Důstojnost malého vzteklouna

O vzteku malých dětí se tolik píše, že vzdělanější maminky už jsou na termíny „stádium opozičního vzdoru“ či „batolecí vztek“ alergické. S oblibou jsou probírány zejména vztekací scény v obchodech. Řvoucí batolata válející se mezi regály a zaručené tipy, jak reagovat: ignorovat, plácnout, křičet ještě hlasitěji, pevně objímat, znechuceně odejít, nabádat dítě, ať ječí ještě víc. Nepraktikuji nic z toho. Všechny tyto způsoby mi připadají silové a ponižující. Nutně trpí důstojnost dítěte i jeho důvěra k nám.

Vztah dítěte k nám se může stát ambivalentním – má nás sice stále rádo, ale někde uvnitř ono ponížení vzbudilo vztek a touhu po pomstě. Možná slabou, jež časem odezní, aniž by se kdy projevila. Ale pokud se dítě setkává s ponížením často, můžeme se pak divit, když se setkáme s nějakým naschválem. Nebo něco zpackáme, a pak si říkáme: kde se v něm bere ta škodolibá radost? Pramen může být právě tady.

Obvykle doporučované přístupy jsou demonstrací vlastní síly: neustoupím, ustoupit musíš ty. A dítě ustoupí, co jiného mu zbývá. Jenže zároveň se od nás silovému modelu učí.

Rané zkušenosti s nejbližšími se navíc promítají do dalších vztahů člověka, i když na ně dotyčný už dávno zapomněl. Zůstávají v jeho mozku zapsány jako neuvědomované vzorce a vzory chování. Možná právě tyto zkušenosti formovaly dnešní demonstrativní odchod manžela ve chvíli, kdy se jeho žena „chovala hystericky“. A ona je možná přesvědčena o tom, že musela ječet, aby ji bylo slyšet: vždyť i on křičel, a ji neposlouchal.

Proti všem doporučením

„Čokoládu! Ci čokoládu!“ křičí dvouletá dcera. Ječí a ječí. Vysvětlujeme, ptáme se. Ječí dál, jako by nás neslyšela. Ječí venku, doma pokračuje. Odmítá kontakt stejně jako nabízené jídlo i pití. Přemýšlím, co se to děje a nechápu. Docvakne mi to až ve chvíli, kdy jí (proti všem doporučením) podám čokoládu: Ta totiž letí do kouta a následuje jekot ještě horší: „Jinou – ci jinou! Auúúú!“

Už tuším: „Tobě není dobře? No jo, dyť máš teplotu…“ Jekot ustává a dítě se mi stulí do náruče, čokoláda zapomenuta.

Dcera se prostě cítila špatně, ale sama nevěděla, proč. Ventilace křikem a vztekem byla to jediné, co v té chvíli uměla. Čokoláda byla záminkou, kterou si, patrně i sama před sebou, vymyslela. A když ji dostala, vztek se ještě zvýšil – sama zjistila, že čokoláda nepomáhá, že o ni vlastně vůbec nejde.

Neví, co chce, ale nedá pokoj, než to dostane

Jde o poměrně častý model: dítě vřeští, že něco chce, a když to dostane, protáhne obličej a okamžitě „zatouží“ po něčem jiném. Malé děti často mění předmět svého chtění. Něco nutně potřebují, ale vlastně nevědí co. A přitom si to prosazují i dosti nevybíravými způsoby. Z hlediska prosté logiky je to paradoxní. Z hlediska vývojové psychologie normální.

Někdy se to ostatně stane i dospělým. Reklama se v nás snaží vyvolat pocit, že právě tahle věc nás dokáže udělat šťastnými. Když nejsme úplně v pohodě, snadno tomu uvěříme. A pak, když si tu „nezbytnost“ koupíme, zjistíme, že štěstí se jaksi nekoná. Komu z nás se to nikdy nestalo?

Pokud se nám to děje častěji, měli bychom se zamyslet nad tím, jaké naše potřeby jsou skutečně frustrovány. Často leží příčina v nemateriální rovině a nemusí být lehké na to přijít. Podobně jako u dětí.

Někdy my rodiče lépe než dítě samo chápeme, oč si malý vztekloun ve skutečnosti říká. Může být i docela prostě přetažený, frustrovaný z nedostatku naší pozornosti či nenaplnění nějaké jiné potřeby. Jindy nám skutečná příčina zůstává nějakou dobu neznámá. Na to, abychom reagovali citlivě, příčinu naštěstí nemusíme nutně znát.

Zmrzlina uprostřed lesa

Pětiletá Jůlinka uprostřed lesa fňuká a pláče: chce zmrzlinovej pohár. A velkej! Hned teď. Jůlie přitom už chápe, že na tomto místě a v tomto čase jí zmrzlinovej pohár nikdo nedá, nemůže dát, ani kdyby chtěl. Tak proč to dělá? Pohár je záminka stejně jako čokoláda v našem příběhu. Dost možná sama Jůlie neví, proč se cítí špatně a čeho chce dosáhnout.

„Jůlinko, pohár ti teď dát nemůžu, neumím čarovat. Ale můžu tě třeba chvíli vzít na ramena, co říkáš?“ navrhuje vlídně tatínek. Jůlinka utírá slzičku, zklidňuje se a nechá se vzít. Jak prosté. Možná šlo o to, že mladší bráška si hověl v krosničce na zádech, zatímco Jůlinka šlapala. Nebo nešlo o brášku, ale Jůlinka byla unavená. Podstatné je, že tatínek, aniž by situaci dokonale rozuměl, Julinku prostě slyšel, nezlobil se, reagoval a ukázal snahu pomoci.

Podobná situace se opakuje nazítří, záminkou je tentokrát čokoládová tyčinka. Ta je sice v batohu, nicméně dítě je najezené a sladkostí už bylo taky dost. Rodiče tedy vydat sladkost odmítají. Nejspíš by opět pomohlo, kdyby táta Jůlinku nesl, ale ten nyní není ochoten – nesl ji už dlouho, a sama nenašlapala skoro nic. Máma nabízí dcerce, že si mohou zpívat, hrát hru, může jí něco vyprávět. Jůlie vše odmítá a trvá na své tyčince.

Po chvíli neúspěšné snahy nechávají rodiče dceru být a začínají si povídat spolu. Holčička se ještě chvíli vzteká a kňourá, až najednou mění předmět své touhy: nyní chce vzít za ruku (což předtím vehementně odmítala). Jakmile ruku (a dokonce hned dvě) dostává, už se usmívá a začíná hravě poskakovat.

V tomto případě dali rodiče Jůlince pouze vhodný prostor, aby si sama  přišla na to, že o tyčinku nejde. Aby překonala určitou krizi a důstojně z ní odešla.

Přednáška 24. října 2024