Druhá šance pro mámy

Na začátku jsem se jen chtěla vymezit vůči jednomu poměrně nekompromisnímu tvrzení v rodičovství. Zdálo se to být jednoduché, protože na tuhle věc mám naprosto jasný názor. Jenže jak se ukázalo, máloco bývá tak jednoduché, jak to vypadá…

Verze tohoto článku jsem dávno přestala počítat a mazací tlačítka na mé klávesnici se už nedají přečíst. Je kolem půlnoci a já se pokouším sepsat „poslední“ pokus. A v tom mi to dochází… Dochází mi, že to, co chci tímto článkem předat, je právě o tom. O (ne)dokonalosti. O šancích a pokusech. Kolik jich jako rodiče máme? A kdo určuje, jestli je vůbec máme? Fakt jeden přešlap znamená definitivní konec?

Mýtus o správném rodiči

Vy, kdo jste četli moje předchozí články, už možná víte, že nemám ráda jednosměrné cesty a absolutní pravdy. Možná tušíte, že radši hledám a nabízím alternativy a moc nevěřím tomu, že něco můžeme mít všichni úplně stejně. Z toho vyplývá, že taky moc nefandím tvrzením o tom, jak to je „správně“ nebo „špatně“. Jsem přesvědčená, že je spousta věcí a situací, které se nedají podobně kategorizovat, protože záleží na kontextu.

A rodičovství je pro podobná fatální tvrzení lákavé jako sirup pro vosu. Pořád někde slyším, jak se jako rodič „správně“ chovat, čemu se vyhnout, nebo ještě lépe, na co si dávat pozor, pokud nechceme nevratně zpackat život sobě i svému dítěti.

Právě podobné rady, jako je ta poslední, zaznamenávají například na sociálních sítích nemalý úspěch. Je to pochopitelné, pokud připustíme, že takových úmyslných packalů abys pohledal. Lajky tedy utěšeně přibývají a rodiče se zas a znovu obávají každé další věty, kterou v podobném expertním článku či videu objeví. Mnohdy v komentářích zahlédnu cosi o hodinovém pláči, úděsu a beznaději, která se objevuje zároveň s vědomím, že posluchač jako rodič buď totálně selhal, anebo se tomu alespoň s pocitem viny mílovými kroky blíží.

V tom lepším případě video či článek na konci obsahuje pasáž o tom, jak tuto temnou cestu přece jen obrátit ve prospěch svůj i dítěte. No hurá! Často ale narážím na horší variantu, a to tu beznadějnou. Tu, která říká, že pokud jste jako rodiče (z jakéhokoli důvodu) v určité fázi dětského vývoje nejednali dle obecných doporučení, zákonitostí a jiných pravidel, patříte k oněm packalům a cesta zpět prostě nevede, nebo s sebou přinejmenším vždycky ponese hmatatelnou stopu rodičovské chyby.

Máma v pohodě

Neříkám, že se něco podobného nemůže stát. Rodičovství je občas něco jako krasobruslení. Což ale znamená, že chyby, pády a omyly se tak trochu očekávají. Je to jako s tímhle článkem: Vždycky, když se nad tím svým rodičovským působením zamyslíme, něco tomu chybí. Vždycky. Pokud někdo myslí, že ne, tak je buď naprosto dokonalý, anebo (a to pravděpodobně) nemá dostatek sebereflexe.

Nicméně pokud jí má aspoň špetku a ví, co potřebuje napravit, nic není ztraceno a ve valné většině případů není potřeba propadat beznaději.

Mám pocit, že takovým typickým příkladem může být potřeba matky v prvních třech letech života. Obecně je matka vnímána v tomto vývojovém období jako primární osoba. Což je i podle mě za ideálních podmínek ideální stav. Ideální podmínky ovšem znamenají splnění minimálně těchto bodů:

1. Matka vnímá svoji mateřskou roli jako smysluplnou a o dítě pečovat chce.
2. Matka je relativně zdravá nebo její zdravotní stav péči o dítě zásadně nebrání a dá se s ní skloubit.
3. Mateřská péče je pro dítě dostatečná a dokáže zabezpečit jeho psychické potřeby.

Kdybychom se snažili, možná takových bodů objevíme daleko více, pro mě ovšem tyto patří k těm, které – když se je nepodaří naplnit – jsou natolik zásadní, že není jiné cesty než matku alespoň na nezbytně nutnou dobu zastoupit.

Co s tím? A existuje tedy nějaká doba, na kterou si přece jen matka může dovolit vypadnout z role, aniž by to na dítěti a jejich vzájemném vztahu zanechalo nechtěné následky?

Především bychom neměli zapomínat, že k tomu, aby dítě dokázalo ze vzájemného vztahu čerpat, je nutné, aby byla matka v pohodě jak fyzicky, tak i psychicky.

Co se týče fyzického stavu, několikrát jsem se přesvědčila o tom, že dnešní maminky jsou expertky na svá práva a možnosti a nemocnice s tím navíc dost často počítají, byť by mi určitě řada z nich oponovala, ale o tom tenhle článek není. Chci jen říct, že tohle všechno je skvělé, pokud na tom matka ovšem není tak, že v danou chvíli vlivem vážného zdravotního stavu nedokáže pečovat ani sama o sebe, natož o dítě. Pokud taková situace nastane, jsem přesvědčená, že má‑li dítě v blízkosti jinou schopnou a milující blízkou osobu, není špatně, pokud se péče o ně dočasně chopí právě on(a), tedy tatínek dítěte, babička, dědeček apod.

Stejně tak si myslím, že taková varianta může být prospěšná v případě, že se matka na svou roli necítí, po různě dlouhou dobu z různých důvodů o dítě pečovat nechce, anebo její péče nedokáže zabezpečit zásadní, především psychické potřeby dítěte. Pokud má dočasně nemohoucí matka někoho, kdo dítě dostatečně zabezpečí fyzicky, ale o jeho psychické potřeby se stará ona sama, do našich bodů nejspíš nespadá a obávat se nemusí.

Proč jsi tu nebyla, mami?

Důležité totiž je, aby – jak už jsem řekla – pečující osoba byla blízká a milující. To není výmysl můj, ale daleko starších a zkušenějších kolegů, jako byl třeba profesor Matějček. To, že je tou osobou tatínek, babička, dědeček nebo teta, není v tu chvíli podle mě nijak poškozující, ba naopak: pokud se taková výchova vezme za správný konec, může včas pomoci začít vytvářet právě vztah s matkou.

Říkáte si, co je to „správný“ konec? A proč jsem takové spojení vlastně použila já, když tvrdím, že tomu zrovna nefandím? Protože „správný“ je tady pro mě takový konec, který otevírá komunikaci a zároveň dovoluje dítěti zažít bezpečný, jistý a láskyplný vztah. Že tam matka nefiguruje nebo v tu chvíli není schopna dát tolik? Můžete namítat, že dítě pak ale nemá důvod vztah s matkou budovat nebo upevňovat. Já jsem přesvědčena, že pokud matka bude mít v zádech oporu a bude opravdu chtít, šanci dostane.

Netvrdím, že to bude mít jednoduché. A nechci říct, že to bude pokaždé stejné. Záleží samozřejmě nejen na věku, zázemí dítěte a jeho povaze, ale také na tom, jak moc v jeho životě doteď figurovala a co ona sama čeká, s čím do toho jde. Pokud čeká zázraky, bude rozhodně zklamaná. Pokud čeká prvotní aktivitu od dítěte, bude zklamaná téměř určitě. Pokud doufá, že ji nečekají nepříjemné otázky, bude dost možná zklamaná taky. Co tedy s tím, aby zklamaná nebyla?

• Nejjistější (i když asi také nejtěžší) je moc neočekávat.
• Od začátku je podstatné mluvit s dítětem srozumitelně a otevřeně, v závislosti na tom, v jaké vývojové fázi se zrovna nachází a čemu dokáže rozumět.
• Pokud cokoli není jasné (ať už vývojová fáze nebo cokoli jiného), je namístě se zeptat (dítěte, svých a jeho nejbližších).
• Když snaha vázne, může pomoci popsat, proč jsem TEĎ TADY. Pokud se dítě samo neptá, důležitější než to, co bylo špatně, je to, co je dobře; to, co mu řekne, že máma je teď tady, chce být s ním a stojí o druhou šanci.
• Je naprosto v pořádku a vlastně nezbytné říct si o podporu svým blízkým a v případě potřeby i odborníkovi.

A ať už jste máma, táta, babička nebo děda, nezapomeňte děti učit dávat druhé šance – můžeme to potřebovat.