Ego obrany
Vývojové dluhy se snažíme zvládat způsoby, které nás sice chrání, ale také nám škodí.
Psychika se vyrovnává s přetížením svým specifickým způsobem. V případě stresu se snaží obnovit ztracenou rovnováhu. I když jsou rozdíly v konkrétní podobě, principy jsou univerzální. Na biologické úrovni dorovnáváme nedostatky úplně samozřejmě, bez přemýšlení. Když máme žízeň, napijeme se, když je nám zima, oblékneme se. Na psychické úrovni „nižšího řádu“ máme automatické reakce podle prostředí, kde jsme vyrostli. Někdo si jde při pocitu přetížení zaběhat, někdo se ponoří do práce, někdo si uleví při sdílení s druhým člověkem, někdo sáhne po skleničce alkoholu. Vývojové dluhy ale zahrnují psychické potřeby „vyššího řádu“, protože zasahují jádro osobnosti.
Všichni to tak dělají!
Racionalizace či legitimizace jako další častá obranná reakce je oproti popření jiná v tom, že reakce je přiléhavá co do situace, ale nepřijatelné emoce (stud, zahanbení, pocit porážky a podobně) si člověk vysvětluje racionálními důvody.
Neúspěšný student bude hledat racionální důvody svého selhání. Člověk, který si potřebuje pro sebe něco zakázaného „povolit“, zase použije obvyklý argument Dělají to tak všichni.
Chováš se, jako bys nikdy nedospěl!
Regrese jako reakce souvisí s nároky, které přesahují zvládací kapacitu dospělého nebo dítěte. U dítěte je regrese patrná ve chvíli, kdy se začne chovat jako věkově mladší, to znamená, že se vrací do vývojově starších etap.
U dospělých je tato obrana často vyjádřením kumulovaných vývojových dluhů, a proto se budu regresi věnovat podrobněji v posledním dílu série.
U přechodné regrese jde o reakci na tranzitorní krizi (například krize středního věku), kdy se dospělá, jinak uvědomělá žena začne chovat jako její dospívající dcera a muž zase jako „malý kluk“. Každá krize je doprovázena nárokem na adaptaci pro novou životní roli. To může přesahovat míru zvládací kapacity daného člověka, a proto si potřebuje „odpočinout“ v regresi.
Tělesné potíže bez zjevné příčiny
Somatizace je častá u lidí, kteří mají potíže číst své emoce, nejsou s nimi v kontaktu, nedokážou na sobě rozpoznat úzkost, strach, a tak si psychika „pomáhá“ skrze tělesné symptomy.
Výrazně se projevuje symbolická stránka takovým symptomů: například něco, co je dlouhodobě nestravitelné (vzbuzuje nepřekonatelnou úzkost), se projeví poruchami zažívacího systému. Dráždivý kašel může být zase projevem toho, že se něčeho ve svém životě potřebujeme zbavit, stejně jako je kašel instinktivní obranná reakce na něco, co „překáží“.
Emoční plochost jako důsledek
Disociace neboli odpojení jednoho systému od těch ostatních není běžným ego‑obranným mechanismem. Projevuje se nejvíce u psychicky náročných situací, typicky při traumatech. Dlouhodobá disociace bývá ale často v pozadí somatizace, je to o „úroveň“ vyšší ochrana.
Vývojové dluhy a z nich plynoucí ego‑obrany vedou osobnost k vývojovému uvíznutí, chronické regresi. Jsou nezralé, jejich podoba není v souladu s obecným očekáváním role dospělého člověka.
Například dospělý nedosycený v potřebě pozornosti působí infantilně, neboť pro její získání volí cesty odpovídající dětskému věku. Okolí proto obvykle takový způsob odmítá, čímž člověk znovu zažívá onen nezájem z dětství a jeho ego‑obrana sílí. Na situaci obvykle nemá náhled, neuvědomuje si, co dělá a jak mu to škodí.
V posledním dílu minisérie se budu vývojovým uvíznutím věnovat více a zároveň popíšu základní vodítka, jak se učit číst svoje vývojové dluhy a reaktivní ego‑obrany.
Čtěte dál: Vývojové uvíznutí
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..