Dynamika lásky
Najednou jsme si tak vzdálení… Kam zmizelo všechno to krásné mezi námi?
Odcizení. Málo intimity. Zamilování do někoho jiného. Hádky nebo chladné mlčení několik dnů či týdnů. Nemožnost v klidu si promluvit. Ztráta blízkosti. Vztahovačnost a naštvání. Po několika letech ve vztahu, když děti trochu odrostou (nebo jen po několika letech, pokud děti nemáte), v zažité každodennosti se ze vztahu začne vytrácet blízkost, souznění, sdílení. Jsou to období, která do dlouhodobých vztahů patří. Páry musejí takovými fázemi projít a najít znovu spojení.
To, že toužíme po vášni a výjimečnosti ve vztahu, je přirozené. Je také přirozené, že jsou v partnerském životě období, kdy to chybí. Každý pár je jedinečný a vytváří společně unikátní pouto. Pro někoho může přijít krize už na začátku vztahu, kdy se dvě osobnosti na sebe ladí. Pro jiný pár je to s příchodem prvního potomka, kdy se změní psychická i fyzická intimita páru. Pro další je to v době, kdy děti odrostou a najednou je potřeba předefinovat očekávání od vztahu a začít společně tvořit něco nového.
Americký gestalt psychoterapeut Joseph Zinker, který se zabýval vývojem vztahu a jeho procesem, vyzdvihl střídání fáze splynutí, kdy s druhým tvoříme jednotu, a fáze oddělení, kdy každý fungujeme sám za sebe, na základě své jedinečné identity bez závislosti na partnerském vztahu.
Jeho model tedy můžeme chápat jako cyklické střídání období, okamžiků, kdy jste se svým partnerem na sebe vyladění, sdílíte vzájemně svoje pocity, myšlenky, kdy jste na sebe napojení, vnímáte intenzivně druhého, dochází k psychické a fyzické intimitě.
Tyto okamžiky se střídají s fázemi, kdy se od sebe oddělujete, každý si jdete po svém a na druhého nemyslíte. Realizujete se v jiných vztazích, činnostech, myslíte na sebe a na své potřeby nezávisle na vztahu a partnerovi.
Mezi splynutím a oddálením
Někdy si myslíme, že musíme s druhým stále souhlasit, nebo spolu vše sdílet, absolvovat. Nebo ve vztahu naopak žijeme tak, že se nikdy pořádně neuvolníme a nedovolíme si s druhým „splynout“, neustále se vymezujeme. Pokud se v dlouhodobém vztahu objevuje jenom jedno nebo druhé, není to ideální stav. Nějaká vaše část tím zřejmě trpí a někde stranou, neuvědomovaně, může způsobovat problémy.
Ve vztahu existují určitá období, pro která je typické jen jedno nebo jen druhé. Vztah dvou lidí povětšinou vzniká tak, že se do sebe zamilujete. V této fázi toužíte po druhém a po jednotě s ním. Máte dojem, že bez přítomnosti druhého nejste celiství.
Zinker tuto touhu dává do souvislosti s potřebou dítěte po splynutí s primární pečující osobou. Díky jednotě s druhým dochází k vytvoření jednoty (integrace) uvnitř nás. V jednotě s pečující osobou se stáváme celistvou osobností. A podobně v jednotě s druhým, s partnerem, se stáváme celistvými.
Asi vás teď napadne, že v momentu, kdy jednota s primární pečující osobou nebyla dobrá nebo dostačující, dochází k problémům v této první fázi vztahu. Můžete se zamilovávat do lidí, kteří vás odmítají, nebo vytvářet vztahy, které vám spíše škodí. Nebo později můžete mít problém s odpoutáváním se a přijetím odlišnosti.
Pro prvotní fázi je typické, že si vkládáte do druhého vaše představy a nevnímáte ho tolik jako někoho, kdo je také nezávislý na vašem vztahu. Věta miluji tě zde znamená bezhraničnost, neuvědomování si sebe a druhého jako oddělených bytostí.
Až v průběhu života, kdy je tato potřeba splynutí naplněna, se každý zvlášť stane celistvým (z toho vlastně i vyplývá veliká důležitost partnera pro náš psychický vývoj, což si někdy neuvědomujeme) a věta miluji tě začne spíše znamenat: chci tě poznat, chci, abys věděl, kdo jsem, chci ti dát to, co ty chceš (a ne to, co si myslím, že chceš), chci s tebou být a mluvit s tebou, chci vědět o tvých pocitech a myšlenkách a ty moje chci s tebou sdílet.
Do další fáze se vztah dostává později, kdy už má dostatek společných každodenních zkušeností, partneři se znají lépe a většinou už mají za sebou nejranější léta svých dětí. V této fázi je důležité oddělení a hledání sebe sama.
Kdo jsem a co ti chci dát
Pokud nevíte, že jde o přirozený proces (jakkoliv slovo „přirozený“ berete s rezervou), dojde k velké krizi. Pro některého z partnerů je ohrožující moment oddělení a utváření si své identity a svého nezávislého já. Někdy si můžete všimnout, že jeden z partnerů například druhého přehnaně kontroluje, žárlí a nedovolí druhému, aby měl svůj život nezávisle na vztahu.
Doba, kdy se oba dva ve vztahu oddělují od sebe navzájem, aby poté mohli s druhým opět plně komunikovat a sdílet to, jací doopravdy jsou a co potřebují, může být navzájem náročným obdobím. V této době si každý v páru vytváří své hranice. Kdyby vztah zůstal pouze u jednoty, dojde ke stagnaci, nespokojenosti, která působí nervozitu, nenaplnění a strach, pokud ji nereflektujeme.
Je to období, kdy se objevují konflikty, které jsou přirozenou součástí života – pokud nejsou brané jako útok nebo se záměrem to tomu druhému „nandat“, ale se záměrem sdílet svůj pohled. Jedině díky konfliktu jako prezentaci toho, co chci, co potřebuji, co si myslím a po čem toužím, díky odlišnosti vnáším do vztahu to, kým jsem.
Ve fázi odlišení je důležité učit se mluvit sám za sebe a nepromítat do druhého, co si myslíte a o čem věříte, že se to s druhým děje. Přiznejme si, že pokud jde o našeho partnera, jsme experti v tom mít na něj názor. Je důležité se umět oddělit sám v sobě, věnovat se otázkám, co já potřebuji, chci, co si myslím a cítím bez závislosti na partnerovi. Když se totiž sám necítím dobře a nevím o tom, s největší pravděpodobností za to budu vinit partnera.
Je to jemná „práce“ – vnímat sebe samého a své potřeby a zároveň vidět a slyšet druhého. Abyste do vztahu nevnášeli svoje projekce, je důležité učit se mluvit za sebe (já vidím, vnímám, cítím, myslím si) a ne za druhého (ty děláš, myslíš, cítíš).
Zinker uvádí, že konflikt následuje přirozeně po fázi spojení a právě díky němu se může vytvořit skutečný zájem o druhého. V této fázi je důležité se učit, jak se střetnout správně, integrovat rozdíly a neznehodnocovat druhého. Učit se respektovat pohled a zkušenost druhého. Důležité je vzájemné naslouchání, přivlastnění si vlastních projekcí (mých myšlenek, pocitů a záměrů, o kterých nevím a přenáším je na druhého) a hledání kompromisu, kdy ani jeden neztratí svou tvář.
Zde se opět nabízí paralela s individuálním vývojem a odpoutáváním se od primární pečující osoby. Když došlo k oddělení, po fázích konfliktů a hledání sebe sama, stává se z každého z nás ideálně dospělejší autonomní člověk.
Jsme schopni vnímat rozdíly mezi námi a druhými a plynule přecházet z pozornosti věnované sobě k pozornosti věnované druhému. Stejně tak ze vztahu, který prošel krizí či krizemi, se díky jejich zpracování, uvědomění si sebe sama i důležitosti druhého stává opravdovější a stabilnější pouto dvou lidí.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..