Dotek lásky

Chci, aby se o mě někdo, ke komu vzhlížím, koho respektuji, kdo je silnější, mocnější, staral. Aby se mě zastal. Aby mě ochránil. Aby o mě pečoval. Chci, aby tam někdo takový byl. Protože tehdy tam nebyl. Tehdy tam byly ledové oči, které ani vlastně nevím, zda mě měly rády. Chci pohladit, chci obejmout, chci se zahojit u někoho, kdo tuhle bolest unese.

A kolega se stará. Nosí kafe. Usmívá se. Je tam, když se Edita bojí. Občas obejme. Řekne vlídná slova, ve kterých Edita shledává potvrzení, že je to on. Že je to ten, koho v životě potřebuje. Má manželku a děti. Co bude dál? K tomu se mi chce jen s laskavostí říct: Ještě, že nevíme, co se stane. Kdo ví, jak příběh skončí. Jsme tady spolu a mluvíme o jejích potřebách. A možná je tento příběh jen ilustrací toho, co bych ráda čtenářům vzkázala.

Setkání na cestě

Do života nám přicházejí různí lidé a dostáváme se s nimi do situací, kterým zcela nerozumíme. Láska, zamilovanost, touha, blízkost a intimita je něco, co má naše duše ráda. Do takových pocitů jsme se narodili: do náruče, do blízkosti a do vztahu. Hledáme to a toužíme po tom. Jenže někdy nemusí jít o toho člověka, se kterým se nám to děje.

Když se zastavíme a začneme vnímat, může se ozvat naše duše, která tady někde je a touží. Duše vnímá, že se v našem mezilidském vesmíru něco pohnulo. Někdo vešel a my najednou zahlédneme potřebu, která byla skrytá. Dříve nebyla vítaná, protože nemohla být naplněná. A teď to jde – samo, snadno, přesto velmi komplikovaně. Nový vztah je riskantní, možná v něčem až přespříliš bolavý.

Klienti často přichází s urgentní potřebou: Já už chci vědět, co mám dělat. S kým budu kvést a s kým se budu dusit? Co v těch vztazích hledám? A já se nedivím. Jako by nás najednou začalo něco tlačit v botě. Potřebujeme se rozhodnout. Vědět. Tíha onoho rozhodnutí se zdánlivě nedá dál unést. Nejde udělat další krok, aniž bychom se té nepříjemnosti zbavili.

Mnohdy je těžké dívat se dovnitř své duše a snažit se porozumět tomu, co se v naší vnitřní krajině vlastně děje. Kým by byl kolega, kdyby nebyl mentorem? Kým by byl Eliáš, kdyby se též někdy Edity zastal? Kým by se stal kolega, kdyby řešili běžné denní strasti? Kdyby on potřeboval péči od ní?

Edita nečiní žádné kroky. Poznává sebe, své potřeby, své emoce. Někdy je velmi šťastná, někdy trpí. Hodně přemýšlí, někdy jenom cítí. Dovoluje si být a velmi často se na sebe dívá laskavě. Někdy pláče nad svým dětstvím a momenty, kdy si moc přála, aby ji táta objal. Aby byl na ni pyšný. Oplakává malou Editu, která tehdy nedostala, po čem toužila.

Nezlobí se, že neví, kterým směrem půjde. S Eliášem, bez něj, s kolegou či někým jiným. Někdy má smutek, že k Eliášovi necítí stejnou vášeň a souznění. Někdy cítí radost, že mohla zahlédnout muže, který dokáže hladit její duši tím, jak se o ni stará. Stejně tak je vděčná za parťáka, kterého v životě má. Nechce o něj přijít.

Žít pro člověka

Láska a zamilovanost jsou kouzelné magické věci, které prožíváme. Plné intenzity, hřejivosti a blízkosti. Stejně tak i bolesti a strastí, pokud nejsou opětované. Ztráta je trýznivá, často se ale trýzníme i ve vztahu s tím, koho bezmezně milujeme. Možná to někdy nejsou hormony, co posloucháme, nýbrž silné potřeby, které nás k někomu táhnou. Nevyřčené věci. Útěky k někomu či od někoho.

Při psaní tohoto článku jsem měla na mysli všechny živé bytosti, které touží po blízkosti a chybí jim prožitek kontaktu. A že jsou to mnohdy pocity velmi složité. Vlídnost a laskavost, čas, péče jsou mnohdy nedostatkové suroviny, když na sebe tlačíme s odpověďmi. Když cítíme zmatek, nejistotu, pochyby. Když na sebe klademe vinu, když se hádáme, zažíváme konflikty, ztráty, nejistoty.

Ať už Edita či kdokoliv jiný potkává někoho, ke komu je přitahován, možná je to určitá síla, které nelze odolat. Která se děje. Magie, biochemie, teorie pole, kde se dějí věci, které se můžeme snažit pochopit, ale nikdy jim plně neporozumíme. A ať už se necháme zamilovaností ovládnout, či odoláme, každý takový člověk, který přichází do našeho života, nám může něco nasvítit a ukázat. Možná i naplnit potřebu, která dlouho strádala.

Na závěr si vypůjčím slova Ericha Marii Remarqua z knihy Tři kamarádi: „Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě.“