Duše na cestách

Potíž ovšem je, že existuje mnoho způsobů cestování, při kterých se popsaným benefitům úspěšně vyhneme. Filozof Michael Marder zmiňuje zajímavý paradox: „Očekávání turistů nenaplní město takové, jaké je, ale teprve když se přetransformuje tak, aby tato očekávání naplnilo.“ V libovolné oblíbené destinaci přibývají hipsterské kavárny, čajovny, restaurace se západním jídlem. AirBNB vypadají všude na světě podobně, mají stejné vybavení, stejné dekorace.

V pětihvězdičkovém rezortu si odpočinete, postarají se o vás (to se počítá!). Ale nemůžete se přesvědčovat, že právě tam zažijete autenticky danou zemi, že se skutečně setkáte s odlišností, že vás ten zážitek promění. Když si navíc všechno pečlivě naplánujete podle seznamu 10 věcí, co musíte dělat v… a pak jen mentálně odškrtáváte položky, prostoru pro překvapení mnoho nezbývá.

A když průběžně natáčíte storíčka na stejné sítě, na kterých trávíte čas doma, vlastně se trochu komplikuje i to odpojení od běžného života. Prostě vám zbyde méně času a pozornosti skutečně celým tělem senzoricky být v jiných kulisách.

100 věcí, co musím stihnout, než umřu

Pojďme se ještě zastavit u seznamů, co v té které destinaci musíte zažít a vidět. Filozofka Agnes Callard trefně popisuje, jak jela do Abu Dhabi a navštívila tam nemocnici pro sokoly. Ne proto, že by měla jakýkoliv zájem o sokolnictví. Ve skutečnosti se obecně nerada potkává s jakýmikoliv zvířaty. Jenže nemocnice pro sokoly byla odpověď na otázku co dělat v Abu Dhabi.

Kniha Hosts and Guests od Valene Smith o antropologii turismu definuje turistu jako „člověka, který má dočasně volno a dobrovolně navštěvuje místo vzdálené od domova za účelem, aby zažil změnu“. Ale jakou změnu, ptá se Callard? Nešla jsem tam, protože jsem zanícená sokolnice. Ani proto, že bych vnímala naději na vnesení nových směrů a perspektiv do mého života. Až se vrátím domů, můj život bude obsahovat stejnou míru sokolnictví jako před Abu Dhabi – tedy žádnou. Mnohem častěji změnu přináší turisté do návštěvních destinací, než aby destinace měnila je.

Michael Marder zase mluví o fenoménu bucket listů – seznamů věcí, které chci stihnout, než umřu. Existenciální filozof Martin Heidegger věřil, že jakmile si připustíme existenci smrti a konečnosti našeho života, začneme žít více autenticky. Jenže bucket listy se řídí trendy, módou, lidé je vyhledávají na internetu, aby věděli, co mají chtít. Ty stejné zážitky tedy bude mít na svém seznamu mnoho lidí. A samotný koncept přeskakování z položky na položku a jejich odškrtávání jde velmi proti autenticitě a vědomému prožívání toho, kde teď jsem.

„Na cestách“ jako duševní stav

Může tedy být zajímavé o cestování přemýšlet ne v kontextu uražené vzdálenosti (byť i to s námi dozajista něco dělá, když jdeme pěšky, jedeme vlakem, autem, na kole… a vidíme ubíhat měnící se krajinu), ale spíš jako o duševním prožitku. I čtení nás umí přenést do jiných světů, byť takové cestě chybí celotělové senzorické vjemy a všechno se děje jen v naší fantazii.

Ale i když vyrazíme jen pár kilometrů od domova, můžeme je prožívat jako dobrodružnou výpravu. Dokud si v sobě udržíme stav, který pro mnohé (jistě tedy pro mne) na vzdálenějších cestách přichází sám anebo snáz: otevřenost, zájem, zvědavost, odložení očekávání a co nejplnější kontakt s daným prostředím.

A taky autenticitu. Tedy že se nebudeme zas tak zajímat o to, co se na daném místě má dělat, co tam dělají jiní a kam že bychom to vůbec měli jet, ale spíš o to, co zrovna teď chci a potřebuji já. Jaká jsou moje rozhodnutí? Co mi teď udělá dobře? Odpočinek a komfort? Dobrodružství? Samota? Teplo?

Šikovné na tom je, že kdyby se co nejvíce lidí pustilo tímhle směrem, pomůže nám to i od nezdravě rozbujelého turismu. Málokdo si totiž na otázku, co potřebuje zažít, autenticky odpoví tři hodiny stát v horku ve frontě, ať si můžu udělat selfie s vodopádem.