Duše volá o pomoc

Neumí naslouchat své duši. Naučili se svět konzumovat, zaplňovat prázdnotu sexem, alkoholem, zábavou. Lidé se pak cítí jako černá díra, do které vše zapadne, je bezedná, chce víc a víc a nikdy nemá dost. Je to nekonečný proces v prožívání vnitřního pekla. Vnitřní já doslova křičí, strádá a volá o pomoc. Jak své nitro uspokojit?

Duše potřebuje potravu

K tomu, abychom se cítili šťastní, je potřeba poznat, kdo jsme, co chceme, kam míříme, a začít to realizovat – přestat brát energii zvenku, ale čerpat ze svého pramene. Naslouchat srdci, pocitům. Začít se realizovat, tvořit, nacházet, v čem jsme dobří. Pomalu ukazovat okolí své autentické já.

Přestat se podceňovat a začít překonávat překážky, které jsou pouze opět v našem ohraničeném rozumu. Troufla bych si říct, že u většiny lidí jejich vnitřní já přímo čeká, až se budeme realizovat v tom, kdo jsme, nebo naopak zdolávat nesnáze a zdokonalovat se v oblastech, kde máme slabiny.

• Moje klientka Nina si například uvědomila, že často vyslovuje věty, které se jí příčí, aby se zalíbila okolí. Přestala to dělat. Možná ztratila nějaké fanoušky, ale začala nacházet vnitřní sílu a více si sama sebe vážit.
• Dita se ve skupině lidí smála věcem, které jí nepřipadaly vtipné – ostatní se například rádi smáli na účet druhých. Přestala se zaprodávat. Vyjádřila, co cítí, a vymezila se, že touto cestou nepůjde. Přišla o popularitu, ale stala se z ní silnější osobnost a našla si nové kamarády.
• Martina si myslela, že je neschopná, protože jí to od dětství tvrdili rodiče, a několik let byla v zaměstnání, které jí nevyhovovalo. Získala odvahu, překonala se a začala studovat to, co ji opravdu baví.

Každý člověk je unikát. Originální, jedinečná bytost, která se už nikdy nebude opakovat. Každý jsme v něčem dobrý a v něčem máme slabiny. Pocity, že něco „přece nejde“, jsou pouze v hlavě, napovídá nám je náš omezený rozum. Tyto hranice můžeme překonat. Je potřeba naslouchat duši. Otevře se nám tak nová realita a získáme odvahu, sebevědomí a nové vnímání světa. Je potřeba naslouchat sobě, neporovnávat se s nikým a hledat svou cestu.

Čerpat ze svého pramene

Svým klientům říkám, aby si představili lidské tělo, které je složeno z miliard buněk. Každá buňka je důležitá, každá má svou nezastupitelnou funkci. Každý jsme důležitý a každý máme nějaké schopnosti, kterými můžeme přispět světu něčím dobrým ze sebe.

Například Jana je odvážná, může být svému okolí inspirací. Martin má smysl pro humor, je výborný komik a umí lidi rozesmát. Někdo je dobrý kuchař. Jitka je milující matka a manželka – může jít svému okolí příkladem. Radim je výborný obchodník, Jana miluje zvířata a umí jim dát lásku a péči a podobně.

Když tělo dobře funguje, všechny buňky vytvářejí úžasný sjednocený orchestr. Každá je důležitá, má svou funkci. Představte si, že by například ledvinová buňka začala závidět srdeční buňce, že má jiný tvar, a řekla by si, že chce taky tak vypadat. Co se bude dít? Asi začne špatně fungovat, až zanikne, nebo začne dělat něco jiného, než má, „nakazí“ další buňky a naruší celou symfonii orchestru.

Přirovnávám to k lidstvu: když se každý naladí na sebe, přestane se porovnávat s druhými, najde sám sebe, kým je a co má rád, tak začne tvořit a fungovat ze svého nitra. Začne čerpat energii ze sebe, nikoliv z okolí. Pokud čerpáme ze sebe, zažíváme radost, cítíme se pevní, sebevědomí a máme nakročeno i k naplněným vztahům, neboť netlačíme na druhé svým očekáváním. Nemáme potřebu se porovnávat ani cítit méněcenní.

Když žijeme v souladu se svou duší, naše vlastní energie nikdy zcela nevyprchá. Klíč je naslouchat vnitřnímu pocitu a postupem času dokázat city sladit s rozumem. Rozum je též důležitý, měl by nám sloužit, ale neměli bychom se stávat jeho sluhou.

Krize je tak vlastně výhoda. Náš problém není v tom, že jsme jiní než ostatní. Trápíme se kvůli tomu, že bychom rádi byli stejní. Jakmile přestaneme dělat věci proto, že „se to tak má“, spojíme se se svým nitrem a najdeme svůj vlastní, jedinečný smysl.