Duchovní nížiny

V minulém dílu jsme se zabývali situací, kdy nesprávný postoj k vlastní mysli a postupně sílící strach z neschopnosti přímo ovládnout vstupující obsahy vědomí přerůstá v neurózu. Její mechanismus je velmi dobré znát, protože při kontrole vědomí vlastně činíme přesný opak toho, co jsme si při vstupu do neurózy popsali. Dnes se na tuto nešťastnou snahu přímo řídit vstup obsahů do vědomí podíváme ještě jiným pohledem.

Také mnozí lidé, kteří prošli nevhodnou náboženskou výchovou nebo nedostatečně pochopili principy duchovního života, jsou zvyklí svou sebehodnotu odvozovat na základě „vhodnosti“ nebo „nevhodnosti“ vstupujících vědomých obsahů.

Spiritualita není fobie z nevhodných obsahů vědomí

Podle zvolené spirituální filozofie, ať už z východního či západního okruhu, považují adepti různých škol některé mentální obsahy za „lepší“, svědčící o duchovním pokroku, jiné za „horší“, svědčící o duchovní nevyspělosti. Závist, vztek, lenost, nízké pohnutky – to jistě nejsou emoce a myšlenky, které bychom spojovali s vysokou osobní či duchovní kultivací. Jejich posuzování (a vyvozování praktických důsledků z tohoto posuzování) je ale opět – jako v psychologii skoro vždy – otázkou míry.

Je totiž rozdíl mezi aktuální myšlenkou či emocí (konkrétní nechutí či aktuální závistí), za jejíž vstup do mysli nemáme zodpovědnost, a mezi rozhodnutím tuto myšlenku dále rozvíjet, vstupovat do ní a postupně tak v sobě kultivovat nevhodný návyk nebo stav – v tomto případě nikoli stav pracovitosti, ale stav lenosti.

Více si o tomto důležitém rozlišení mezi stavem a jednotlivým případem řekneme v příštím dílu, pro ten dnešní je podstatné spíše to, na co už jsme narazili dříve: Z hlediska mechaniky vědomí, ale i duchovního života platí, že nejsme zodpovědní za každý vstup nevhodného obsahu do naší mysli. Jsme však zodpovědní za náš výstup, tedy za naše rozhodnutí, co s tímto obsahem budeme dále dělat – zda jej budeme následovat, nebo nikoli. Naše svoboda leží v našem vědomém rozhodnutí: leží v tom, co uděláme mezi vstupem a výstupem.

Snažit se dělat to dobré, nebo neudělat nikdy chybu?

Skutečná spiritualita i psychologie nás učí, že nemůžeme požadovat, aby to, co vstupuje do naší mysli, bylo vzorné. Není to zásadní a (díky podstatě naší mysli, naší biologické podmíněnosti a existenciální situaci) dokonce ani možné. Naši živočišnou, pudovou, emoční, egoistickou podstatu v nás nikdo nedokáže odstranit. Podstatnější než čistota nebo „duchovnost“ vstupujících myšlenek je čistota našich rozhodnutí ohledně těchto myšlenek. Ta zahrnují také podstatné rozhodnutí nevhodné obsahy dále rozvíjet, nebo se jimi nezabývat.

Duchovní zdokonalování není snaha neposkvrnit se, ale aktivně poznávat a rozhodovat se nad tím, co je dobré. Není to svatouškovský závod v tom, jak málo uděláme nesprávného, ale kolik uděláme dobrého z toho, co jsme jako dobré poznali. To jistě neznamená, že účel světí prostředky a že škodlivé chování mohu omlouvat „dobrem jinde“. Ale podobně jako pro celou kontrolu mysli i zde je podstatný důraz a rozhodnutí, na co se budu více soustředit:

• Na vyhýbání se možným chybám, na důsledky ohrožení, na neušpinění se za každou cenu? I za cenu, že raději neudělám nic?
• Nebo se budu dlouhodobě soustředit na to, co je pozitivní, co produkuje kvalitu i přes možné obtíže nebo chyby?

Někdy dokážeme dobrý směr rozpoznat pouze díky setkání s nevhodným. Ať už proběhne ve vnějším světě, nebo se jedná o dobrodružství v našem vědomí.

Spiritualita nikdy není izolace. Je jejím opakem

Je snadné vyjít na opuštěný kopec a z něho milovat svět.

Může být inspirativní, pokud si povídám v kroužku podobně smýšlejících lidí o duchovním životě a o tom, co bychom měli a neměli. Je to ale jenom povídání, v lepším případě důležité rady, v horším případě „duchovní řeči“. Nenazývejme to prosím duchovní praxí. Pro tu je prostor úplně jinde.

Je lákavé cítit se jako duchovně pokročilý, protože dokážu zavřít oči na meditační podložce a posílat všem růžový obláček lásky. Ale to není láska. To je imaginací vybuzená emoce, v ideálním, izolovaném prostředí. Je to cvičení, které může být užitečné. Ale je to jenom cvičení. S „prováděním“ spirituální vrstvy našich životů to nemá mnoho společného.

Teprve opuštěním izolace pomyslné meditační místnosti, vstupem do nedokonalého kontaktu s druhým člověkem, který na úrovni vědomí vždy doprovázejí také problémy, konflikty, rozmrzelost, pochybování; tím, že vybírám své reakce na tento (nedokonalý) kontakt – tím realizujeme skutečnou lásku, která není (jen) emocí, ale především postojem, dovedností a vztahem.

Když toto děláme (nedokonale, nikoli dokonale), jen tehdy žijeme duchovním životem. Nikoli pouze četbou hluboké literatury a už vůbec ne častováním světa duchovními moudry. Ale tím, co uděláme a pro co se rozhodneme ve svém vědomí – i když se nedaří, i když nejsou obsahy vzorné, i když to uvnitř není, jak bychom si představovali.

Každá dobrá reakce na každodenní banalitu může být stokrát spirituálnější než vyslechnutí desítek nejposvátnějších duchovních textů. Nejedná se totiž pouze o obsah jako takový. Ale o naše poznání, co s ním máme udělat a jak jej proměnit tak, aby byl co nejméně špatný nebo co nejvíce dobrý – záleží na situaci nebo na našem pohledu.

Duchovní izolace je cestou do duchovní pýchy

Zdá se vám to málo? Je překonání rozmrzelosti nad desátou otázkou otravného dítěte menší duchovní akt než cinkání do předražené tibetské mísy? Chceme se od „normálního“ světa izolovat a prchnout do dokonalé oblasti „duchovních“ výšin, tak jak je naše parta zrovna definuje?

Stažení se z nedokonalého světa – ať už reálného nebo mentálního – ve snaze vyhnout se všemu, co není vzorné a dokonalé, není cesta skutečného duchovního rozvoje. Je naopak cestou do nejhlubší propasti na existenciální cestě člověka: do propasti (duchovní) pýchy. Do izolace sebevyvýšení, pro které nemohu zůstat v kontaktu s ničím, co nepovažuji za stejně vysoké jako sebe.

Bojovat, ale vědět, že nemůžeme vyhrát

Už dávno před Freudem lidstvo dobře reflektovalo svou živočišnou a temnou stránku. Je v každém z nás. Nelze ji odstřihnout ani „napravit“. Agresivita, nepřejícnost, zloba, nenávist, závist… Stále budou produkovat nabídky, kterých se můžeme svou pozorností ujmout a rozvíjet je. O co budeme ve svém vědomí takto pečovat, to poroste – to bude mít větší energii a tím pravděpodobněji se později do mysli vrátí znovu. Z jednotlivosti se stane stav. Svou pozorností a rozhodnutím vytváříme půdu, ve které se bude dařit – buď dobrým, nebo špatným rostlinám. Poroste to, co si vybereme a o co se budeme starat. Výběr je jen na nás.

Pokud se opakovaně nebudeme tím, co vstupuje do našeho vědomí a co není dobré, příliš zabývat, pokud to umíme v klidu nechat být, budou tyto obsahy přicházet méně. Nezmizí úplně, ale nebudou tak silné, aby nad námi měly moc. Stanou se z nich prvky vědomí, které nám budou připomínat důležitý existenciální fakt, že hranice nedokonalosti a nízkosti neprochází mezi lidmi, ale skrze každého člověka. Že zlo je nevykořenitelné, ale nikoli nepřekonatelné. Že nad ním nikdy nedokážeme vyhrát, ale pokud mu ustoupíme, už jsme prohráli. To vede k opaku duchovní pýchy – k pokoře. To je ono „všechno zlé je k něčemu dobré“.

Být věčným začátečníkem svého života

Pokora, latinsky humilitas, souvisí s pojmem humus, země, půda. A je to nejen proto, že abych byl pokorný, musím si někdy „porýt držkou v zemi“, jak říkal jeden velký básník. Skutečná pokora znamená uvědomění, že od své pří‑zemnosti nejsem nikdy příliš vzdálen.

Ano, pokud jsem humilis – pokorný, pak si taky často uvědomuji, kolik je ve mně „humusu“ a jaký má na mě vliv. Nikoli ve smyslu masochistického sebemrskačství. Ale reálného uvědomění, že ve svém vědomí musím neustále pracovat, že nikdy není ukončeno, že požadavky na dobrá rozhodnutí nemají „padla“, že největší pastí je unést se pomyšlením, že už jsem někde nebo jsem někdo. Není tomu tak. V dramatu vlastního života (a proudu vědomí) jsme neustále na začátku – své budoucnosti. Nikdy nevíme, co přijde za chvíli.

Název kdysi populární knihy Zenová mysl, mysl začátečníka říká o tomto postoji vše.

Podobně Benedikt z Nursie, když předkládal pravidla mnišského života, která později v přenesené podobě znamenala jednu z nejvýraznějších revolucí pro evropskou civilizaci raného středověku, nazval toto své zásadní dílo několika radami pro začátečníky. Chyták je samozřejmě v tom, že žádný druhý díl, žádné rady pro pokročilé nikdy nenapsal ani sepsat nehodlal. Ne proto, že by pokročilí duchovní adepti rady nepotřebovali. Ale proto, že čím více je někdo duchovně kultivovaný, tím hlouběji si uvědomuje, že je stále na začátku. Nic jiného než rady pro začátečníky tak není potřeba.

Nestát se rutinérem vlastního života

Chceme‑li život prožívat hluboce, musíme si neustále uchovávat postoj začátečníka – jeho pozornost, ostražitost, nesamozřejmost, ale i připravenost být fascinován.

Všímám si, kolik Pražanů chodí v naší metropoli kolem historických a architektonických památek nedozírné kvality, kvůli kterým se sjíždí turisté z celého světa. S hlavami svěšenými, znuděně. Už to viděli. Už je to nemůže překvapit. Mají dost svých nových, opravdových starostí.

Pohled z duchovní hloubky je opakem tohoto postoje. Nikdy jsme neviděli dost na to, abychom se stali rutinéry. Nikdy nevíme, co přinese příští okamžik. Nikdy nemůžeme na něco nedávat pozor jen proto, že si myslíme, že něco jiného je mnohem důležitější. Díváme se na vlastní proud vědomí s fascinací, zvědavostí, ale také ostražitostí japonského turisty, nikoli s ospalostí taxikáře, který pouze čeká na další rito.

Díky tomuto postoji zůstáváme bdělí. Naše schopnost zažívat radost (a všimnout si jejích podnětů, rozlišit její náznaky) vzrůstá. Stejně tak roste dovednost kontrolovat negativní prožitky. Všimneme si jich dříve, máme tak proto často méně práce s jejich odstraněním, než když nabobtnají. Vidíme jasně, že pominou. Všímáme si bedlivě jejich kvality a díky této pozornosti – tomuto přiblížení se – jsou snesitelnější. Zjišťujeme, že každá bolest, do které neodmítáme vstoupit, ztrácí trochu své nepříjemnosti.

Postupně se tak negativních prožitků přestáváme bát, ale nebereme je ani na lehkou váhu. Více si věříme a máme o to vyšší důvěru ve schopnost kontrolovat, co se v našem vědomí objeví. S větší chutí se pak pouštíme do práce a ve svém životě a prožívání tak sklízíme více dobrých plodů, spokojenosti a radosti.

Pochopení těchto principů se může stát psychologickým a motivačním pohonem našeho duchovního úsilí i kontroly mysli, která musí vždy tomuto úsilí sloužit jako jeho základní nástroj.