Druhého nezměníš

Možná jde o členku rodiny. Možná je sklíčená, v depresi nebo jí někdo zlomil srdce. Možná si jen nevěří. Proto se jí při každém setkání snažíte zvednout náladu, projevit svou náklonnost, dodat sebedůvěru nebo pochválit její nový účes nebo prďácké tričko se Spidermanem. Případně jí jen tak mimoděk nabídnete nevyžádanou radu nebo doporučíte nějakou knihu. Přitom si povzdechnete: „Kéž by si více věřila…“

Možná jde o vašeho kamaráda. Sledujete ho, jak podělá všechno, na co sáhne. Nasává jako Dán, podvádí svou partnerku nebo nesmyslně vyhazuje peníze za svůj prapodivný koníček. Tu a tam si ho proto vezmete stranou, položíte mu ruku na rameno, abyste si s ním promluvili jako chlap s chlapem. To ostatně kamarádi dělají. Nabídnete se, že se mu podíváte na domácí účetnictví, nebo dokonce vypůjčíte menší finanční obnos. Přitom si ve skrytu duše myslíte: „Kéž by se dal dohromady…“

Možná jde o tu nejhorší možnou variantu – vašeho manžela, ženu, přítele či přítelkyni. Nebo snad ještě hůř – bývalého manžela, manželku, přítele či přítelkyni. Sice už je po všem, ale ve skrytu duše jste se stále nevzdali naděje, že se nějakým způsobem změní. Že jim jen chybí nějaký střípek informace, který by všechno změnil. Možná jim neustále kupujete knihy, které si pak nikdy nepřečtou. Možná se vám podařilo dotáhnout je na sezení k terapeutovi, ke kterému sami jít nechtěli. Možná jim voláte ve dvě ráno a do hlasové schránky plačtivým hlasem křičíte: „PROČ TI NEJSEM DOST DOBRÝ?!?!“ Jako by to někdy fungovalo…

Každý z nás má někoho takového ve svém životě. Mít je rád nám ovšem přináší utrpení. Proto mnohdy dospějeme k rozhodnutí, že jediným způsobem, jak se vymanit ze vzniklého emocionálního spletence, je pokusit se je nějak změnit. „Kéž by se změnili…“

Překračování hranic

Když jsem loni na jaře propagoval svou knihu, ke konci vystoupení jsem pokaždé dával lidem z publika možnost se mě na cokoli zeptat. Bez výjimky se v každém městě objevil někdo, kdo vstal a po dlouhém objasňování své podělané životní situace zakončil svůj proslov otázkou „Jak ho (ji) přiměju se změnit?“

Na tuto otázku jsem vždy odpověděl stejně: Nijak. Druhé nelze změnit. Ke změně je můžete maximálně inspirovat. Můžete je změnou provést nebo je během procesu změny podporovat. Ale nikdy je nemůžete změnit.

To proto, že přimět někoho ke změně, i kdyby to bylo pro jeho vlastní dobro, se nikdy neobejde bez nátlaku a manipulace. Neobejde se bez zasahování do jeho života a překračování hranic. Proto podobné snahy často nadělají více škody než užitku.

Narušení osobních hranic mnohdy projde bez povšimnutí, protože je druzí činí s dobrými úmysly. Timmy přišel o práci. Timmy proto tráví své dny poleháváním na mámině gauči, zlomený a plný sebelítosti. A tak se mamka sebere a začne za Timmyho odpovídat na pracovní nabídky. Současně na něj ječí a nadává mu, že je budižkničemu. K tomu všemu vezme jeho Playstation a vyhodí ho z okna, aby mu dodala potřebnou dávku motivace.

Přestože to mamka možná myslí dobře a přestože by někdo mohl její kroky považovat za vznešené, byť lehce dramatické projevy tvrdé lásky, nakonec se takové jednání vždy vymstí. Jedná se totiž o narušení hranic, konkrétně snahu převzít zodpovědnost za činy a emoce někoho jiného. I když je myšleno dobře, narušení hranic vždy „kurví“ vztahy.

Zamyslete se nad tím takto. Timmy se lituje a jen těžko hledá pádné důvody, proč setrvávat v tomto krutém a bezcitném světě. Když vtom přijde jeho máma, rozmlátí mu Playstation a nádavkem za něj začne hledat práci. Nejenže po tom všem Timmy nepřestane věřit, že žije v krutém a bezcitném světě, kde pro něj není místo, ale ve skutečnosti se ještě více utvrdí v tom, že je s ním něco zásadního špatně. Koneckonců kdyby nebyl takový ztroskotanec, máma by mu přece nemusela shánět zaměstnání.

Místo toho, aby si Timmy z nastalé situace odnesl poselství, že svět je v pohodě a že všecko zvládne, naučil se, že i jako dospělý potřebuje mámu, aby za něj všechno udělala.

Na tomto příkladu je krásně vidět, proč i nejlépe míněné pokusy někomu pomoct mívají opačný účinek. Nemůžete nikoho přimět k tomu, aby se více respektoval, převzal za sebe zodpovědnost nebo si více věřil – protože prostředky, kterými se toho snažíte dosáhnout, jeho respekt k sobě, pocit zodpovědnosti a sebedůvěru ničí.

Aby se lidé skutečně změnili, musí cítit, že potřeba změny vychází z nich, že se pro ni sami rozhodli a že nad ní mají kontrolu. Jinak se zcela míjí účinkem.

Rada je součástí problému

Celkem často bývám kritizován za to, že na rozdíl od většiny autorů píšících o osobním rozvoji lidem neříkám, co mají dělat. Moji čtenáři nenajdou na konci každého článku nebo kapitoly seznam akčních kroků od A až do Z spolu s desítkami připravených cvičení.

Nedělám to z velice prostého důvodu: nenáleží mi rozhodovat o tom, co je pro vás správné. Nenáleží mi rozhodovat o tom, co z vás udělá lepšího člověka. A i kdyby mi to náleželo, pokud bych to udělal za vás, okradl bych vás o většinu emocionálních výhod plynoucích z převzetí zodpovědnosti za svůj život.

Lidé, kteří se obvykle vyskytují ve světě osobního rozvoje, se často vyznačují chronickou neschopností převzít zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Jde o lidi, kteří proplouvají životem ve snaze najít někoho nebo něco – přirozenou autoritu, organizaci nebo sadu zásad, která by jim řekla, co si mají myslet, co mají dělat a co jim má nebo nemá být u zadku.

Potíž je v tom, že každý hodnotový systém jednoho dne přestane fungovat. Každá definice úspěchu se jednou ukáže jako snůška nesmyslů. A jestliže se spoléháte na hodnotový systém někoho jiného, budete se hned od začátku cítit ztraceni a postrádat vlastní identitu.

Když si tedy někdo jako já stoupne na pódium a začne vykládat, že stačí zaplatit polovinu svých úspor a oni převezmou zodpovědnost za váš život a poradí vám přesně, co dělat a jaké máte mít hodnoty, nejenže na vás vydělají balík, ale současně ještě posílí váš původní problém.

Lidé, kteří prodělali nějaké trauma, zažili pocit opuštění, zostuzení nebo se cítili úplně ztraceni, vždy překonali svou bolest tím, že se uchýlili k něčemu, co jim dávalo naději do budoucna. Jenže dokud se nenaučí najít vlastní zdroje naděje, dokud si nezvolí vlastní hodnoty a nepřijmou zodpovědnost za své prožitky, nic je nemůže doopravdy uzdravit. A pokud se někdo do toho všeho vloží a nabídne svůj hodnotový systém na stříbrném podnose a jen se zeptá Chtěl bys k tomu i hranolky?, nikam vás neposune, přestože tak činí s nejlepšími úmysly.

(Upozornění: aktivní intervence může být nezbytně nutná ve chvíli, kdy se dotyčný stal hrozbou ostatním nebo sobě samému. A když píšu „hrozbou“, míním tím opravdovou hrozbu – například riziko předávkování, nevypočitatelné a násilné chování nebo halucinace, kdy daná osoba věří, že žije spolu s Karlíkem v továrně na čokoládu.)

Jak můžete druhým pomoct?

Když tedy víme, že je bezpředmětné druhé ke změně nutit, že zasahovat do jejich života takovým způsobem, který je zbavuje zodpovědnosti za vlastní jednání, se nakonec vždy vymstí, co pro ně můžeme udělat?

1. Veďte příkladem

Každý, kdo v životě dosáhl výraznější změny, si jistě povšiml, že tato změna následně ovlivnila jeho vztahy. Přestanete s pitím alkoholu a neustálými pařbami a najednou vám kámoši, se kterými jste chodili pít, vyčítají, že je ignorujete nebo jste pro ně asi „příliš dobří“.

Avšak tu a tam, skutečně jen tu a tam si jeden z nich pomyslí zatracená práce, měl bych to pití taky trochu omezit, načež vystoupí z pomyslné párty lodi spolu s vámi. Udělá tutéž změnu co vy. A není to proto, že byste mu se vztyčeným ukazováčkem kázali: „Chlape, měl by ses přestat opíjet do němoty.“ Udělá ji jednoduše proto, že jste se sami přestali opíjet do bezvědomí a posloužili mu jako inspirace.

2. Místo abyste ostatním dávali odpovědi, klaďte jim lepší otázky

Jakmile si uvědomíte, že vnucovat někomu své odpovědi sabotuje jejich přínos, zbývá jediná možnost – pomoci dotyčnému klást si lepší otázky.

• Místo abyste mu poradili, že by si měl říct o přidání, můžete se ho zeptat: „Myslíš, že ti platí adekvátně?“
• Místo abyste mu radili „Musíš přestat tolerovat, že tě tvoje sestra vtahuje do svých osobních problémů“ se ho můžete zeptat, zda se cítí zodpovědný za problémy, se kterými se jeho sestra potýká.

Kladení otázek je obtížné. Vyžaduje trpělivost, přemýšlení a péči. Nicméně to je patrně právě ten důvod, proč je tak prospěšné. Pokud docházíte na terapii, v zásadě terapeutovi platíte za to, že vám pokládá lepší otázky. Proto spoustě lidí přijde terapie „k ničemu“. Před vstupem do terapie totiž žili v domnění, že v terapeutovi naleznou někoho, kdo jim poskytne odpovědi na jejich problémy, přičemž ve skutečnosti si z terapie odnesli jen více otázek.

3. Nabídněte nezištnou pomoc

Tím, co jsem psal v bodě č. 2, nechci říct, že nikdy nemáte nikomu radit. Je však důležité, aby si dotyčný o radu sám řekl. Je nesmírný rozdíl mezi tím, když za mnou přijdete a zeptáte se „Co bych podle tebe měl udělat?“, a tím, když za vámi přijdu já a spustím „Nazdar, hele, měl bys udělat tohle“. Zatímco první varianta respektuje vaši autonomii a sebeurčení, o druhé se to zdaleka říct nedá.

Proto často to nejlepší, co můžete pro druhé udělat, je dát jim jednoduše najevo, že jste tu pro ně, kdyby se na vás potřebovali obrátit. Jde o klasickou frázi Hele, vím, že si procházíš těžkým obdobím. Kdyby sis potřeboval promluvit, stačí říct.

Můžete ale být i důvěrnější. Před několika lety můj kamarád řešil nějaké problémy se svými rodiči. Místo abych se mu snažil radit, co má dělat, jsem se jen zmínil o dle mě podobných problémech, které jsem kdysi sám s rodiči míval. Nedával jsem si za cíl přinutit kámoše, aby uposlechl mých rad nebo následoval mého příkladu. Dokonce ani nezáleželo na tom, jestli ho můj příběh bude zajímat. To bylo jen na něm.

Jednoduše jsem mu nabízel svůj pohled. A bylo jen na něm, jak s ním naloží. Pokud by mu přišel alespoň trochu užitečný, mohl ho nějakým způsobem využít. Pokud ne, mohl ho pustit z hlavy. Oba scénáře byly zcela v pořádku.

Když se k problémům ostatních postavíte takto, bude váš příběh hodnotný sám o sobě. Místo rozdávání rad jsem mu nabídl mou zkušenost. Nijak jsem nebránil ani nepřekážel jeho právu převzít zodpovědnosti za to, jak se svou zkušeností naloží, naopak jsem ho zcela respektoval.

Nakonec jsme to vždy jen my, kdo je schopen změnit sám sebe. Jasně, Timmy teď možná má suprovou práci a o jeden Playstation méně, ale dokud nezačne vnímat sebe a svůj život jinak, bude to pořád tentýž Timmy. Jen s mnohem frustrovanější matkou.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka