Duše v ulitě

Pokud prožíváme běžný smutek, nemá to vliv na naše sebevědomí a prožívání vlastní hodnoty. V případě deprese je právě toto výrazně narušeno – proto se depresivní lidé tak často cítí bez špetky sebevědomí, nevěří si a domnívají se, že jsou všem na obtíž. Rozdíl mezi přirozeným smutkem a depresí pojmenoval již Sigmund Freud v rámci svého studia melancholie, ze kterého vzešla kniha s názvem Smutek a melancholie (1915). Deprese může podle Freuda vzniknout jako následek prožitého traumatu, vnitřního konfliktu či ztráty.

O několik desítek let později Stavros Mentzos, německý psychiatr a psychoanalytik, nahlíží na depresi nikoliv jako na pasivní reakci na konflikty, traumata a jiné zátěže, ale vidí ji naopak jako proces aktivní. Je to obranná reakce v podobě ústupové strategie. Člověk se stáhne ze světa, ze života, ze vztahů a také určitým způsobem i sám od sebe. Tím se dostává do depresivního afektu (ve smyslu emočního rozpoložení), který však ještě není depresí v pravém slova smyslu.

Deprese následně vzniká tím způsobem, že se vlivem působení depresivního afektu aktivují a mobilizují obranné mechanismy, které mají ochránit integritu ega. Prohloubí se, nabydou na své intenzitě a jejich smysluplnost a nápomocnost se tak začne vytrácet. Můžeme to přirovnat například ke kofeinu: malá dávka nám může být prospěšná, nabudí nás, na určitou chvíli zvýší naši energii, avšak v dávce vyšší nám může kofein uškodit. Mentzos mluví o bludných kruzích, do kterých se obranné mechanismy dostávají. Jak tento proces probíhá?

Ústup z vnějšího světa

Pokud prožijeme ztrátu, představuje to pro naši psychickou rovnováhu obrovskou zátěž. Ztráta může mít mnoho podob – nejedná se „pouze“ o ztrátu milované osoby v případě rozchodu, rozvodu nebo úmrtí; ztratit můžeme zaměstnání, dobrého přítele, osobní soběstačnost v důsledku prodělaného onemocnění, můžeme ztratit vizi o naší budoucnosti, ideály a tak dále. Vyrovnání se se ztrátou je náročný proces, který vyžaduje svůj čas. Ztrácíme totiž kus sami sebe: něco v nás, co bylo naší součástí a patřilo k nám, se odpojí a zůstane po tom prázdné místo.

Jelikož jsme po prožité ztrátě, traumatu nebo frustraci psychicky oslabení a vyčerpaní, potřebujeme více času a prostoru pro duševní regeneraci, dobití energie, abychom mohli dále fungovat v chodu každodennosti. Tak se stáhneme do ústraní, do klidu, kde čerpáme síly a odpočíváme. Mnohdy jednoduše nemáme náladu ani sílu na sociální kontakty, potřebujeme být sami se sebou, srovnat si myšlenky, pobýt si s tím, co jsme prožili a co se nás výrazně dotklo. Stažení se do sebe a omezení sociálních kontaktů nás také chrání před další frustrací, kterou můžeme „tam venku“ zažívat.

Náš frustrační rezervoár je v tuto chvíli oslaben, naše frustrační tolerance klesla a my nemáme tolik sil a kapacit na zvládání běžné zátěže, se kterou se denně setkáváme v zaměstnání a v různých sociálních situacích. Například pokud by nás šéf lehce pokáral za chybu v odeslaném reportu, za běžných okolností bychom to přešli s omluvou a chybu opravili. Pokud jsme psychicky oslabení, mohla by nás tato situace zasáhnout mnohem více za doprovodu výraznějších emocí, například pláče nebo vzteku. Strategie stažení se z vnějšího světa má tedy svou logiku.

Pokud je však užívána nadměrně a dlouhodobě, dochází k tomu, že se do deprese propadáme stále hlouběji. Důvodem je, že vlivem stažení se ze sociálních interakcí se nám nedostává takzvaného narcistického přísunu, tedy drobných pochval a uznání od okolí. Může to znít přehnaně, avšak taková ta běžná denní pohlazení v podobě pochvaly nové halenky, ocenění našeho přínosu pro určitý projekt nebo úsměv spolucestujícího v tramvaji mohou mysl hezky pozdvihnout.

V depresivním ladění je výrazně narušeno vnímání naší sebehodnoty, naše sebevědomí je na bodě mrazu. Tím, že se vyhýbáme sociálním kontaktům, nedostáváme od okolí pozitivní zpětnou vazbu, a tak se do deprese propadáme hlouběji a hlouběji. Cítíme se odstrčení, sami, mimo společnost. Stažení do sebe se nejprve jevilo jako funkční, avšak následně se nám kvůli němu přitížilo. Tím, že si nevěříme, nemáme sebevědomí, nechceme se příliš pouštět do sociálních interakcí, a tak se raději nikde neangažujeme a nezapojujeme. Zůstáváme sami se sebou a se svou depresí.

Kompenzace ztráty

Po prodělané ztrátě můžeme v různé intenzitě prožívat pocity prázdna a neúplnosti. Pokud prožíváme ztrátu milované osoby, můžeme ji v rámci obranného mechanismu introjikovat, tedy na symbolické rovině umístit do sebe, kde ji v představách budeme stále živit. Budeme se k ní vracet ve vzpomínkách, což je jistě ku prospěchu – pokud však na svých představách příliš lpíme, nevytvoří se prostor ke zdravému zpracování ztráty, ke zpracování odloučení s touto osobou, jelikož je obsažena v nás.

Výsledkem může být tzv. protrahovaný smutek, kdy je truchlení neadekvátně dlouhé (přestože je přirozené, že každý potřebuje na vyrovnání se s bolestnou událostí svůj individuální čas). Nedochází totiž k mobilizaci ozdravných sil, které nám mohou pomoci se se smutkem postupně vyrovnávat. Smutek trvající takto dlouho může mít tendenci přetavit se do deprese.

Ztrátu je možné také kompenzovat přimknutím se k reálné osobě, která je momentálně dostupná a k dispozici. Pokud prožijeme náročnou událost, většinou se okolo nás objeví lidé s pomocnou rukou: jsou na příjmu, kdybychom potřebovali. Taková vazba se může zdát přínosná a prospěšná: smutný a depresivně laděný člověk se necítí tak osamocený, blízkost jiné osoby mu pomáhá v překonávání nepříjemných stavů, může být motivačním a energizujícím prvkem. Také se mu díky ní alespoň v částečné míře dostává výše zmíněného narcistického přísunu.

Avšak dostupná osoba, ke které se depresivní člověk přimkne, nakonec nemusí unést tíhu depresivní symptomatiky projevující se ve vztahu. Také nároky depresivního mohou přerůst únosnou mez. Přestože je pomoc vedena dobrým úmyslem, po určitém čase mívá tendenci klesat na intenzitě a dotyčný začne ze vztahu ustupovat, jelikož je toho na něho jednoduše příliš. To může mít opět za následek zhoršení deprese, jelikož to opuštěnému jen potvrdí přesvědčení, že je k ničemu a nikdo ho nemá rád. Tímto přesmykem tak dojde k dalšímu prohloubení depresivního nastavení.

Frustrace vedoucí k agresi

S nezdravým navázáním se na pomáhající osobu souvisí i potlačování agrese. Čím více se tato osoba vzdaluje, tím více to v depresivním člověku probouzí agresi. Ta je nasměrována na vzdalujícího se, jelikož není tak k dispozici, jak by si depresivní člověk přál a jak by potřeboval. Avšak protože se obává jeho naprosté ztráty, svou agresi vůči němu polyká a potlačuje, aby tato hrůza z opuštění nebyla naplněna.

Může tak vzniknout intrapsychický konflikt, kdy je zlost, agrese až nenávist nasměrována k osobě, kterou má depresivní člověk rád, potřebuje ji a je mu prospěšná. Uvnitř něho tak vzniká další nemalá tenze, kterou je nucen vyvažovat, aby mohl v mezích možností ve vztahu s danou osobou fungovat, a ona se mu tak z jeho života nevytratila úplně.

Pohledů na mechanismy fungování deprese je mnoho. Tento představuje psychodynamické pojetí, které nemusí být chápáno jako dogma. Avšak může přinést pohled z jiné perspektivy a být tak užitečné pro pochopení vnitřních procesů, jež mohou s depresí souviset.

Hledejte, co vás těší

Pokud se tedy necítíme psychicky dobře, běžné fungování nás stojí více sil, nic nás nebaví, činnosti, které nám dříve přinášely radost, tuto devízu ztrácejí a jsme celkově skleslí, pokusme se být k těmto projevům všímavější a snížit jejich působení.

V dnešní koronavirové době je přirozené, že se nemusíme vždy cítit ve své kůži, a zejména pokud jsme zažili nějakou ztrátu, může být depresivní naladění přítomné častěji.

Prakticky všichni se nyní potýkáme se ztrátou života, na který jsme byli zvyklí v době, kdy neplatila žádná z aktuálních omezení. Můžeme se obávat dalších ztrát, které tato doba přináší. Přestože rad a tipů bylo již napsáno mnoho, dovolím si je zde znovu shrnout:

• Připomeňte si, co vám dělá dobře, co vám přináší radost, a věnujte se tomu.
• Neomezujte sociální kontakty: přestože již může být únavné setkávat se online, má to svou hodnotu.
• Běžte ven na čerstvý vzduch, hýbejte se.
• Mnohdy může ulevující se ze svých pocitů vypsat.
• Pečujte o sebe, ať už to pro vás znamená cokoliv. Nakonec každý z nás ví nejlíp, co mu v této době pomáhá.