Drama ideální rodiny

Úplná rodina je v myslích mnohých laiků, sociálních pracovníků, soudců nebo psychologů často reprezentovaná jako místo, kde se dva rodiče (pokud možno opačného pohlaví) trvale oddávají partnerské lásce a zcela obětují svým dětem (pokud možno biologickým).

Tento obraz odpovídá portrétům rodin, které nás z médií bombardují svým nekompromisním štěstím a pomalu se stávají modelem rodiny, do které by každý z nás chtěl patřit. Vysoce ceněný ideál rodiny diktuje i volební hesla politických stran – navzdory vysoké rozvodovosti lákají voliče nejlépe na hesla o podpoře rodiny.

Je mi líto chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy.

Kladu si otázku, zda jsou tyto ideální obrazy a projekce výsledkem reálné zkušenosti většiny obyvatelstva, anebo se jedná o mentální konstrukci, jež má za cíl vytvořit iluzi o stálosti ve skutečnosti nevyzpytatelných rodinných vztahů a vazeb.

Nenaplněný ideál

Ať už je to jakkoli, je mi líto těch, kteří podobný pocit štěstí neprožívají. Nikoli proto, že by v úplné rodině nevyrůstali, že by zažili rozvod či ztrátu jednoho nebo obou rodičů. Mnozí z nás se totiž ve své úplné a skvělé rodině nikdy necítili (anebo zrovna teď necítí) skutečně šťastní, přijímaní a žádoucí.

Je mi líto dětí, které už nemají sílu věřit tomu, že je táta s mámou opravdu milují a chtějí.

Je mi líto dětí, jejichž rodiče předstírají vzájemnou lásku, i když se dlouhodobě ve svých srdcích cítí opuštěni a poníženi.

Je mi líto chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy a frustraci svých maminek a tátů řešit tím, že rezignují na svůj růst a autonomii.

Přednáška 24. října 2024