Důvěra v člověka

Americký psycholog a psychoterapeut Carl Rogers, tvůrce tohoto přístupu, věřil, že každý člověk disponuje velkým potenciálem, aby dokázal porozumět sám sobě a tím pochopit příčinu a podstatu svých obtíží. Tato síla v sobě zahrnuje nejen pochopení sebe sama, ale i schopnost své chování, prožívání, postoje a sebepojetí měnit a tím se cítit lépe. Už samotná víra, že to sám dokáže, probouzí v člověku sílu tyto mechanismy aktivovat a vydat se na cestu sebepoznání a změny, která může vést k lepšímu životu.

Dalším důležitým aspektem v Rogersově přístupu jsou vztahy, a to nejen s rodiči, s dětmi, s partnery, ale i ty přátelské, pracovní a ve větších skupinách, například zájmových. Pokud jsou bezpečné, empatické, člověk je v nich akceptován takový, jaký je, a sám si toho je vědom, má dobrý základ pro růst. Být členem takovéto skupiny a prožívat v rámci ní dobré vztahy člověku dává zpětnou vazbu. Následně má pak větší zájem o sebe samého, jelikož se nepotýká s pocity „nikam nepatřím, nikdo mě nemá rád, nikdo mi nerozumí, jsem k ničemu“.

Svou psychoterapeutickou praxi postavil na třech základních pilířích: na empatickém porozumění, bezpodmínečném přijetí a kongruenci (část psychoterapeutovy osobnosti, která dokáže být nestranná a nezatížená vlastními záležitostmi, tak může být klientovi nápomocná). Jedná se o podpůrný přístup, který klienta přivádí zpět k sobě samému a snaží se v něm aktivovat jeho vlastní síly ke zvládnutí a vyřešení dané situace.

Kdo jsem a jaký jsem

Abychom porozuměli konceptu Carla Rogerse, je třeba vysvětlit, jakou optikou nahlíží na člověka. Ten je dle jeho názoru tvořen ze dvou částí: ze zkušeností a struktury self. Zkušenosti k nám přicházejí buď z vnějšího světa, vnímáme je prostřednictvím pěti smyslů, nebo z vnitřního světa, což zažíváme jako vnitřní pocity (radost, smutek, vztek a podobně).

Tyto zkušenosti mají neutrální charakter, nejsou zdravé ani nezdravé, dobré ani špatné. Jediné, co o nich lze říci, je to, že jsou, existují. Smysl jim dáváme tím, že je zařazujeme do struktury našeho self. V průběhu našeho vývoje si od dětství osvojujeme způsoby, jak pojmenovávat zkušenosti a zážitky. Dalo by se tedy říci, že struktura self je náš jedinečný způsob chápání světa kolem nás. Zároveň nám umožňuje fungovat na úrovni rodiny, společnosti a kultury.

Dále v sobě self obsahuje přesvědčení, která máme o sobě a o světě. Ta se tvoří buď naší vlastní zkušeností, nebo jsou formována rodinou, která má ve vytváření obrazu o sobě a o okolním světě velice významný vliv. Jako děti totiž názory a soudy ze strany rodičů (zejména vůči nám) vnímáme jako dogma a absolutní pravdu, proto na nás mohou mít značný vliv i ve vzdálené dospělosti.

Jako lidská bytost se snažíme umístit zkušenosti organismu do struktury našeho self. Čím více jsme tomuto otevření, tím více jsme v souladu sami se sebou a tím je pro nás snadnější chápat a respektovat druhé. Některé naše zážitky a zkušenosti jsou tolik v rozporu s naším self, že je velmi obtížné je do něho integrovat. Pak prožíváme nesoulad, nepohodu, negativní či bolestivé emoce, nespokojenost a rozladěnost.

Je to podobné, jako když nás něco bolí na úrovni těla – je to pro nás signálem, že něco není v pořádku a je třeba tomu věnovat pozornost. Tak se můžeme dostat do bodu, kdy začneme uvažovat o tom, že bychom využili služeb psychoterapie či poradenství.

Aktualizační tendence

Lidé si někdy myslí, že pokud budou docházet na poradenství nebo podstupovat psychoterapii, začnou se v jejich životě dít velké věci. Může se to stát, ale změny, ke kterým v rámci psychoterapie dochází, jsou obvykle postupné a pomalé. Stejně tak jako se v nás dané trápení střádalo určitou dobu a většinou nevzniklo ze dne na den, vyžaduje i jeho „náprava“ svůj prostor a čas.

Velké změny se rodí postupně z malých krůčků, které klient ve svém životě a prožívání provádí. Psychoterapeut je na této cestě průvodcem: nabízí nám různé úhly pohledu na naši situaci, pomocí nichž můžeme svou situaci nahlédnout jinou optikou.

Dle Carla Rogerse v sobě všichni máme sílu, která nás posouvá směrem k tomu, co je pro nás dobré a co naplňuje náš potenciál. Tuto sílu nazval aktualizační tendencí. Každý z nás tedy ví, co je pro něho nejlepší. Proto se i sebelepší rady mohou naprosto minout účinkem a nepadnou na úrodnou půdu, jelikož nejsou v souladu s námi samotnými.

Psychoterapeut zaměřený na osobu pracuje s klientem tím způsobem, že se společně snaží odbourat překážky, které klientovi brání využívat svůj potenciál a sílu dát se do pohybu, jinými slovy realizovat svou aktualizační tendenci.

Ta se může projevit, když klient opustí rigidní představu o tom, jakým by měl být (ať už mu tuto představu vštípili rodiče, partner nebo on sám), a začne uvažovat v kontextu toho, jaký chce být, co mu dělá dobře, v čem se cítí komfortně a podobně. Možná zjistí, že i ona představa, jaký by měl být, vytvořená jím samotným, není tak špatná, jelikož mu přináší také pozitivní prožitky, přestože kvůli ní zažívá i prožitky negativní.

Psychoterapeut doprovází klienta na jeho cestě, podporuje jeho vlastní potenciál a sílu ke změně. Aktualizační tendence klienta je tedy to, s čím psychoterapeut v rámci procesu pracuje, snaží se ji iniciovat, aktivovat a povzbudit.

Tento aspekt změny je proměnlivý, nestálý v čase – v různých obdobích klientova života se může měnit například vlivem nepříznivých okolností a událostí, kterým klient čelí, toxickým působením osob, se kterými je v častém kontaktu, ale může se také vytrácet vlastním přičiněním. Prostřednictvím na osobu zaměřeného přístupu v klientovi postupně narůstá energie a odhodlání své problémy řešit vlastními silami.

Slovy Carla Rogerse: Začal jsem chápat, že jedinci se nepohybují od stálosti či homeostázy přes změnu k nové stálosti, i když takový proces je samozřejmě možný. Mnohem významnější kontinuum směřuje od stálosti k proměnlivosti, od rigidní struktury k proudění, od stagnace k procesu.

Více k tématu:Janet Tolan: Na osobu zaměřený přístup v poradenství a psychoterapiiInstitut pro psychoterapii a poradenství zaměřené na člověka