Ekzém a psychika

Přišla rychle a zdánlivě bez příčiny, ale trvalo dlouho, než se ji podařilo zapudit. Promašťování pokožky a různé pokusy v podobě zinku pomáhaly, vždy však jen do určité míry, kdy už nebylo zbytí a bylo třeba užít kortikosteroidních mastí.

To jsou neomylní zabijáci, ekzém spolehlivě likvidují, žádný pupínek se jim nevyhne. Avšak stejně jako antibiotika, i kortikosteroidní masti mají své negativní účinky – ne zrovna dobře je totiž snášejí ledviny. Raději jsem tvrdohlavě podstupovala léčbu dlouhou týdny, měsíce, ale jen s minimálním množstvím těchto zabijáků.

Ve třinácti letech mě atopický ekzém zasáhl v celé své bující kráse. Typicky se mi objevil v oblasti loketních a kolenních jamek, na stehnech, na předloktí.

Potvora svědil jako ještě nikdy předtím a já jsem si třetinu těla rozškrábala do mokvajících krvavých ložisek. Když už mi to bylo opravdu odporné, odvracela jsem pohled nebo jsem si na ta místa pouštěla proud horké vody ze sprchy, což byla pro mě euforie největšího kalibru – i když jen na pár vteřin, následovaná minutami výčitek.

První výhra

Atopický ekzematik je jako drogově závislý, prostě si nemůže pomoct. Ostříhané nehty pomohly jen zčásti, vždy jsem si za ně našla kvalitní náhradu. A chtějte po někom, aby spal s rukavicemi anebo rovnou s rukama přivázanýma na čelo postele. Časem mi stejně nic jiného nezbylo – vůle ve spánku prostě nefunguje. Po pár dnech už jsem bolestí nebyla schopná ohnout ruku, abych přiblížila vidličku k ústům. Nemohla jsem nosit kalhoty či vůbec sejít schody. Má chůze vypadala komicky jako chůze neohrabaného robota. Rozhodla jsem se vynechat školu a zůstat doma, abych se s ekzémem mohla náležitě poprat. Slabší kortikosteroidní mast sice nepřinesla rychlou úlevu, zato mi dala čas. Díky tomuto času strávenému v klidu se uklidnil i můj stav a já jsem začínala přicházet na skutečnosti, které jsem dříve neviděla: Začala jsem si všímat věcí, po kterých mě začne ekzém víc svědit.

Objevila jsem čokoládu, všeobecně řepný cukr, skořici, kari, pomeranče… Stala se z toho docela zajímavá hra, kterou jsem se bavila celé dny své léčby, a vyklubala se z toho docela slušná potravinová nesnášenlivost. Bohužel ve střevech máme po cukru lačné bakterie, jejichž chutě bývají silnější než vůle zborceného člověka. Ani kortikosteroidy nezabíraly, pokud jsem je zajedla notnou dávkou studentské pečetě, které prostě nešlo odolat. Naštěstí se mi časem podařilo utvořit si docela silnou odrazující představu kupy kostek cukru, které hryžu ve formě čokolády.

Posílila jsem svoji vůli a odrazila se ode dna. Protentokrát jsem atopický ekzém úspěšně potlačila. Na znovuzrození mu však stačily pouhé dva měsíce.

Tělo jako objekt studia

Přednáška 24. října 2024