Emoce v pohybu

Mohlo by se zdát, že ty nejtěžší změny v životě jsou nutně spojeny s negativními okolnostmi, jako je například výpověď v práci, nemoc nebo rozpad manželství. Negativní dopad na člověka ale mají i úspěchy, ba i záležitosti považované za ryze kladné a vytoužené – svatba, nová práce či přírůstek do rodiny. Vyplývá to z žebříčku stresových událostí, který na základě svého výzkumu sestavili psychologové T. H. Holmes a R. H. Rahe. Zátěží zkrátka nejsou jen tragédie a nepříjemnosti.

Proces změny může nastartovat jedna nebo více různých událostí. Sama na sobě si v současné době uvědomuji, že za objektivními událostmi se může skrývat nemalá škála různorodých emocí. Některé z nich mohou proces změny pozitivně podporovat, jiné naopak úspěšně a dlouhodobě blokovat. Podívejme se na tyto emoce za pomoci příkladů z mytologie i z teorie psychologie.

Změna jako cesta hrdiny

Jeden z možných pohledů na změnu a její proces nacházíme mýtech a pohádkách mnoha kultur světa. Mnohdy v nich jde o změnu jakožto o náročnou cestu, kterou hrdina podnikne na popud výzvy a s výsledkem proměny sebe a svého života. Hrdinova cesta začíná tehdy, když dostane nějaký podnět, aby vykročil z prostředí svého běžného života a setkal se s neznámým, lákavým a nebezpečným. Z našeho pohledu by to byla zmíněná stresující, klidně i pozitivní okolnost.

Joseph Campbell, autor knihy Tisíc tváří hrdiny, popisuje počáteční fázi jako povolání do místa – v příbězích je ono místo často zobrazeno jako les, tajemný ostrov či vzdálená země.

• Pokud se právě nacházíte ve fázi, kdy cítíte ono volání, kam by vás vedlo? Už samotná představa toho „tajemného místa“ může být nápomocná v hledání směru a způsobu cesty.

Někdy se stane, že hrdina výzvu nepřijme, ať už ze strachu, kvůli závazkům, z pocitu nepatřičnosti nebo z jiných důvodů, které ho vážou k jeho stávajícímu způsobu života.

Z pohledu nemytologického by se na tento úsek „odmítnutí výzvy“ dalo nahlížet jako na střežení si své komfortní zóny. Občas je těžké vystoupit z bezpečí komfortní zóny právě z výše uvedených důvodů: zvyk, strach, pohodlí a známo. Jedná‑li se o výzvy, u nichž máme možnost volby, mohou nás tyto důvody blokovat do té míry, že výzvu odmítneme.

Pokud čelíme výzvě, kterou odmítnout nelze (např. odchod partnera), přináší nám tato fáze odporu velkou úzkost. Odmítnutí výzvy může být přeneseno i do formy popření: vůbec nepřipouštíme existenci jakékoliv změny. To vše však může mít pouze dočasný charakter. Jak zmiňuje Campbell, pokud výzvu odmítneme nebo popřeme, může se nám v jiných formách opakovat stále dokola a tento stav nám přináší nudu a nespokojenost.

Emoce: výraz pohybu změny

Prožívání silných emocí tvoří přirozenou součást nových zážitků a výzev. Jednou z častých emocí v počátcích změny může být úzkost. Jednou nohou vlastně stále stojíme ve starých kolejích, zatímco druhou již vyšlapáváme cestu novou. Ne nadarmo se říká, že vývoj je provázen právě úzkostí – to dokládá i teorie ontogeneze úzkosti, v níž je každé hlavní vývojové období spojeno se specifickým typem úzkosti (např. separační úzkost u malých dětí či úzkost v období dospívání). A změnu ve formě, o jaké je tady řeč, můžeme za „vývoj“ považovat.

Úzkost však není jedinou možnou průvodní emocí. Samozřejmě se jich může objevovat celá škála. Častý je například strach a nejistota z „nového“ a „neznámého“. Nutnost upustit od starých hodnot a konceptů může mnoho lidí naprosto přirozeně vnímat jako hluboký pocit nejistoty.

Objevit se ale může i radost a vzrušení. Emoce spojené s výzvou a procesem změny samozřejmě do velké míry souvisejí s osobnostním nastavením každého člověka. Ten, kdo inklinuje k optimismu, bude i při nenadálých změnách zažívat pozitivnější emoce než bytostný pesimista. Optimismus totiž vede k pozitivnějšímu vnímání budoucnosti a vyšší míře naděje, že věci dopadnou dobře – což často dokáže zastínit reálnou úzkost a strach. Také jedinci s vyšší mírou rysu temperamentu „vyhledávání nového“ (novelty seeking, Robert Clooninger) se budou ve změně, kterou očekávají, cítit komfortněji než jedinci s rysem opačným.

Všechny emoce mají ve fázi zrodu změny své místo.

Emoce sama o sobě vlastně znamená pohyb od jednoho stavu ke druhému. To dokládá již samotný název, jenž je v mnoha jazycích spojením předpony „e“ a slova „pohyb“: Emotio (latinsky), emotion (anglicky), emoción (španělsky) atd. Emoce nás tedy samy o sobě přenáší z vnitřního stavu A do vnitřního stavu B.

Emocemi se naše vnitřní rovnováha vždy trochu vychýlí, aby se nově vytvořila. Jenže nový bod středu je opět o něco málo jinde. Není tedy divu, že právě emoce nás změnami bujaře provází. Jednou z jejich funkcí je právě tento přenos ze starého životního stavu do nového.

Přijmout výzvu

Vraťme se na chvíli do roviny mytologické. V pohádkách to většinou bývá tak, že jakmile hrdina výzvu přijme a pokračuje v cestě, jak si to vyžadují okolnosti, zjišťuje, že má na své straně všechny „síly nevědomí“. Jinými slovy zjišťuje, že mu v jeho zdánlivě nedosažitelném úkolu pomáhá sama matka příroda.

Na jeho cestě se mu zobrazují „průvodci“ a „pomocníci“ (např. mravenci v pohádce o Zlatovlásce; holubi v pohádce o Popelce atd.). Na cestě, kterou se vydá, jej samozřejmě čeká spousta zkoušek a strastí. Většina příběhů však končí zdárným návratem do starého světa – nicméně s obohacením, které během své cesty hrdina získal. Hrdina se vrací „nově zrozen“.

V kontextu pohledu na naše téma nám tato mytologická inspirace může říci, že až v okamžiku, když přijmeme události našich životů v jejich úplnosti, se nám paradoxně mohou začít dít věci, díky nimž se situace stane uchopitelnější. Nevylučuje se to s tím, že cesta může být náročná – to je bohužel jedna z možných teorií vývoje, že cesta k pochopení vede skrze utrpení.

Paradoxní teorie změny

Přirozeně se nám nabízí otázky:

• Jak se s těmito různorodými (a většinou silnými) emocemi mít dobře?
• Jak situaci zvládnout?
• Jak se v první fázi procesu změny nezaleknout strachu či úzkosti?

Domnívám se, že odpověď by spočívala právě v poddání se věcem v jejich vlastním tempu – tak, jak si to okolnosti vyžadují. Teoreticky je to jedna z myšlenek paradoxní teorie změny. Ta říká, že není vždy nutné nahlížet na svět a na sebe očima výkonu a důvěry v naší aktivní roli. To má své opodstatnění u oblastí, kde je možné dosahovat lepších výkonů – např. jedná‑li se o dovednosti.

Pokud se nám však v životě dějí věci, jež jsou spíše osobnostní či situační povahy, funguje většinou opačná strategie. A tou je postoj, v němž se snažíme být tím, kým jsme, a dovolíme si být v kontaktu s tím, co jsme. Co to znamená?

Znamená to, že je důležité být co nejvíce na své současné pozici – v kontaktu se změnou a s emocemi, které s sebou přináší. To nás následně může vést k uvědomění si toho, jaké to vlastně je být v situaci, ve které se nacházíme; jak se to děje či jak to k nám patří. Pokud se nám toto podaří, pravděpodobně se pak dokážeme kontaktovat i se svými zdroji – tedy s potřebami a aktivitami, které nám dělají dobře – nehledě na to, co se nám v životě děje.

Když zmiňuji kontakt s našimi zdroji, nemyslím tím velké věci. Jsou to právě takové ty malé radosti, které nás živí a vracejí nám pocit, že jsme tím, kým jsme. Může jít o procházku na oblíbené místo v krajině nebo o tvoření z keramické hlíny, například. A tento pocit může být velmi dobrým a podpůrným průvodcem v procesu změny. Díky němu se pak snáze můžeme eventuálně posunout k dalším krokům změny. A pak můžeme (slovy Jana Patočky) umřít v našem starém světe a získat svět nový, obohacený.

Přeji vám hodně štěstí ve všech změnách, kterým ve svých životech čelíte!