Duševní imunita

V minulém článku jsme psali o návodech na první pomoc, když zažíváme odmítnutí, samotu nebo se dostaneme do pocitů viny. Do psychologické lékárničky patří také vybavení pro situace, kdy se nám něco nepovede.

To nemá cenu, vždycky to zvorám

Odlišné reakce na nezdar ukazuje Guy Winch na příkladu batolat v experimentální situaci, kdy každé z nich dostane krabici s roztomilým medvídkem – ale aby ho dostaly ven, musí po straně krabice popotáhnout do správné polohy velký knoflík. Děti vědí, že v knoflíku je klíč k úspěchu, ale samotný úkon je docela komplexní.

• První holčička zatáhne za knoflík, ten se ale nepohne. Tak do něj prudce zatlačí a krabice se odkutálí z dosahu. Holčička se otočí a začne si hrát s plenkou.
• Druhé batole chvilku tahá za knoflík, ale bez výsledku. Sedne si, dívá se na krabici, třese se mu spodní ret, ale o nic už se nesnaží.
• Třetí holčička to nejdřív zkusí silou. Když to nepomůže, celých deset minut zkouší různé postupy s knoflíkem, až konečně uspěje. Krabice se otevře, vypadne medvídek, holčička zavýskne radostí, nacpe medvídka zpátky do krabice a zkouší to znovu a znovu.
• Čtvrté dítě vidí úspěch toho třetího, rudne, rozčileně praští do své krabice a rozpláče se.

„Když jsme dospělí,“ píše Guy Winch, „reagujeme velmi podobnými způsoby – snad až na to, že v dospělosti se málokterý z nás uchýlí k tomu hrát si s plenkou.“

Můžeme to vzdát příliš brzy v přesvědčení, že náš cíl je příliš daleko, nedostupný – jako první holčička, které se krabice odkutálela. Můžeme se cítit tak demoralizovaní, že „zamrzneme“ a upadneme do bezmoci a pasivity. Někdy selžeme, ale zkoušíme to tak dlouho, dokud se nezadaří. A jindy nás znejistí, že nás někdo při našem počínání viděl, nebo se necháme vykolejit srovnáním s někým druhým. Rozčílíme se tak, až přestaneme být schopni jasně myslet.

Kdy se vám naposledy něco nepodařilo? Ke které reakci máte nejblíž?

Jak se z psychického ekvivalentu nachlazení stane zápal plic

Selháním může být to, že v práci nepodáte dobrý výkon a vrátí vám něco k přepracování, že zapomenete na domluvenou schůzku, že spálíte oběd, že neprojdete pohovorem… ale taky že při fotbalu si necháte dát gól a při hře Activity dáte svému týmu špatnou nápovědu. Někdy stačí málo. Obzvlášť když máme slabou „duševní imunitu“, tedy nízké sebevědomí.

Zážitek selhání je podle Winche ekvivalentem běžného nachlazení – v tom smyslu, že je čas od času dostaneme všichni. Z nachlazení se obvykle docela snadno dostaneme. Každý celkem ví, že je potřeba se z toho vyspat, pít víc tekutin a teple se oblékat. Jen pokud se o sebe při nachlazení staráme špatně, hrozí, že se z toho rozvine zápal plic.

Něco podobného platí u emočních zranění. Jenže už nás obvykle nikdo nenaučí, že při „duševním nachlazení“ bychom měli sáhnout po psychologickém ekvivalentu tekutin a teplého oblečení.

Selhání může vést k duševním zraněním trojího druhu:

1. Poškozuje naši sebedůvěru – když začneme dělat nesprávné a pokřivené závěry o svých schopnostech a dovednostech.
2. Narušuje naši motivaci a optimismus – takže se dostáváme do pocitu bezmoci, jako bychom byli v pasti.
3. Aktivuje v nás nevědomé strachy a stres, které později mohou sabotovat jakékoliv naše další snahy o cokoliv.

Zákeřná vlastnost pocitů spojených se selháním je ta, že pokřivují vnímání reality. A to doslova. Baseballistům a fotbalistům se podle výzkumů míč zdá o 10 % větší, když se jim daří (a tím pádem se do něj lépe trefí). Když jim hra nejde, míč jim připadá menší a obtížněji zasáhnutelný. Totéž platí o vnímání nás samých. Když si promluvíte po zkoušce se studenty, ti neúspěšní se cítí míň inteligentní, kompetentní a schopní a celý předmět jim připadá těžší. Možná ty myšlenky znáte sami: Jsem idiot. Lidi jako já tohle nikdy nedokážou. Nic neudělám dobře. Proč se mnou nikdo nechce spolupracovat / chodit? Po neúspěchu svému vnímání nemůžeme tak docela věřit.

Když se o sebe dobře nepostaráme a naopak si ještě uškodíme podobnými myšlenkami, při nešťastných podmínkách stačí tak třeba 2–3 větší selhání k tomu, aby rozběhla začarovaný kruh a přivedla nás do paralyzující bezmoci, studu nebo dokonce klinické deprese. A z nachlazení je zápal plic.

Jak vést konstruktivní vnitřní dialog o selhání

Guy Winch doporučuje udělat po selhání dvě navazující věci:

1. získat podporu
2. zvědomit si, co si můžeme ze selhání vzít do budoucna

Naplnit první část je pro mnohé z nás snazší – mnohdy stačí povyprávět o zážitku někomu, kdo s vámi soucítí. Hledat ještě v rozbolavělém stavu poučení je mentálně složitější. Vlastně to chce kousek disciplíny, aby byl člověk schopný odložit zoufalství a racionálně si říct, že přijdou další pokusy a ty mohou být úspěšné. Pomáhá to ale udržet realistickou perspektivu a neupadnout hlouběji do představ o vlastní nedostatečnosti a bezmoci.

Winch radí zkusit si zvědomit, co nás neúspěch mohl naučit nebo čím jsme se jako vedlejší produkt při neúspěšné cestě k cíli mohli stát silnějšími. Připomenout si, že někdy může selhání otevřít nové příležitosti, pokud se příště vydáme jinou a zajímavější cestou.

A taky se na situaci podívat optikou úspěchu a sepsat si, co se ve skutečnosti povedlo. Když jste skončili druzí, je to současně neúspěch i úspěch. Pokud jste z výběrového řízení vypadli ve třetím kole nebo se vám tentokrát podařilo něco, co vám jindy nejde – platí totéž.

A pak je tu ještě jedna věc, o které je dobré vědět: Úspěch mnohdy není potřeba. Z výzkumů vyplývá, že mnohé z benefitů, které si slibujeme od dosažení našich cílů, získáváme už v procesu, po cestě k nim. Z dlouhodobého hlediska pro pocit spokojenosti a naplnění obvykle stačí jít pomalu vytyčeným směrem. Neúspěch na takovou cestu patří.

Přijmout zodpovědnost za selhání paradoxně pomáhá

Jakmile uvěříme tomu, že pro úspěch nemůžeme nic víc udělat, zakládáme si na bezmoc. A bezmoc je jednou z cest do klinické deprese. Tím spíš, když úspěch začneme nevědomě sabotovat. Strach ze selhání bývá někdy tak silný, že se pro jistotu o nic ani nepokusíme. A vynalézáme výmluvy, proč něco nejde.

Tato metoda souvisí taky s realistickým nastavováním cílů. Znamená to napříště si do novoročního předsevzetí napsat „najdu tři místa, kde se budu moci setkávat s lidmi se stejnými zájmy“ raději než „udělám si pět nových přátel“. Cíle by měly být současně realistické, konkrétní a nezávislé na jiných lidech nebo okolnostech. Někdy je dobré vzít si na pomoc kouče, terapeuta nebo kamaráda, aby s nastavením cílů pomohl.

Přednáška 19. září 2024