Duše se chce zahojit

Mnoho lidí se až příliš dlouho pere se svými obtížemi samo. Statečně, o tom žádná. A možná víc než samotná obtíž je trápí myšlenka, že to vlastně nemohou nikomu říct. Že si musí svoje tajemství, svoje myšlenky držet jen pro sebe. A to z různých důvodů. Pojďme se ale, čistě pro potřeby tohoto článku, podívat na různé hypotetické důvody společně.

Moje obtíž není dost vážná

Nebudu svým problémem jen otravovat? Stojí to za to, abych o tom mluvil/a? Nebude to působit směšně? Nebude. Žádná obtíž není malá. Žádná obtíž není bezvýznamná, pokud vás ustavičně trápí a komplikuje vám život. A je vlastně jedno, co to je. Někdy i za drobnostmi mohou dřímat velká témata. Ale ani kdyby nedřímala, je to jedno.

Pokud vás něco trápí, žádný kvalifikovaný odborník zkrátka nemůže zpochybnit to, co dělá starost člověku, který jej vyhledal. Klient je expertem na svůj život. Psycholog či terapeut respektuje, podporuje, pomáhá zvědomit neuvědomované, přijímá, naslouchá, nehodnotí. Jeho cílem je pomoci klientovi s jeho těžkostí, nikoliv znevážit či zesměšnit to, s čím se klient potýká.

Je ta správná chvíle někoho vyhledat?

Chce se mi říct, že žádná špatná chvíle být ani nemůže. Nemusí se jednat o žádné trauma, rozchod, životní krizi. Může jít jen o běžné životní vlnky. Na terapii máme možnost se zastavit. Nahlédnout naše myšlenky, pocity, prožitky. Situace, které se dějí či opakují. Máme možnost se podívat, kam nás životní vlny zanesly. Zda jsme na místě, kde je nám dobře.

Vždyť si vezměme, když jakoukoliv obtíž necháváme zajít do krajnosti a čekáme, až „to bouchne“. Přecházíme nemoc, neřešíme blikající kontrolky v autě, necháváme ucpaný odpad odpadem a čekáme, že se to samo časem spraví. Samozřejmě, může. Čas může leccos zahojit. Jenže daleko pravděpodobněji se stane nějaká havárie. Její oprava pak trvá zbytečně dlouho a má zbytečně moc komplikací. A s naší psychikou tomu není jinak.

Nikdo mi nedokáže pomoci

Někdy se stane, že jsme naším problémem doslova zahlceni. Nebo se snažilo už více odborníků a bez výsledku. Stačí jedna nemilá zkušenost ve chvíli, kdy jsme zranitelní, otevření, důvěřujeme neznámému člověku. A je možné, že tento člověk řekl něco, co zabolelo. Ať už byl důvod jakýkoliv (vyhoření, přepracování, únava, neprofesionalita nebo zkrátka jenom lidská chyba), bolelo to.

A ono není lehké zkusit to znova – svěřit se, otevřít se. Naší biologickou přirozeností je vyhnout se tomu, co nás zranilo. Stejně tak velmi rychle podlehneme naučené bezmoci: Když to zkusím znova, bude to stejné. Nemám šanci na žádnou pomoc. Zase mi někdo ublíží. Raději to schovám do bezpečí v sobě.

Ale to, že jeden odborník nebyl ten pravý, neznamená, že další bude přesně takový. Psychologové a terapeuti mají různé vzdělání a zaměření. Různé teorie, metody a své vlastní přístupy, jak s klienty pracují. Má cenu zkoušet, hledat, ptát se na reference. Má cenu hledat to, co potřebujeme. Někdo ocení práci s rodinou, někdo s tělem, někdo se schématy a někdo trochu od každého.

Určitě se mi nepodaří vystihnout všechny důvody. Možná to jsou finance, dostupnost, možná je to názor nejbližších, že přece normální člověk nepotřebuje psychologa… A já nechci říkat, že jej potřebujeme. Nepotřebujeme, stejně jako nepotřebujeme kadeřníky, opraváře a doktory. Vždyť si to můžeme udělat sami. Jen asi cítíte, že to bude trochu větší dřina.

Vnitřní potřeba změny

Nicméně tento článek nemá být chválou terapeutů a psychologů. Nemá člověka odradit od práce se sebou samým. Skvěle o tom píše Jan Roubal v úžasné knize Nepřekážet naději. Síla uvnitř klienta je mocná. Uvnitř sebe má člověk potřebu změny. Sám od sebe. Jen tam může být něco, co té změně brání. Něco, co klientům dělá cestu obtížnější. A pokud by vedle sebe měli někoho, kdo by s nimi těžkým, náročným, depresivním, úzkostným nebo jakýmkoliv jiným psychicky obtížným obdobím prošel, bylo by to zkrátka lepší.

V tomto kontextu bych ráda zmínila článek Evy Dubovské z Psychologického ústavu Akademie věd. Poukazuje na fakt, že právě klient je nejvýznamnější faktor účinné psychoterapie. V dřívějších výzkumech byl záměr zkoumat, jaký směr psychoterapie, jaké techniky, postoje, přesvědčení, názory terapeuta jsou právě ty správné – léčivé. Jenže se ukázalo, že tento faktor (metody, techniky…) zase tak zásadní není.

Eva Dubovská poukazuje na mnoho zahraničních studií, které zmiňují takzvané sebeléčitelské schopnosti klienta. „Lidé se někdy dokážou vyléčit sami dokonce i z tak náročných podmínek, jako jsou posttraumatická stresová porucha či hraniční porucha osobnosti.“ Těžká období jsou pro mnoho lidí růstová. Sami se zotaví a ještě se z toho něco naučí. Jsou vděční, laskaví, pokorní a otevření.

Jako součást tohoto faktoru se mnohdy uvádí placebo efekt a očekávání – zkrátka věřím, že mi terapie a proces léčby něco přinese. Že pro mě bude prospěšný. V mnoha studiích se též ukázalo, že očekávání klienta má vliv na výsledek i průběh psychoterapie.

Čtenáři však určitě neuniklo, že stále píši o psychoterapii, nikoliv o tom, že se člověk sám pere se svými problémy. Bez cizí pomoci, aniž by o svých obtížích s někým otevřeně mluvil. Ale zkusme si to teď společně překlopit. Zkusme si překlopit článek Evy Dubovské do svého života:

• Věříte v sebe?
• Že to zvládnete vlastní silou?
• Že si poradíte s čímkoliv?
• Že se s tím zkrátka poperete a vezmete si z toho nakonec to dobré?

Právě tento faktor je důležitý. Tím nechci říct, že ti, kteří využijí pomoci, jsou slabí a nevěří si. To nikoliv. Terapie je odvážný krok a nechat si pomoci, svěřit se odborníkovi je v mnoha ohledech vlastně hrdinský čin. Nicméně když se rozhodneme bojovat sami, ať už z jakéhokoliv důvodu, potřebujeme věřit, že to dokážeme.

Ve studii Davida L. Rennieho sami klienti hodnotili, že to neúčinnější, co jim v terapii pomáhá, je takzvaný reflexivní mód. Něco si uvědomuji. Na něco si přicházím. Vidím souvislost, spojitost, vidím, že něco bylo potřeba dělat v minulosti a teď už to mohu opustit. Vidím, že něco je se mnou jinak. Tuto reflexivitu si však můžeme zkoušet i sami, bez psychoterapeuta. Jenže faktem je, že mnoho lidí si pro sebe tento prostor v běžném denním shonu málokdy vytvoří.

Když už na to dojde a jsme sami se sebou, může to být pro někoho velká výzva. Neztratit se ve vlastních tichých myšlenkách. Proto doporučuji těm, kteří se rozhodnou čelit obtížím sami, zkusit si své myšlenky nějak ztvárnit: napsat, nakreslit, modelovat…Zkrátka zpřehlednit.

Reflexivita se nám totiž „provozuje“ snáze, když máme nějaké zrcadlo. Může to být dobrá duše v našem okolí. Někdo, kdo nám pomůže obrátit se k sobě. Vidět část naší duše, kterou jsme možná dlouho vidět nechtěli či nemohli.

Mým záměrem není tímto článkem propagovat terapeutické či psychologické služby, ale vlastně trochu ano. Protože já osobně v účinnost terapie každou svou buňkou věřím. Ale stejně tak věřím v neuvěřitelnou sílu člověka, věřím v sílu blízkých lidí a také vlastně v přírodu, vesmír a vyšší moc, než jsme my sami.

Haruki Murakami napsal: Nemusíte si dělat starosti. Dozajista to spraví čas. Pro věci, co mají tvar a formu, má čas nedozírný význam. Žádný čas pravda netrvá donekonečna, ale dokud trvá, účinkuje přímo zázračně. Máte se proto opravdu nač těšit.

V našem životě je něco hojivého. Něco, co může mít ohromnou sílu, když se tomu otevřeme. A k tomu nám nemusí pomoci psycholog či terapeut. Můžeme to najít úplně jinde. Někdo najde úlevu v práci, někdo v knihách, někdo v přírodě, někdo v péči o ostatní. A čas dělá mezitím svoje.

Jen si ale představme, že máme v životě někoho, kdo v nás věří. Kdo věří, když my pochybujeme. Kdo si myslí, že v sobě máme dostatek síly na cokoliv. Kdo tam je, když se nám nedaří nebo když se cítíme pod psa. Kdo nikdy neodejde a vždy tam bude jako bójka. Možná je to pro někoho úlevná představa. Ale stejně tak je to pro někoho zbytečná věc, kterou teď nepotřebuje. Pak je jeho či její cesta dozajista jiná než právě psychoterapie.

Pokud bych tedy měla čtenářce odpovědět jednou větou: Ano, můžete to zvládnout sama! Já v to věřím. Věřím i ve vaši sílu. Ale z mojí zkušenosti jsem se až příliš často setkala s tím, že se lidé několik let trápili těžkými myšlenkami, nepříjemnými pocity, výčitkami, lítostí a neštěstím, které uzamkli v sobě. A tam dělaly velkou neplechu.

To je však moje zkušenost a nemusí být nikoho jiného. Ať už se tedy rozhodnete pro jakoukoliv cestu, věřím, že to bude ta správná. A ještě jedna myšlenka: možná, že teď není ten správný čas na terapii. Třeba je teď čas nechat myšlenku zrát v sobě a jen zvážit otázku: Zvládnu to sám, sama? Je to v mých silách? Mám na to energii? Nebo si nechám pomoci?

I odpovědi na tyto otázky mají svůj čas. I v tomhle rozhodnutí někdy potřebujeme chvíli sbírat odvahu či sílu.

Pokud by ale za otázkou, zda jít na psychoterapii, či nikoliv, stál jen strach z výsměchu, selhání nebo z toho, že se budu svěřovat někomu, koho prozatím neznám, hledejte. Hledejte někoho, kdo vám padne nejen do oka, ale i do duše. U koho si budete po několika setkáních jistí, že je tam pro vás. Že vám naslouchá. Že vám dává prostor, přijetí, že vám umožňuje objevovat kus sebe v bezpečném poli.

I já mám v péči několik klientů, kteří se ošklivě spálili, a otevřít se znova pro ně není lehké. Ale nejspíš by bylo těžší nechat to bolavé bolet ještě víc. Držím palce všem bojovníkům s psychickým trápením. Nepochybujte, že zvládnete cokoliv!