Domácí násilí na mužích

Prý byl svou ex‑přítelkyní bezdůvodně osočen z domácího násilí. Naše společnost a policie k tomu přistoupila nespravedlivě a on teď čeká na soud. Nikdo ho nechce vyslechnout a porozumět mu. Já bych prý mohla mít pochopení. Jde mu o to dovolat se spravedlnosti a poukázat na tento problém ve společnosti.

Mě osobně tohle téma zajímá. Kdysi mě jedna nezisková organizace požádána, abych napsala článek o domácím násilí na mužích. Našla jsem si statistiky, informace ze zahraničí a různé výzkumy. Zjistila jsem, že domácí násilí je téměř stejně časté u žen jako u mužů, jen je rozdíl v jeho formě a v tom, že trpící muži jsou společností odsuzováni, považováni za bačkory, policie je automaticky považuje za agresory apod.

Když jsem článek dotyčné organizaci poslala, požádali mě, abych vynechala údaje o tom, že ženy týrají nebo uzurpují muže téměř stejně často jako muži, protože na jejich server chodí častěji ženy, a těm by se to nemuselo líbit. Něco o znevýhodňování mužů ve společnosti tedy vím. Ale zpátky k dotyčnému, který byl nespravedlivě obviněn z domácího násilí.

Neměl jsem jinou možnost

Zeptala jsem se ho, na jakém základě ho daná žena obvinila, pokud ji nikdy nebil nebo neuhodil. Jaký předložila policistům důkaz. Očekávala jsem, že jí opravdu nikdy neubližoval a ona si danou situaci vykonstruovala, aby dostala dítě do péče (nebo z jiných jasných důvodů), a zranění si třeba způsobila sama.

Reakcí na tuto otázku bylo nařknutí z indoktrinování školou a společností: prý se všichni ptáme „stejně blbě“. Ano, možná je to prostě logické, takhle se zeptat. Trvala jsem na odpovědi. Na to mi muž napsal, že on někdy danou ženu bil, ale nikdy to nebyla jeho chyba. Vždy byla jeho reakce vyprovokovaná a on neměl jinou možnost.

V ten moment jsem začala být ostražitá. Napsala jsem mu, že žena ani muž si nikdy nezaslouží být napadeni, pokud je tím nezachráníme od většího zranění, což je často diskutabilní. Pokud však muž, stejně jako žena, druhému vrazí facku, protože jim partner nadává, křičí na ně, hádá se s nimi, obviňuje je z nevěry nebo sám je nevěrný, není to adekvátní reakce.

Možná máte pocit, že jste v dané situaci jednali adekvátně k tomu, jak se k vám druhý choval. Jenže jakmile ho uhodíte, máte problém vy.

Ano, jsme v té chvíli frustrovaní, pod vlivem silných emocí, ale fyzický útok? Bohužel nelze příliš rozlišovat mezi silou úderu, člověk to může nechtěně přehnat a druhému ublížit. Na to mi napsal, že si nedovedu představit, jaké to je, a že mu nikdo nerozumí, protože nezažil podobnou situaci. Neztrácela jsem čas vysvětlováním, že jsem v podobném vztahu byla. Zeptala jsem se, proč tedy nepřivolal policii, pokud na něj žena útočila, nebo z bytu neodešel, pokud byl v ohrožení života.

Na to mi odpověděl, že to je typické pro naši společnost – chtít po muži, aby opustil byt, místo toho, aby to udělala žena. Napsala jsem mu, že já, kdybych se cítila ohrožená, sbalila bych se, odešla a řešila situaci později. Muž z bytu odejít nechtěl, jelikož byl byt jeho a v bytu bylo dítě přítelkyně: prý by si vybila zlost na něm.

Nezapomněl na otázku: „Co vy jste za člověka, že byste odešla z bytu, kde je dítě?“ Zeptala jsem se ho, jestli mu přijde lepší zůstat a s přítelkyní se před dítětem hádat, nadávat si a fyzicky se napadat.

Přednáška 19. listopadu 2024