Doteky života

Celá situace mi tak opět připomněla známé práce dotýkající se umírání, které však mají velký přesah i do každodenního života. Všichni už jsme asi pochopili, že žádný zázračný návod, jak se s tím vším vyrovnat, zřejmě nedostaneme, ale můžeme hledat takový, který se už v jiných náročných situacích osvědčil.

Tím je i model pěti fází smutku, který psycholožka Elizabeth Kubler‑Ross původně vyvinula pro práci s umírajícími a dnes je obecně přijímaný i při procházení jinými životními krizemi:

1. Popírání: to nemůže být pravda, všechno je to přehnané, to je nějaký omyl
2. Hněv, agrese: odmítám přijmout skutečný stav věcí, hledám viníka
3. Smlouvání: když něco udělám, všechno se změní, vrátí zpět
4. Deprese: je to beznadějné, nic nemá cenu, proč jsme to všechno dělali, když budoucnost nepřinese nic dobrého
5. Smíření: pořád je tu naděje v něco smysluplného, pro nějakou radost, pro urovnání vztahů, myšlenek, pocitů, pro život, byť zatím nevím, kam se bude ubírat

Ve chvíli, kdy procházíme krizí jako společnost, můžou se tyto fáze u jednotlivých lidí různě prolínat. Každý také nemusí projít všemi a ne všichni dojdou ke smíření (tak jako k němu všichni nedojdou ani v konci života). K čemu nám to tedy může být dobré? Tento model přináší alespoň obecné pochopení prožívání celé situace. Pochopení druhých, ale především sebe samých. Orientaci v tom, co se děje.

Optikou téhle teorie můžu například lépe pochopit známého umělce, který na jaře nadšeně šil roušky a teď je stejně vehementně odmítá nosit. Spolužáka vysokoškoláka, který mi do e‑mailu přeposílá konspirační teorie. Ale i kamarádku, která se bojí chodit nakoupit. A můžu se svobodně rozhodnout, jaký postoj k tomu zaujmu.

A také lépe pochopím, kde stojím právě teď já. Smlouvám a snažím se zvládnout i to, co se zvládnout už nedá? Nebo se dostávám do deprese z nadcházejících Vánoc? Nic z toho není špatně, a když vím, že v tom nejsem sám, mohu to lépe přijmout. Třeba i tím, že vyhledám pomoc.

Co když svět neskončí?

Rakouský psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor Frankl si v koncentračním táboře promýšlel přednášky, které chtěl uspořádat po skončení války. A to i přesto, že reálná neděje, že se to opravdu podaří, byla v té chvíli mizivá. Podobně vychází ze své těžké válečné i poválečné zkušenosti americká psycholožka Edith Eva Eger. Oba se snažili neutápět se v tom, jaká nespravedlnost se děje, ale položili si jinou otázku: Co po mně život chce, co se ode mě očekává?

Zároveň oba zdůrazňují, že to nemusí být nic velkého, nic mimořádného. Nemusíme v karanténě rozjet novou kariéru ani se naučit japonsky. Možná se naopak musíme něčeho  vzdát, přeskupit priority. Uvědomit si, že každý den mohu prožít i hezkou chvíli s dětmi, na procházce se psem, ale i koukáním na seriál. Že zdánlivá prohra může být vítězství.

Jak říká název autobiografické knihy Edith Egerové: Máme na vybranou. Je jen na nás, jestli dojdeme až ke smíření. Nemusí to být hned, ale může to být dřív než těsně před smrtí. Protože pak nebudeme muset litovat „pěti věcí, kterých lidé před smrtí nejvíce litují“, o nichž píše Bronnie Ware.

I tato pětice je známá a stále dokola koluje virtuálním světem. Ale i to je možná důvod, proč se k ní stále vracet: dělá to z ní kompas, podle kterého se můžeme zkusit řídit. Co tedy lidé před smrtí říkají, čeho nejvíce litují?

1. Měl/a jsem svůj život žít podle sebe, a ne podle očekávání ostatních.
2. Měl/a jsem mít víc odvahy vyjadřovat své pocity.
3. Neměl jsem tolik pracovat (tato připomínka se původně týkala jenom mužů, ale dnes už to nebude výlučně mužská záležitost).
4. Neměl/a jsem přerušit kontakty se starými přáteli.
5. Neměl/a jsem se bát žít šťastný život.

Zkuste se opravdu zamyslet nad jednotlivými body:

• Je tam něco, co by se mohlo týkat i mě?
• Pokud ano, co s tím udělám?
• A můžu něco z toho udělat právě teď?

Už teď můžete například vystoupit z nějaké role, kterou nechcete ve svém životě dál plnit. A prvním krokem může být právě to, že se pokusíte vyjádřit své pocity. Konstruktivně, bez přehnaných emocí. Zkuste to s nějakou maličkostí, která vám ale znepříjemňuje život. Učte se to. Uvědomujte si to. Připusťte si, že tady jsou pořád nějaké možnosti, jen je třeba si jich začít víc všímat. Změna se většinou děje postupně, krok za krokem.

Pěstujte si svá přátelství, své vztahy. Opět je dnes řada možností, jak být ve spojení. V době omezených kontaktů zkuste napsat dopis. Takový ten klasický, na hezkém papíru, který poputuje od schránky ke schránce. Vánoce jsou pro to ideální čas. Nebo naopak můžete uspořádat online sraz bývalých spolužáků či zahrádkářského klubu.

A konečně, pokud u vás spíš převládá pocit, že potřebujete být i chvíli sami, nebojte se to přiznat sobě i blízkým. Energie vložená do vztahů, do duševní pohody je možná dnes jednou z nejlepších investic.

Bohatší o zkušenost

A jak se ale nebát žít šťastný život? Myslím, že to je spíš shrnutí všeho předcházejícího. Také připomenutí, že šťastný život je volba. A že to není to rozjásané bezstarostné štěstí, které zas tak moc často neprožíváme. Že je to něco hlubšího – život naplněný, smysluplný, který vychází ze mě samého, ve kterém se sbližuji s druhými. Život, ve kterém se dotýkám jeho podstaty, sebe i druhých. A to vyžaduje nějakou dávku úsilí. Na druhou stranu pak cítím, že i když delší čas prožívám něco těžkého, když si občas dovolím propadnout smutku, ještě to nemusí znamenat, že můj život jednou nebudu vnímat jako dobrý.

Velkou inspirací při psaní tohoto článku mi byly hrdinky reportážní knihy Moniky Zgustové Oblečené k tanci na sněhu. Jde o příběhy žen, které prošly gulagy – sovětskými pracovními tábory, podmínkami skutečně nelidskými a nám nepředstavitelnými. O to víc šokujícím zjištěním je, že většina z nich by tuto zkušenost ze svého života nechtěla vymazat. Možná zkrátit, ale nikoli ztratit. Autorku zajímalo proč a také jaké hodnoty považovaly pro přežití, ale i další život za zásadní.

Na první místo i tyto ženy shodně stavěly přátelství. Přátelství tak silné, že je v běžném životě není možné prožít (což byl i důvod, proč tuto svoji zkušenost považovaly za životně důležitou). Na druhém místě pro ně byla pro přežití důležitá kultura a konečně hledání krásy. A to i v podmínkách, kde žádná faktická kultura ani krása neexistovaly, takže byly nuceny si ji samy tvořit – vymýšlet básně, zhudebňovat je, stále si opakovat to, co se uchytilo v paměti.

Své specifikum to mělo samozřejmě v tom, že se zde setkávali političtí vězňové – lidé vzdělaní, se silným přesvědčením v morální hodnoty. To vše pak zůstalo zásadní součástí i dalšího života těchto žen. Po návratu domů se snažily svůj čas dál naplňovat přátelstvím, uměním a pomocí druhým.

A to navzdory tomu, že většina z nich žila i po návratu ve velmi skromných podmínkách, ve starých panelákových bytech na periferiích, avšak mezi knihami, obrazy, hudbou. „Právě ženy, které dovedly i v krutých podmínkách mezi surovými dozorci a spoluvězni z řad kriminálníků nalézt krásu, byly ty, které přežily,“ říká autorka knihy.

Naplnit život moudrostí a krásou

Takové příklady můžeme najít i jinde. Dokonce nám dnešní situace nabízí v historii ojedinělou možnost čerpat z lidského bohatství téměř neomezeně. Proč se stále zaměřovat na to negativní, když je kolem nás tolik skutečné inspirace a stačí ji začít objevovat?

Můžeme se opírat o staré filozofy, buddhistické mnichy, osvícence, vědce, spisovatele… Můžeme hledat krásu kolem nás, vyjít do přírody, obklopit se hudbou, obrazy, těmi nejlepšími myšlenkami. A pokud nám to nic neříká, můžeme pátrat v technických oblastech, přírodovědě nebo se věnovat třeba šití.

Ke každému promlouvá něco trochu jiného a většinu z toho dnes máme na dosah. Alespoň malý prostor si pro takové doteky života může vytvořit každý z nás. A podle svých možností se o ně dělit s ostatními.

Velmi blízko měl k tomuto tématu i dětský onkolog Josef Koutecký. To, čeho se v životě dotýkáme, pro něj bylo velké téma, o kterém i přednášel. I jeho přednášky si můžete poslechnout. V jednom z rozhovorů, který vedl krátce před svojí smrtí, řekl:

V dotyku je ukryté veškeré bohatství nitra a vrací člověka k jeho podstatě. Každý se od rána něčeho nebo někoho dotýkáme – zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem. A pokračoval i na téma smíření: Smysl života a jeho praktikování by měly vést k vnitřnímu uspokojení se sebou samým, protože vnitřní smír je to nejkrásnější. Člověk má hledat vnitřní uspokojení sám se sebou a každý den usínat s pocitem, že nikomu a ničemu neublížil. Důležité je, abyste si to každý den alespoň uvědomili. Pokud se za něco stydíte, tak to můžete druhý den napravit.

Myslím, že pokud by dnes pan profesor žil, řekl by něco velmi podobného. Určitě by nabádal ke klidu, odpovědnosti, ale i k pěstování vztahů, drobným radostem. Sám vždy s velkou úctou mluvil o své ženě, přátelích, lásce k hudbě, k Praze, k literatuře a v neposlední řadě i o víře. A jeho život vypovídal o tom, že svá slova myslel vážně. Vyjadřoval laskavost, i když se každodenně dotýkal toho nejbolestnějšího, co si jen člověk dokáže představit – umírajících dětí, jejich rodičů. Prožil osobní tragédie, hodně pracoval, ale nenechal se tím pohltit.

Dotknout se smrti může znamenat dotknout se života. Nově, hluboce, opravdově. Bez ohledu na výsledek. Možná že teď nepotřebujeme nové informace, nové druhy sebepoznání, jógy, všeho… Možná by v období blížících se Vánoc stálo za to prozkoumat to staré, známé, osvědčené.

Letošní Vánoce budou určitě jiné než všechny, které jsme zažili. Určitě se také vyrojí řada návodů, jak je „přežít“. Není ale škoda pojmout současný život tak, že to musíme nějak přežít? Pořád je to náš čas, který nám nikdo nikdy nevrátí.

Co ten čas co nejlépe prožít – vložit tam i to, co těší mě, co těší mé blízké. Zamyslet se, kde můžeme pomoct, ale také si dovolit o pomoc požádat. Sdílet své pocity a nevyčítat si, pokud snad necítíme to, co bychom údajně cítit měli, nebo pokud vše nezvládáme tak, jak bychom chtěli. Nenechat se ovládnout strachem. Dotýkat se toho, v čem vidíme smysl. Dotýkat se života.