Duševní hlad
Člověk se jako nadřazené monstrum nerodí. Dospívá v ně postupnou vnitřní degradací.
Někteří lidé jsou ovládání myšlením, že jsou něčím víc, než ti druzí. To jim dává právo na všechno. Na to, aby si brali, co chtějí, a dělali, co se jim zlíbí. Dominantním příznakem chování ovládaného nadřazeností pyšného ducha je posedlost mocí, kontrolou, lpěním, vlastněním, profesním růstem, ovládáním druhých při současné ztrátě schopnosti mít rád. V jejich zvráceném světě není místo pro druhé, pro soucit s nimi a vlastně pro city obecně. Jejich osobní zisk nevzniká z jednoty a ze sdílení s druhými bytostmi, ale profituje na povýšeném vyčleňování a oddělenosti.
Setkávám se až příliš často při své práci, na seminářích a při přednáškách s lidmi, kteří bojují za to, aby se jich nic nedotklo. Nechtějí nic prožívat, mají strach dotknout se druhých i sami sebe, protože je to, co cítí, příliš zraňuje. A tak namísto toho, aby pochopili, že se svou zranitelností a slabostí musí pracovat, tak jako každý z nás, nastavují pravidla nám všem a chtějí, abychom se řídili jejich zvrácenými obranami.
Nedělají to právě vybíravě. Používají k tomu často i akademické vzdělání či společenskou pozici a patentují si nárok na to, aby říkali, co se smí a nesmí prožívat, říkat, myslet a v konečném důsledku i žít.
Člověk se však jako nadřazené monstrum nerodí, ale dochází k němu postupnou vnitřní degradací. Za tím stojí vždy osobní příběh. Příběh o citové prázdnotě a deprivaci. Příběh o nedostatku lásky a o krutosti, která nakazila jeho krev, aby ani kapička lásky nepronikla do jeho v kámen proměněného srdce. Leč nevíme přesně, kde je kolébka lidského zla. Víme jen, co zlo je a není a co mu napomáhá žít a šířit se.
Všiml jsem si, že v poslední době se množí a přetřásají podobná témata, asi v souvislosti s tím, jak se díky celospolečenským událostem polarizuje chování a jednání lidí kolem nás a vyostřují se charaktery. Mnozí se touží dopátrat psychologické pravdy o tom, jak to ve skutečnosti s námi lidmi je.
- Jsme skutečně tak zavření a otupělí, že nás zajímá jen vlastní moc, sláva a přežití, nebo to tak být nemusí a dokážeme být soucitní?
- Jaké jsou psychologické podmínky pro živou a projevenou existenci ničivé sobecké bezcitnosti a mocenské zlovůle?
- Existuje v každém z nás tma, jež pohlcuje do sebe všechno soucitné, laskavé a dobré?
Dělicí čára mezi dobrem a zlem není tam venku, jak to někdy dětsky vnímáme: já jsem dobrý a on zlý. Ta čára prochází naším srdcem, v našem srdci zápasí zlo a dobro o své postavení.
Zranění a deprivace
Způsob života, jakým žijeme, není příčinou stavu, ve kterém se nacházíme. Máme tendenci často obviňovat dobu, svět a všechno to, co na nás zvenku tolik působí, že žijeme životy, které žít nechceme a nemůžeme se z toho kolotoče nijak vymanit, protože je tu tolik každodenních povinností, které je potřeba splnit a udělat.
Není to pravda. To, do jaké míry se odcizujeme sami sobě a všemu, co je nám milé a blízké, je do velké míry důsledek toho, jak my lidé svém životě zacházíme se svými citovými zraněními. Jak zacházíme s citovými potřebami, jako jsou touha po blízkosti, dobru, bezpečí, lásce, sdílení…
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..