Emoce v pasti

Je v lidské povaze chtít přijít věcem na kloub. Hledat jednu správnou odpověď a vysvětlení. Najít nějakou teorii, v rámci které by do sebe věci tak nějak pěkně zapadly a dávaly smysl.

A taky je v lidské povaze hledat štěstí a vyhýbat se neštěstí. Když se to spojí, vznikne celá řada teorií, které vysvětlují, jak se šťastným stát.

Jenže zrovna v otázkách lidské duše asi není nic tak úplně jednoduché a nic tak úplně přímočaré. Obzvlášť když se pohybujete v názorových extrémech.

Názorový extrém 1: Za své emoce si můžu jenom já sám

Záleží jen na mně, jak budu prožívat okolní svět. Naštve mě jen člověk, kterého nechám, aby mě naštval. Pokud to dopustím, je to nedostatečným tréninkem mysli. Ideálem lidí s podobným přesvědčením bývá zbavit se všech negativních emocí, necítit už nikdy smutek, nervozitu nebo hněv.

Je to v současnosti hodně oblíbená „duškovská“ vlna inspirovaná buddhismem nebo indiánskou moudrostí. Ale byla tu už za Marca Aurelia, který v Hovorech k sobě píše o tom, že lidské pudy jako rozkoš, žal, touha nebo strach jsou nerozumné, hněv je zcela proti přírodě a jakákoliv roztrpčenost nad špatností světa, strastmi nebo životním údělem je neopodstatněná.

A je na tom hodně pravdy. Samozřejmě, že je člověk zodpovědný za sebe, za svůj život, za své činy – i za své emoce, které do značné míry dokáže ovlivnit. Buddhismus i indiánská poselství nesou velkou moudrost, stejně jako učení starých stoiků. Samozřejmě že je dobré budovat nadhled, budovat svou odolnost a vyrovnanost, aby se člověk neplašil z maličkostí a i přes problémy se dovedl přenést s klidnou myslí.

Snaha být duševně dostatečně „na výši“ na to, aby si člověk nepouštěl nic k tělu, může v důsledku pocit životní pohody spíš zhoršit.

Jen to tak nějak není celé. Znemožnit světu, aby se mě nějak dotýkal, znamená se od něj tak trochu odříznout. Síla a intimita blízkých vztahů spočívá do značné míry v tom, že si dovolíme být vůči tomu druhému zranitelní. A když na mě někdo zaútočí nebo zraní moje dítě, samozřejmě že nese podíl viny na tom, když mě to znejistí nebo rozčílí.

Nebezpečí je právě i v tom, když tento postoj začnete vyžadovat po okolí. Není možné několikrát po sobě druhého zklamat nebo mu třeba nevrátit půjčené peníze a chtít po něm, ať si sám v sobě vyřeší, že mu to vadí.

Snaha být duševně dostatečně „na výši“ na to, aby si člověk nepouštěl nic k tělu, může v důsledku pocit životní pohody spíš zhoršit. Potkávám lidi, kteří jsou pak sami na sebe naštvaní, když se jim to nedaří. Vlastně své pocity nemohou přijmout a nevěří, že jsou na místě. Přitom i při meditaci můžete cítit a vnímat hodně vzteku, jen se na něj díváte tak trochu z pozice pozorovatele, který jím není zaplavený.

Názorový extrém 2: Za moje pocity a emoce můžou...

…ostatní lidé, stát, vláda, menšiny, imigranti

Na tomto pólu se člověk zodpovědnosti za svoje pocity docela zříká. Jenomže pokud by za to, co prožívá, neměl žádnou zodpovědnost, znamenalo by to také, že nad tím nemá žádnou moc. Příkladem je: „No jo, zmlátil jsem ho, ale já za to nemůžu – on mě naštval!“

Možná vám to připadá extrémní, ale ve světě některých lidí to tak skutečně je. A je to hodně podmíněné i kulturou nebo tím, v jaké rodině jste vyrostli.

V psychologii existuje koncept locus of control neboli místo kontroly. O co se jedná?

• Pokud máte vnitřní místo kontroly, jste přesvědčení o tom, že vy sami jste aktivním aktérem ve svém životě. Jste „u kormidla“ a sami věci řídíte (ať už dobře, nebo špatně). To, jak se váš život odehrává, je následkem vašich vlastních činů.
• Pokud máte vnější místo kontroly, jste přesvědčení, že se vám věci v životě prostě dějí. A vy je příliš ovlivnit nedokážete. Jste spíš jejich pasivním příjemcem.

Nejspíš i tato osobnostní charakteristika určuje, jak se díváte na vlastní prožívání.

Názorový extrém 3: Člověk by měl být vždy rozumný a nepříjemným emocím nenechávat prostor, aby se projevily

Naučila jsem se to taky. Hlavně nejednat s horkou hlavou, chovat se slušně a zdvořile, být vždy konstruktivní, nadávky si nechávat pro sebe. Být hodná holka. Jenže to pak může vést třeba k tomu, že na sobě necháte druhé dříví štípat, protože se neozvete na svou obranu, když se vám něco nelíbí.

Nebo nepříjemné pocity zaplašíte tak rychle, že si jich ani nevšimnete a minete jejich důležitou signální funkci. Takže si třeba zavčas neuvědomíte, že se s vámi někdo snaží manipulovat. Zaplašované a potlačované pocity se střádají v těle nebo se dostávají ven v podobě pasivní agresivity.

Přednáška 19. září 2024