HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 16.08.2023

Domov pro duši

Nejen naše tělo potřebuje mít ve světě bezpečný přístav.

Bydlení a duše? Zní to jako téma z Receptáře. Pravdou ale je, že když bydlíte blbě, s blbými lidmi nebo na blbém místě, je skoro nemožné cítit se dobře. Někdy máme tendenci to podceňovat a vytvářet tisíc racionalizací o tom, že to není tak hrozné, že naše současné bydlení je pro tuto chvíli rozumné řešení. A jindy vůbec nevidíme mezi domovem a naším duševním stavem spojitosti. Chodíme tam přece jenom spát… Často pak ale lidi přichází do terapie a říkají: „Všechno funguje, leccos se daří, proč jsem pořád tak podrážděný?“

Do redakce přišel dotaz od čtenářky Sáry, kterou trápí v životě více věcí, ale jednou z nich je právě domov: Místo abych si užívala rodičovské dovolené, prožívám snad nejhorší období v životě. Žiju v místě, které nemám ráda, dovedla mě sem souhra okolností a není jednoduché se přestěhovat (hypotéka na byt). Přátelé zůstali daleko. Zde žádné nemám. Našla jsem jen nekvalifikovanou brigádu, uplatnění v oboru v tomto místě nehrozí a už si na něj ani netroufám. Mám pocit, že nic neumím, jsem k ničemu a úplně zbytečná.

Paradoxně se takovéto uvíznutí docela často stává při odchodu na mateřskou. Kapitola „děti“ s sebou pro mnohé obnáší právě stěhování nebo nové bydlení, protože chceme mít pro děti víc místa, chceme je vychovávat v domě, toužíme jim dopřát zahradu nebo vyrůstání mimo město… Běžná rodina ale nemá finance na velký byt nebo dům ve městě, a tak hledá někde, kde nemá kontakty.

Jenže mateřská může být sama o sobě pořádně osamělý byznys. Pokud ji člověk žije někde, kde nemá s kým si popovídat, ani nemá pořádnou možnost socializace v dojezdové vzdálenosti, osamělost nabírá mnohdy obrovských rozměrů. A večerní rozhovor s partnerem to prostě nezachrání.

Samota ubíjí

Osamělost a izolace je přitom jeden z klíčových faktorů pro rozvoj duševních i tělesných onemocnění. Nejsme na ně dlouhodobě stavění. Podle Guye Winche, autora knihy Emotional First Aid, je osamělost stejně ničivá jako cigarety. Zhoršuje imunitu, zvyšuje riziko předčasného úmrtí, o rostoucí pravděpodobnosti deprese nebo úzkosti není pochyb.

Jsme biologicky nastavení na vztahy. V izolaci začínáme pochybovat sami o sobě; tak jako Sára: Mám pocit, že nic neumím, jsem k ničemu a úplně zbytečná. Protože navzdory nejrůznějším seberozvojovým guru, kteří tvrdí, že by člověk měl být nezávislý, nepotřebovat potvrzení od druhých lidí, dokázat se ocenit sám… už Alfred Adler měl jasno v tom, že každý se potřebujeme cítit užitečný.

Místo, kde bydlím, navíc zásadně ovlivňuje moje životní možnosti. V čem se můžu realizovat? Kam se můžu jít projít? Jaké sny si mohu plnit? Můžu něco pěstovat, když chci? Můžu mít doma nějaké zvíře? Mám poblíž nějaké kurzy, cvičení, prostor pro koníčky? Můžu tu dělat práci, která mi dává smysl?

A i když se sousedé zdaleka nezdají tak důležití jako dřív, nepotřebujeme je k přežití a není už ani moc běžné seběhnout dvě patra k sousedovi pro vajíčko, pořád jsou to lidé, které pravděpodobně docela často vídáte. Pokud se všichni mračí, budete se mračit dost možná brzo taky. Pokud jsou milí a příjemní, bude vám mnohem líp. Podle výzkumů se totiž vylaďujeme na pocity lidí, se kterými jsme v kontaktu.

„Zavlastnit“ si svoje místo

Špatné bydlení zvyšuje pravděpodobnost špatného duševního zdraví. Špatným bydlením se pak ve výzkumech často myslí nejen nešikovná poloha a sociální izolace, kterou jsme zmínili, ale také například:

  • nečistota, nepořádek, harampádí uvnitř,
  • rizika a nebezpečí uvnitř nebo venku,
  • nedostatek soukromí,
  • zima nebo horko,
  • strukturální nedostatky (čti: padá nám to tu na hlavu).

To všechno zvyšuje pravděpodobnost klinicky měřitelných úzkostí, depresí, podrážděnosti. A pak jsou tu ještě další proměnné:

  • Sdílení prostoru s někým, s kým ho sdílet nechci.
  • Riziko, že o bydlení přijdu a budu se muset stěhovat.
  • Nemožnost upravit si prostor podle sebe.

Oproti padající omítce, profukujícím oknům a nulovému soukromí zní „možnost si prostor upravit po svém“ jako problém prvního světa, což ovšem neznamená, že je nevýznamný. Dělá velký rozdíl, jestli si byť i v pronajatém bytě můžu uzpůsobit prostor podle vlastních potřeb a životního stylu, pověsit obrázek, přeskládat nábytek…, zkrátka to všechno, čím si prostor „zavlastním“ a z domu udělám domov. Je to totiž skořápka, ve které se odehrává i celý náš duševní život.

Rozprostřít sám sebe po okolí

Nechci zdaleka tvrdit, že všechna Sářina trápení pramení právě a jenom z její situace kolem bydlení a samoty. Ve hře je toho samozřejmě mnohem více, jinde ve svém dotazu píše třeba o zdravotních problémech, vnímaném odcizení s partnerem a obavách o jeho zdraví, zkušenosti se ztrátou miminka v těhotenství… Je toho mnoho, čím si prošla a co jí osud naložil. A ostatně návrat do práce po mateřské a nemožnost najít uplatnění v oboru je samo o sobě velmi stresující.

A dobré je dělat to, co ostatně vždycky, a obzvlášť když se nedaří a když je život těžký. Chovat se laskavě sama k sobě, dostávat do svého života prostor na to, co mě těší, dobíjí a u čeho se cítím dobře a bezpečně, a hlavně pro sebe hledat podporu u rodiny, přátel (byť aspoň na dálku, nebo s nimi strávit víkend sama bez dcerky) nebo v psychoterapii, byť tam se nějaký efekt dostaví spíš za pár měsíců než za pár sezení.

V tomhle článku se na bydlení zaměřuji proto, že obtíže trvají zhruba podobně dlouho jako rodičovská a bydlení v místě, kde to tazatelka nemá ráda. Odlehčení v takové situaci může vypadat pro každého trochu jinak. Někdy to dopadne tak, že se člověk jednoho dne rozhodne přestěhovat i přes těžkosti někam, kde by mu bylo přece jen líp. Pokud nebo dokud to nebude možné, může nás podpořit hledat sama sebe v tom, v čem jsem teď. Možná i hledat sebe znovu jako sebe, ne jen jako mámu. A vymýšlet, jak si místo kolem sebe přece jen líp „zabydlet sama sebou“.

  • Co mě bavilo dřív? V dřívějším bydlišti? Co mě těší? Můžu něco z toho zkusit i tady? U jakých činností odpočívám a přikládám na svůj vnitřní oheň?
  • Jsou místa, která mám ráda i tady, kde můžu trávit víc času? Anebo můžu trávit víc času na výletech tam, kde mi bývalo dobře dřív?
  • Mám možnost na čas odjet z místa, kde mi není dobře, a nabrat odstup pro hledání řešení?
  • Co by mi pomohlo navázat nebo prohloubit vztahy s lidmi kolem sebe? Cítím se na to dát se aktivněji občas s někým do řeči a dát mu kousek důvěry jako první? Mám nějaký koníček, v rámci kterého by se dalo spřátelit i v novém bydlišti? Můžou mi pomoct sociální sítě? Kde se můžu zapojit, pomoct, zkontaktovat?
  • Sdílíme s partnerem jenom starosti, nebo i radost? Bylo by možné hledat víc cest, jak spolu trávit čas nejen rozhovory o starostech, ale častěji i něčím, u čeho se oba cítíme dobře?
  • Můžu si svůj domov uzpůsobit víc podle sebe tak, ať je mi tam dobře? Jak žiju a jak tomu uzpůsobit prostor, ať je to praktické a odpovídá to mým potřebám?
  • Co z toho všeho popsaného výš by se dalo realizovat i s dcerkou? Můžu vnášet víc sebe i do rodičovství? Hledat, jak uvést dcerku do svého světa, do svých zálib?

Přeju hodně síly všem, kteří se ocitli daleko od svých přátel!

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..