Duševní úrazy

Psychoanalytik Otto Rank popsal trauma zrození, kterým si při příchodu na svět procházíme všichni. Při porodu (ať už přirozeném, nebo císařským řezem) dítě opouští teplo, pohodlí, přítmí a bezpečí dělohy, kde je spjato s matkou v největší možné míře, v podstatě tvoří jedno.

Porodem se celý tento stav razantním způsobem mění. Dítě přichází do neznámého, studeného a osvětleného prostředí, neví, co se s ním děje, nemůže do situace samo žádným způsobem zasáhnout, a co je pro ně naprosto zdrcující – ztrácí kontakt se svou matkou v podobě, na kterou bylo zvyklé. Následně je zaplaveno silnou úzkostí.

Rank tvrdil, že od tohoto traumatu se odvíjejí neurózy vznikající v našem pozdějším vývoji. Přestože jsme si tímto traumatem prošli všichni, už i jako novorozenci jsme měli vyvinuté určité mechanismy, pomocí nichž jsme se s touto zkušeností vyrovnali. Nedílnou úlohu má bezesporu naše dědičná výbava a citlivost naší nervové soustavy. Jakými způsoby se tedy můžeme vyrovnávat s prožitými traumaty?

Zranění tělesná a duševní

Trauma je ohrožující událost přicházející většinou náhle, kterou jsme prožili buď jako přímí aktéři a bezprostředně se nás dotýkala, nebo jako pozorovatelé (například jako svědci násilné události). Může být jednorázové, jako například úmrtí blízké osoby či znásilnění, nebo dlouhodobé, opakující se: rodinné hádky, ponižování, šikana, domácí násilí, zneužívání… Vyznačuje se tím, že v nás vyvolává strach, bezmoc, zoufalství a způsobuje značnou psychickou bolest. Podstatou není událost samotná, ale její dopad na nás.

Při prožívání traumatu se spouští extrémní stresová reakce, což je přirozené a v pořádku – v podstatě nám pomáhá tuto situaci zvládnout a přežít. Je to normální reakce na nenormální situaci. Pokud můžeme v traumatické situaci něco udělat, je to významný protektivní faktor, míra prožité bezmoci totiž stupňuje psychické zranění. Jako nejhorší se jeví interpersonální trauma, kdy nám ubližuje osoba, od které by měla přicházet láska, péče a porozumění. Tento fakt navíc umocňuje, když je naše trauma přehlíženo, devalvováno nebo se mu nevěnuje žádná pozornost.

Psychotrauma můžeme přirovnat k tomu fyzickému, například ke zlomenině nohy. Pokud se zraníme a způsobíme si otevřenou zlomeninu lýtkové kosti, je to pro naše tělo obrovský šok. Spustí se stresová reakce doprovázená vyplavením různých hormonů, které nás mají v tento kritický okamžik ochránit. Naše síly se mobilizují, abychom tuto situaci zvládli. Nepociťujeme bolest, dokážeme jednat s chladnou hlavou. Pokud by pro nás byla situace extrémně ohrožující, může tělo „vypnout“ v podobě mdloby – i to je obranná reakce před bolestí.

Následně se o zlomeninu postarají lékaři. Léčba trvá dlouho, může být komplikovaná, protahovat se. Po sundání sádry je noha oslabená a ztuhlá, svalová hmota vymizela. Je třeba kvalitní rehabilitace, aby naše noha byla opět v pořádku a plně funkční. I tak se ale zlomenina může po čase ozývat, například při větší zátěži, při změně počasí a podobně. Sice je již zahojená, avšak jizvy po ní zůstaly. Obdobně je to s traumatem duševním.

Pokud prožijeme extrémní situaci, jako je například dopravní nehoda, vážné zranění nebo nemoc, náhlá ztráta blízké osoby, nečekaný a náročný rozchod nebo rozvod, jsme jí otřeseni a ochromeni. Z našeho normálního stavu nás naprosto vykolejí, a tak zapneme všechny mechanismy, které nám pomohou se s krizovou situací popasovat. Když tato situace pomine, naše tělo a psychika jsou naprosto vyčerpané. Přichází stav „vypnutí“, jsme unavení a naprosto bez energie. Toto je rovněž přirozená reakce, jelikož jsme vynaložili velké množství sil pro zvládnutí krize. Následně potřebujeme klid a odpočinek, který nám pomůže se opět vrátit do normálního stavu.

Pokud bychom mluvili o opakované traumatizaci v souvislosti se zraněním nohy, představme si, že nás někdo uhodí do lýtka a způsobí nám nepatrné zranění. Pokud k němu však dochází opakovaně, s různou intenzitou, avšak stále na stejném místě, začne být narušena kůže, následně vznikne rána, která se dalším a dalším bouchnutím stává více hlubokou a otevřenou. Zároveň nemá prostor pro zotavení, může se zanítit a hnisat. Její hloubka je stále větší, až narazí na kost, která je sice pevná, avšak vlivem opakovaných mikrotraumat se stává slabší a slabší, až jednoho dne povolí a praskne.

Toto je paralela s opakovanými duševními traumaty, která se na první pohled mohou zdát jako bezvýznamná, avšak neustálým opakováním silně nabírají na své intenzitě. Například otec, který nadměrně užívá alkohol, může svým chováním opakovaně traumatizovat své děti, přestože není nijak hrubý nebo násilný. Avšak jeho pozdní příchody domů, vyspávání do poledne, zanedbávání svých povinností a neustálé hádky s manželkou mohou mít na jejich děti traumatizující efekt. Děti vidí, jak je jejich otec „jiný“, když je opilý, jak neudrží rovnováhu. Boří se jim jejich představa o tatínkovi, ke kterému mnohdy vzhlíží.

Nebo emočně nestabilní matka, která neovládá své výbuchy hněvu a na své děti často křičí kvůli maličkostem. Ty se pak bojí cokoliv udělat, aby to nezpůsobilo další agresi. Pokud v tomto ovzduší žijí celé dětství, může každý jednotlivý střípek, kdy matka zvyšovala hlas, přispívat k jejich traumatizaci, na kterou následně reagují různými způsoby. Tato „malá“ traumata mohou být také přirovnána k syndromu vařené žáby. Ten vychází z bajky, která praví, že když vhodíme žábu do vroucí vody, ihned z ní vyskočí. Pokud ji však vaříme pomalu, postupně, teplota se navyšuje po jednotlivých stupních, stále narůstá, žába stále drží a drží, až nakonec skončí uvařená.

Reakce na trauma

Na traumatický zážitek můžeme reagovat několika způsoby. Útok nebo útěk jsou reakcemi aktivními. V rámci útoku bojujeme, jdeme do střetu, v rámci útěku se stahujeme, vyklízíme pole. Oba tyto způsoby vyžadují akci a energii, která je v rámci reakce vybita.

Dále můžeme takzvaně zamrznout: nejprve dojde k mobilizaci našich sil, jejímž prostřednictvím se připravujeme na akci (v podobě útoku nebo útěku), k té ale z různých důvodů nedojde. Je to nevykonaná akce s nevybitou energií, která k ní byla připravována. Zůstane tak po ní tenze, napětí, vybuzenost – energie, kterou jsme shromažďovali k akci, se jen tak sama od sebe nerozplyne, ale zůstane v nás.

Posledním způsobem je kolaps neboli ochabnutí, které je charakterizováno naprostým útlumem a pasivitou, celá reakce je bez energie. Může souviset s rezignací a odevzdaností. Některá zvířata takto reagují, když „hrají mrtvá“, aby se zachránila před hrozícím nebezpečím.

V rámci interpersonálních vztahů může dojít k dalším reakcím na ohrožení. Prvním z nich je připoutání se ve smyslu vztahové vazby dle konceptu Johna Bowlbyho. Jde o tzv. volání ztraceného: hledáme někoho, kdo nám může pomoct a postarat se o nás, někoho, na koho se navážeme a bude nám dobře. Může se však stát, že se toto připoutání stane nezdravým.

Druhým způsobem je submise, která snižuje riziko agrese. Pokud je na nás někdo agresivní, můžeme reagovat tak, že se mu podřídíme, protože už jeho vztek nedokážeme unést. Pokud jsou tyto strategie užívány v dětství nadměrně, je narušeno vztahování se v dospělosti, které významně ovlivňuje navazování kvalitních vztahů a jejich udržení.

Pokud je trauma velice silné, neúnosné a selžou všechny mechanismy, které je možné zapojit pro jeho zvládnutí, přichází v potaz ještě jeden způsob. Když je to, co prožíváme, tak náročné, že máme pocit, že to nesneseme a nezvládneme, dochází k disociaci: abychom vše zvládli, od situace i od sebe se odpojíme. Následně jsou však disociované části stále v nás a mohou ovlivňovat naši psychickou rovnováhu.

Duševní úrazy zanechávají své stopy dlouhodobě, některé celoživotně. Jizvy po nich mohou být zahojené dobře a kvalitně, nebo mohou různě táhnout, pouzdřit se, hnisat a někdy se až „rozšklebit“ úplně, a otevřít tak i starou ránu. Je užitečné být ke svým psychickým zraněním pozorní a citliví, neodsouvat je, nepopírat a nevytěsňovat, přestože se může zdát pohodlnější je držet pod pokličkou. Tam se však mohou postupně městnat a následně nekontrolovatelně vybuchnout.

Inspiraci k článku jsem čerpala z přednášky psycholožky Hany Vojtové Trauma a disociace.