Duše v lihu

V této fázi slýchám věty typu: Neuvěřitelné, jak si člověk dokáže něco nalhávat a ještě tomu naprosto věří. Nejsou to cynické poznámky. Je v nich spíš údiv nad tím, jak naše psýché dokáže vytvářet elegantní zdůvodnění, aby nemusela čelit faktům, které by jinak mohly být příliš bolestné nebo obtížné. Někdy se přidá i uznání nad tím, jak umí být „geniální“, aby nás co nejjednodušeji dokázala „ochránit“ nebo navést do slepé uličky rychlé euforie.

Racionalizace jako psychická obrana není vědomým manipulováním pravdou. Spíše jde o vnitřní potřebu uchovat určitou podobu já, která není konfrontující a dovolí člověku v daném okamžiku „krýt si záda“. V terapii pak není cílem její okamžité odhalení. Snažíme se pozvolna racionalizaci nahlédnout bez studu a potřeby se okamžitě bránit. Teprve poté ztrácí sílu a je možné s ní pracovat dál s větší zralostí.

Introjekce

Podle klasických psychodynamických teorií vzniká introjekce již velmi brzy ve vývoji dítěte a v různých podobách přetrvává až do dospělosti. Její hlavní funkcí je hájit vztahové pouto s důležitou osobou, a to i za cenu sebezapření či vnitřního rozkolu.

Člověk si nevědomě zvnitřňuje postoje, hlas a hodnotící komentáře druhého (typicky rodičovské figury v dětství), které se stávají součástí jeho vnitřního světa. Překvapit může zejména míra, s jakou se tato dřívější autorita promění v nelítostného vnitřního soudce, jehož hlas se později ozývá jako tvrdý a nemilosrdný komentář k vlastním myšlenkám, emocím nebo selháním.

Takoví lidé mívají v dospělosti rigidní a nekompromisní superego. Jejich kapacita pro empatii a tendenci nést odpovědnost za druhé bývá vysoká, současně ale hledají chybu výhradně v sobě. V konfliktních situacích přebírají vinu, i když objektivně nenesou hlavní podíl. Nepostaví se za sebe a neřeknou on ke mně nebyl fér, ale spíš možná jsem příliš tlačil nebo měl jsem být vstřícnější, když byla tak naštvaná.

Původní vztah, v němž bylo přijetí buď podmíněno výkonem, klidem a poslušností, nebo zcela chybělo, se otiskl do struktury osobnosti jako hluboké přesvědčení, že láska je možná pouze tehdy, pokud potlačím sám sebe. Ve své jemnější podobě se může introjekce projevovat jako dovednost vcítit se a nést odpovědnost za druhé, což bývá společensky oceňované.

Ve výraznější podobě se však mění v trýznivý vnitřní dialog, ve kterém je klient sám sobě věznitelem i soudcem. V psychoterapii si lze všimnout, že výčitky a neustálé shazování sebe sama nejsou výsledkem aktuálního racionálního úsudku, ale přicházejí s návratem hlasu dávné autority. Bývají pronášeny tiše, přitom však zní jako nevyvratitelná pravda o sobě samém.

V práci s introjekcí je nezbytné tento vnitřní hlas zvědomovat a postupem času nabídnout s pomocí „dost dobrého“ terapeutického vztahu hlas jiný. Ne autoritativní ani přehnaně podporující, ale stabilní, klidný a reflektující. Terapeut svým postojem podporuje klienta v rozpoznávání toho, co bylo kdysi nutnou výbavou pro přežití ve vztazích, ale dnes může působit jako černý pasažér, který znevažuje, oslabuje a brání autentickému prožívání.

Pokud v průběhu psychoterapie poprvé zazní věta, která vnáší jemný odstín pochyb do starého řádu, nebo se zrodí rozhořčení nad tím, jak nevlídně klient sám se sebou dlouhodobě zachází (a jednou z forem sebedestrukce je právě závislostní chování), jde o signál, že jsme již ušli určitý kus cesty směrem k větší vnitřní svobodě.

Projekce

Projekce patří mezi defenzivní strategie, které se navenek neprojevují jednoznačně, přesto však mohou ovlivnit dynamiku blízkých vztahů, včetně vztahu terapeutického. Nevyjevuje se tolik zřetelně jako popření, nepůsobí intelektuálně jako racionalizace, ale dokáže proměnit atmosféru konverzace a narušit schopnost klienta přijmout odpovědnost za své jednání.

Funguje tak, že nepřijatelné impulzy, pocity nebo přání, například agrese nebo nespokojenost se sebou, jsou nevědomě připisovány druhému. Tím „osvobozují“ od nutnosti přiznat možné vlastní chyby. Co nelze přijmout jako vlastní, je přisuzováno okolí – včetně terapeuta. Nejedná se o vědomé obviňování, ale o způsob, jak udržet celistvost já před zahlcením.

Ve chvíli, kdy se v člověku začne hromadit vnitřní napětí, hrozí kolaps nebo zaplavení nepříjemnými emocemi (včetně těch, které by mohly narušit idealizovaný obraz self), psychika automaticky sáhne po této obraně a přesune nežádoucí obsah ven. Výsledkem bývá například přesvědčení, že blízká osoba je kritická, zlá nebo neempatická, ačkoli v dané chvíli reaguje s naprostým klidem. Ve vztahu najednou nevysvětlitelně „zhoustne“ atmosféra a vzniká podezření, že se tu odehrává cosi nejasného a skrytého, co patří do vnitřního světa člověka, nikoli do aktuální interakce.

Okolí bývá popisováno jako nadměrně kontrolující, vztahovačné nebo nepodpůrné. Někteří klienti líčí své partnery jako přecitlivělé a kolegy či přátele jako nepřející. Argumenty působí přesvědčivě a bývají podloženy konkrétními příklady. Pokud se však podaří vytvořit dostatečně bezpečný prostor pro hlubší sebereflexi, může se zrodit první objektivnější nahlédnutí této dynamiky, třeba větou (vyslovenou s překvapením nebo jistým ostychem) možná jsem byl nakonec já podrážděný, měl jsem přece jen těžký den nebo napadlo mě, že to, co jsem včera vyčetl své přítelkyni, bych mohl klidně říct sobě.

Projekce má z hlediska psychodynamické psychoterapie zásadní funkci. Umožňuje nevědomě dostat ven to, co by jinak ohrozilo sebeobraz. U klientů, kteří se potýkají se závislostním chováním, může být tato obrana zaměřena nejen na emoce, ale i na samotný návykový vzorec.

Věty typu začal jsem znovu s alkoholem, protože doma byl naprosto nesnesitelný tlak nebo bez kokainu bych to s kolegy v práci nevydržel jsou výrazy mechanismu, v němž okolí ztělesňuje všechno, co by jinak muselo být přiznáno jako vlastní slabost zvládnout realitu bez podpory návykové látky. Tím, že je zdroj obtíže přesunut na jiné, zůstává obraz já relativně chráněný.

V terapeutické práci s projekcí je (jak jinak) zásadní trpělivost a dostatek vnitřní stability psychoterapeuta. Nemá příliš význam na projekci poukazovat přímo, natož konfrontačně. Jde spíše o držení prostoru, citlivé poukazování na nejasnosti a schopnost unést i nepříjemné protipřenosové pocity, které mohou být klientem nevědomě vyvolány.

Pakliže se postupně vybuduje dostatečně bezpečné vztahové pole, lze obrany pomalu zvědomovat. Pokud dojde i k tomu, že si klient připustí, že to, co spatřil v druhém, mohlo být alespoň částečně také součástí jeho nitra, blížíme se ke komplexnějšímu pochopení (v duchu lepší mentalizace), které značí pohyb a možná i první náznak většího vnitřního posunu.

Více k tématu:Nancy McWilliams – Psychoanalytická diagnóza: porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu