Dospělost je vážná věc. Nebo není?

Jistě, můžeme to celé zjednodušit a udělat z dospělosti otázku věku. Dle rodných listů nejspíš všichni, co si tady povídáme, dospělí jsme. Máme občanky, jsme trestně odpovědní, smíme volit a plodit děti. Dilema vyřešeno. Jenže já se dnes nenechám jen tak odbýt. Jde o téma, které považuji ve své práci za zcela klíčové. Takže pokládám stejnou otázku jinak a ptám se: Nakolik jsme, prosím, my, co si tady povídáme, duševně zralí? A na základě čeho vlastní a cizí zralost posuzujeme?

(Nebude‑li vám vadit slovo dospělost, přeci jenom bych raději používala tento termín. Přestože to bude trochu matoucí – budu totiž tento výraz používat v obou významech, pro biologický věk i pro psychickou zralost. Slovo zralost sice možná lépe odkazuje k duševnímu vývoji a růstu, zralé ovoce však dlouho nevydrží, po dosažení zralosti rychle hnije a ztrácí vše, co v průběhu svého růstu a dozrávání získalo – barvu, šťávu i výživovou hodnotu. Dospělý naopak evokuje někoho, kdo někam, k něčemu dospěl, něčeho dosáhl, aniž by to znamenalo, že už je u konce své cesty. To, že je dospělý, neznačí, že teď už může zákonitě vše získané jen ztratit, jako to zralé ovoce. Naopak, dospělý člověk má před sebou celý svůj dospělý život, duševně roste a moudří dál. V ideálním případě dospívá – a stárne, jistěže – až do smrti.)

Někdy je dospělost přímo předmětem psychoterapeutického snažení, jindy, a vlastně pokaždé, faktorem, který cíle a průběh terapie zásadním způsobem ovlivňuje.

Nedospělost, pozor!

Takovéto a podobné myšlenky špacírovaly mou mozkovnou, když jsem se jedno ráno na zastávce tramvaje snažila dát si v hlavě dohromady koncept tohoto článku. Měla jsem z tohoto pohybu uvnitř vlastní hlavy radost: dospělost/duševní zralost je jedno z mých oblíbených psychologických témat. Na dospělost psychoterapeut naráží neustále – na svou i na klientovu. Dospělost je téma z těch nejzákladnějších, pokud jde o psychoterapeutickou péči, od práce na osobnostním rozvoji až po léčbu těžce omezujících psychických poruch. Někdy je dospělost přímo předmětem psychoterapeutického snažení, jindy, a vlastně pokaždé, faktorem, který cíle a průběh terapie zásadním způsobem ovlivňuje. Terapeutovi tedy téma dospělosti nemůže být cizí, musí toho o dospívání, dospělosti a nedospělosti vědět spoustu. A samozřejmě musí dospělost či její absenci u druhého poznat. A měl by být samozřejmě sám dostatečně dospělý. Těžce nedospělý psychoterapeut – bez ohledu na jeho biologický věk – je terapeut bez náhledu a odstupu, tudíž terapeut škodící.

A tak jsem tedy, už stojíc v tramvaji, zapřemýšlela, jak toho dospělého člověka od nedospělého rozeznat. Nejen v rámci psychoterapeutického sezení. Také a zejména v běžném životě, v každodenní komunikaci. Co poradit člověku, nevzdělanému v psychologii: čeho si má všímat, aby registroval nedospělost. Jen tak, pro potěšení z vnímání pestrosti lidského světa, nebo pro snahu o náhled na to, co se děje ve světě kolem něj a ve světě uvnitř jeho vlastní psýché. Ale také na co si má dát dobrý pozor, pokud se chce vyhnout životním karambolům, které z nedospělého vnímání a nedospělého chování nedospělých lidí často plynou. Je mnoho situací, ve kterých by čidla citlivá na dospělost pomohla předejít katastrofám nebo jen mít reálnější pohled na to, co se děje. Třeba před svatbou. Ono se může docela dost hodit schopnost rozpoznat nedospělost potenciálního životního partnera – například abychom se vyhnuli navlečení prstýnku na prst někomu, s kým se při nejlepší snaze nedá rovnocenně žít, protože soužití ještě nedorostl.

Dospělý se může podívat sám sobě do duše, aniž by ho to zavedlo přímou cestou do deprese či úzkosti, aniž by začal svá černá témata projikovat na druhé a zlobit se a kritizovat okolitý svět.

Kontrolka „Nedospělost, pozor!“ by také ušetřila spoustu peněz a času a důvěry v lidi těm z nás, kteří podlehli umělému charisma sebejistých pseudoléčitelů, pseudoučitelů, pseudovůdců, pseudoosvětitelů, pseudozachránců a vůbec pseudokohokoli v domnění, že tito na rozdíl od nich vědí. A nevěděli. Jen si potřebují vysvětlit svět a život jedinou pravdou, a ještě o ní přesvědčit co nejvíce lidí. Aby získali jakýs‑takýs dojem jistoty. Aby jim narostl pocit vlastní hodnoty. Aby nějak zalátali svou nedospělost. Ano, tvrdím, že dospělý je ten, kdo unese nejistotu svých individuálních pravd. Dospělý je ten, kdo unese sebe.

Vlastně by se na této premise dal postavit celý článek: Dospělý je ten, kdo zvládne sám sebe. Bez sebeobelhávání, bez témat, zavřených na tři západy v šuplíku s nápisem „Vytěsněné“, bez sebedestruktivního vnitřního konfliktu či neustálých destruktivních konfliktů s okolím. Někdo, kdo se může podívat sám sobě do duše, aniž by ho to zavedlo přímou cestou do deprese či úzkosti, aniž by začal svá černá témata projikovat na druhé a zlobit se a kritizovat okolitý svět.

Anebo bych se mohla rozepsat o egocentrismu. U dítěte přirozeném, u dospělého příliš dětském na to, aby mohl fungovat v rovnocenných, úcty‑ a láskyplných vztazích. Ale i to si nechám na příště.

Přednáška 24. října 2024