla přestat truchlit.“
• „Proč cítím úzkost, když nastupuju do tramvaje? Nedává to smysl, vždyť já vím, že mi tam nic nehrozí.“
• „Když se doma něco rozbije, jsem tak vzteklá. Přitom já vím, že je to špatně. Vždyť o nic nejde, koupí se nový talíř.“

Pojďme si to říct jednou provždy: Ať k nám přichází jakákoliv emoce, je k tomu nějaký důvod. Je v pořádku cítit, co cítíme. Po pravdě řečeno, stejně – co s tím jiného chcete dělat. Cítím vztek nebo mám úzkost je realita stejná jako že prší. Nepříjemné emoce máme my i zvířata, evolučně nás udržují při životě. Dávají nám důležité informace. Obzvlášť ve zdravé původní podobě.

• Strach varuje před nebezpečím. Tady můžu spadnout. Ten týpek je podezřelý.
• Hněv slouží k uhájení vlastních hranic. Tohle si nenechám líbit.
• Nechuť nás odtahuje od toho, co je jedovaté. Fuj, hnijící maso. Ale taky fuj, toxické pracovní prostředí.
• Smutek bývá vyrovnáváním se se ztrátou. Bolí mě, že jsme se rozešli.

To ale nutně neznamená, že musíme nad každou emocí strávit mládí, abychom jí porozuměli. Současně totiž platí, že ačkoliv emoce přicházejí z dobrých důvodů, my ty důvody občas nedokážeme rozklíčovat. Můžou mít kořeny v nevědomí, v minulosti. Emoce taky můžou být nepřiléhavé dané situaci, nepřiměřeně intenzivní, mohou nás obtěžovat – viz strach z nástupu do tramvaje. Mohou taky náležet úplně jinému člověku, než který je právě teď spustil. Mohou patřit ne našemu čtyřicetiletému já, ale našemu šestiletému.

Bojovat proti nim, snažit se je rozumem odtlačit, to je prohraná bitva. Lámat si hlavu nad tím, proč zrovna tuhle emoci cítím – to může být někdy užitečné, v terapii a různých jiných sebezkušenostních cestách k takovým objevům dochází, ale někdy je lepší smířit se prostě s tím, že věci jsou tak, jak jsou.

Připustit si, že daná emoce i v nezdravé a přežité podobě vznikla původně z nějakých dobrých důvodů, že všechno se v naší duši rodí jako snaha o přežití, přizpůsobení a nejlepší možné řešení (někdy nejlepší možné ze všech špatných), že ty důvody možná nepoznáme, a dokonce že to ani není potřeba…, to po prvotním boji přináší spoustě lidí velkou úlevu.

Všechny emoce můžeme v první řadě přijmout. Když odstraníme vztek na to, že máme vztek, stud a pocity hanby za něco, co prostě cítíme, nebo i za své myšlenky, hned máme méně problémů k řešení. A v tom momentě často získáme možnost udržet v sobě dvě koexistující reality: Současně emoci cítím a současně jsem schopná ji vnímat trochu zvenčí, zaujmout k ní nějaký rozumný postoj.

Krok 2: Nechat projít tělem a myslí

Spoustě lidí pomáhá si to vizuálně představit. Dokud proti emoci bojují, drží si ji od těla, obrňují se, zatínají se. Když ji přijímají, nechávají ji volně proplynout svým tělem. Jako vodu přes kus látky. Jiným pomáhá říct si nějaké slovo nebo větu, které jim dobře sedí: nechávám emoce volně plynout, propouštím emoci tělem. Pak vzniká prostor k tomu, aby emoce přišla – a odešla. Jako vlny na oceánu.

Pro některé lidi je to velmi těžké. Když jsou od svých emocí odpojení, je v psychoterapii velké vítězství, pokud vůbec konečně začnou cítit hněv nebo smutek. Terapeuti sahají po práci s tělem, po intervencích, které nám pomáhají emoce v sobě objevit a procítit. Neurovědec by řekl, že probouzíme limbický systém, chceme informace od něj. Často jsou to klienti soukromých praxí s dobrým sebeovládáním, dobře zapojení do společnosti.

Jiní lidé mají opačný problém a jejich emoce je zaplavují až do té míry, že se přestávají ovládat. Bývají to lidé žijící v chaosu, klienti terapeutických komunit, ale taky adolescenti. Ty naopak čeká práce na propojování emocí a těla s rozumem. V psychoterapii saháme po intervencích mířících na porozumění, náhled – neurovědným pohledem, aktivitu v prefrontální kůře.

Všechno tohle dnes dovedeme vysvětlit už na fyziologické úrovni našich mozků a máme o tom celý článek. Důležité je, že potřebujeme, aby fungovalo obojí souběžně:

1. Části mozku, které přijímají informace z těla a prostředí a umožňují nám kontakt s vlastními emocemi.
2. A také ty části mozku, které zastupují hlas rozumu a určitý odstup pozorovatele.

Rozum přitom nemáme používat k tomu, abychom si řekli: „Prosím tě, co blbneš, k žádnému strachu není důvod.“ Máme ho k tomu, aby vyhodnotil třeba: „Máš strach. To je v pořádku, to můžeš. Dýchej. Prodýchej strach. Objektivně teď nic nehrozí. Projdeme tím. To pomine. Emoce jsou jako vlny na hladině oceánu, přijdou a odejdou, malé i velké. V hlubině toho oceánu je vždycky klid.“

Krok 3: Vědomá práce s emocí

To, že necháváme emoci projít tělem, neznamená, že na jejím základě okamžitě jednáme. Tady je namístě říct další důležitý fakt: Autenticita není impulzivita. Mnozí z nás se autenticitou zaštiťují, když křičí na partnera nebo si bourají vztahy s přáteli.

Malé děti mají emoci a podle ní jednají, neumí to jinak, jejich mozek pro nic jiného ještě není zralý. Ale zhruba kolem 5.–9. roku v dobrých podmínkách dozráváme k téhle schopnosti integrace: Mám chuť tě praštit, ale neudělám to, protože mi současně na tobě záleží. Jak rosteme, učíme se emoce regulovat, propouštět, brzdit, korigovat jejich projevy.

Pokud se tedy povedlo pobrat informace z limbického systému (krok 1), emoci zavnímat a pustit si do těla (krok 2), do hry vstupuje prefrontální kortex, který nám pomáhá vyhodnotit, co teď s tou emocí dál. Každý den zažijeme spoustu emocí, které jsou rychlé, aktuální, a pokud se jich nechytneme a neupadneme třeba do nějakého kolotoče sebelítosti nebo obviňování, mohou prostě po buddhisticku přijít, za minutu s trochou dýchání odejít a je to to nejlepší, co se s nimi dá dělat.

Vraťme se k příkladu mámy na mateřské: Na vytočení máme právo, ale v tom vzteku není žádná hluboká informace, kterou bychom měli vytěžit. Tříleté děti prostě tohle dělají. Cákají na podlahu. Přidělávají práci. Mají velké, pro okolí nepohodlné emoce. To vše je součást balíčku „život s tříleťákem“. Emoci můžeme zavnímat, povolit, nechat projít, prodýchat, pustit… a vrátit se do práce. Tenhle způsob práce s emocemi se velmi hodí také tehdy, když patříte k impulzivnějším lidem, k choleričtějším povahám, když máte blízko k výbuchům emocí, které vás zaplaví.

Jiné emoce jsou s námi dlouho, klidně i roky. Bývá to třeba smutek, bolest, truchlení. A další přijdou klidně náhle a rychle, ale vy víte, že v nich ten hlubší smysl je. Pokud jste na sobě roky nechali dříví štípat a teď díky nějakému prozření k vám konečně dorazil vztek, přijmout ho a nechat odejít by byla nekonečná škoda. Tady je užitečné se ho vědomě chytit a zkusit udržet, dokud vám dává sílu a motivaci k nějaké akci.

Právě od toho ostatně emoce máme – ponoukají nás udělat něco sebezáchovného. Zjednodušeně třeba ohraničit se (vztek), hledat oporu u někoho blízkého (smutek), stranit se a neotrávit se (nechuť), být obezřetný a vyhnout se riziku (strach). Když zažíváte v práci bossing, rok jste kvůli tomu v depresi a teď se vám konečně podaří objevit v sobě vztek na celou situaci, možná právě díky němu konečně dokážete dát výpověď. Obecně platí, že když se depresivní klient naštve, terapeut jásá.

Jiné emoce se především nedají uspěchat. Pokud vám někdo zemřel, vy jste první týden fungovali na autopilota a všechno zařizovali a teď vám konečně po pohřbu došlo, co se stalo, je velmi dobré si dovolit prostě plakat a truchlit. Tak dlouho, jak to bude potřeba a jak to bude možné. První dny nejspíš pořád. Ale dávkovat si to mezi běžným fungováním možná budete potřebovat ještě roky.

Právě dávkování emocí může být v tomhle případě agenda prefrontální kůry. Jsem po rozchodu, ale současně před státnicemi. Takže si teď dám půl hodiny na zoufalství, pobrečím celou postel a pak se zase jdu na hodinu učit. V práci funguju, cestou domů si nechávám tělem projít stesk. Někdy i k tomuhle slouží psychoterapie: Prostě máte kam chodit plakat poté, co už jsou všichni vaši přátelé z vaší ztráty a vašeho pláče trochu unavení a mají pocit, že už byste se měli posunout dál.

Vaše emoce jsou vaše, vy jim rozumíte nejlíp

Jako vždy, není jednoduchý návod na práci s nepříjemnými emocemi. Záměrně nepíšu negativními, protože jak už víme, všechny mají smysl, informují nás o potřebách, a tedy jsou tu pro naše přežití. Odpověď jako obvykle zní: To záleží.

• Záleží na tom, jestli máte osobnostně blíž k impulzivitě nebo k odpojení od těla a emocí. Jestli vás emoce zaplavují, nebo některé nemáte vůbec „dovolené“.
• Jestli je emoce situační, nebo cítíte, že už je v ní něco hlubšího.
• Jestli si teď můžete plné prožití dovolit, nebo bude rozumnější tomu udělat prostor jindy a jinde, až budete v bezpečí.

V každém případě platí, že cokoliv cítíme, máme právo cítit a současně nám to nikdy nedává mandát někomu (včetně sebe) ubližovat. K tomu potřebujeme pečovat o svůj propojený a integrovaný mozek, který dokáže vnímat signály z těla a prožívat emoce a také na ně nahlížet s odstupem, regulovat je a vědomě s nimi zacházet.