Duševní eutanazie

To, jak žijeme a jak k životu přistupujeme, se někdy liší velmi významně. Naše sny se však od sebe příliš neliší. Všichni sdílíme stejný cíl – štěstí. Konečně to, co je doopravdy podstatné, je naše štěstí. To, jak si takové štěstí představujeme, jak vypadají a jaké jsou naše motivy a snahy pro jeho dosažení, je vlastně ústřední téma života každého z nás, ať si to uvědomujeme, nebo ne.

Nahlédnuto touto optikou pro štěstí uděláme vše. A protože víme, že jsme šťastní, když netrpíme, nalezli jsme tu nejkratší cestu ke štěstí – stali jsme mistry v umrtvování duše. Jak to děláme? Lžeme. My všichni jsme lháři. Lžeme druhým, lžeme sobě. Potřebujeme lež, abychom přežili ve světě odmítnutí, pokrytectví a nepravdy. Potřebujeme masky a kostýmy. Potřebujeme se navzájem klamat, abychom zastírali pravdu a drželi se od ní co nejdál, protože pravda probouzí, ale většinou je to velmi bolestivá zkušenost.

Potřebujeme žít tak, abychom nepociťovali žádné strádání. Udržujeme sami sebe v sebeklamu, že strádání a životní problémy jsou obrazem naší neschopnosti zařídit si život jako v pohádce. K tomu, abychom byli šťastni, se tedy potřebujeme zdokonalovat ve lži. A proto společně vytváříme takové vnější prostředí, aby lež vypadala jako pravda a pravda jako lež. Aby se dobro a zlo od sebe nedalo rozlišit. Potřebujeme roušku temnoty a nevědění, protože jedině tak se věci od sebe nedají rozlišit.

Potřebujeme se držet zaběhaných stereotypů a návyků, které nás udržují v pozicích moci a bezmoci. V pekle, kde silní požírají ty slabé, se učíme být silnými a mocnými, abychom zvítězili nad slabými chudinkami, bezmocnými oběťmi. Pravidelný přísun uspokojení falešnou identitou, spojenou s mocí či bezmocí, nám vstřikuje do žil každodenní dávku klamu moci či bezmoci stále dokola. Zdi mezi námi jsou zaviněny vnitřní slepotou.

Život v kulisách

Každodennost je pro takto fungující bytost ubíjející a velmi prázdná nejistota. A tak si ve světě moci a bezmoci ego žádá od života mnohem více. Jenže stará pravda povrchního chápání života zní: Hapiness is very expensive. A tak je jedinec pod vlivem takového vnímání reality vydán napospas uspokojování žádostí, které mají jen jediný úkol: odvést pozornost daleko sebe a dát mu zapomenout na bolest všedních dnů, malost, ubohost, hloupost, tupost a prázdnotu povrchního života. Na frustrace, deprivace a nespokojenost, které bičují jeho prázdnou duši. Na neklid, chaos, strach a pochybné úzkosti. Potřebuje zapomenout na to, co cítí. Potřebuje hodně prostředků, aby tomu unikl.

Je naučen, že nepotřebuje cítit bídu své duše k tomu, aby přežil. Proč si komplikovat život? Nenuťte ho zabývat se vlastní psychikou. Nepotřebuje poslouchat nářky svých zranění. Nepotřebuje přece cítit, jak je slabý a méněcenný. Protože pak se stává kořistí těch mocných a silnějších. Potřebuje být silný. Potřebuje získat zájem a pozornost, potřebuje být dobrý, potřebuje být milován. Zkrátka potřebuje se dostat z té každodenní mizérie, která na něj tak bolestně doléhá ve chvílích samoty. A tak dělá všechno možné, aby ani na chvíli nebyl sám sebou.

A tak potřebuje divadlo: kulisy, pódium a diváky. Potřebuje stejné herce, jako je on sám. Čím větší bída, tím lepší kulisy a tím okázalejší divadlo pro tento svět. O to větší klam. Tím větší peklo. Peklo si vytváříme sami. Peklo je místo, kde se k sobě lidé navzájem chovají zdvořile a korektně, ale ve skutečnosti se nenávidí a odmítají sami sebe a jeden druhého.

Potřebujeme zraňovat jeden druhého, abychom se necítili sami být tak zoufale malí. Potřebujeme si vytvářet nepřítele, abychom mohli dát zelenou svému zlu. Potřebujeme nesnášet, potřebujeme pachatele, abychom mohli nenávist na někoho vylít. Vytváříme si vlastní smyšlené alibi, abychom vlastnímu zlu dali spravedlivou tvář a zlo těch druhých mohli soudit co nejpřísněji.

Když nemilujeme, hladovíme

Přesto potřebujeme dobro, a proto si nasazujeme růžové brýle. Potřebujeme bezpečí, a proto se ve svých nejistotách zabezpečujeme a ubezpečujeme o jistotě zlaté mince. Potřebujeme jistotu, a proto se klameme falešnými sliby a představami. Potřebujeme klid, a proto se vyhýbáme rozporům a konfliktům. Potřebujeme milost, a proto jsme přehnaně zdvořilí a korektní.

A to všechno se děje, protože nevíme, co s tím. Protože se cítíme bídně – nebo necítíme nic. Nevíme, co si počít s prázdnotou, bolestí a se svými vášněmi, a máme velký strach pustit se mocenských her a strategií přežití. Máme strach opustit svět svých omezených pravd a hledat pravdy vyšší, nalézat skutečné potřeby, pro které jsme se zrodili. Ale většinou nenacházíme dost odvahy k tomu, abychom vybředli z měšťácké břečky, přestali si hrát na lidi a stali se jimi.

Potřebujeme vědět, jak se máme chovat a jak máme jednat. K tomu ale potřebujeme znát sebe sama, své motivy a skutečné pohnutky. Potřebujeme začít skutečně myslet svou vlastní hlavou, ne hledat a vytvářet si schémata, podle kterých by se měl řídit život. Potřebujeme rozlišovat pravdu a lež, podstatné od nepodstatného, prospěšné od neprospěšného. Poznání je nerozlučně spjato s rozlišováním. V každodenním životě jsme povinní rozlišovat, ne držet se excelových tabulek či chtít po institucích a autoritách, aby nám dali schémata na fungování. I ty musíš rozlišovat ze sebe, na základě vlastního vnímání cítění a myšlení.

Máme nástroje. Tak proč je nepoužíváme? Protože jsme si navykli nosit boty, které nás netlačí. Naučili jsme se vytěsňovat a popírat nepříjemná fakta ze svého života. Potřeba poznávat pravdu a touha po lásce zmizely ve všednosti našich dnů. Vytěsnili jsme smrt, bolest a utrpení za hranice rozumného života. Nasadili jsme si okovy bezkonfliktního života, který vede do prázdnoty zapomnění, do kolektivní stádnosti, intelektualizované emocionality a racionalizace citového života.

Přednáška 19. září 2024