Dokud nás smrt nerozdělí

Za smrt byl dříve považován stav, kdy se zastavila spontánní srdeční akce a dýchání. Pak se zjistilo, že to je jen „klinická smrt“, kterou je možné rozdýchat. Do osmi minut je tak možné člověka vrátit do života.

Dneska už na umělecké dýchání tolik nedáme, praštíme pěstí do krajiny srdeční a tuto pak pravidelně a silně (někdy se při tom až polámou žebra) stlačujeme a jen občas bezvědomého prodýchneme.

Smrt nastává až tehdy, když zemře mozek. I pak je možné pomocí umělé ventilace a infúzemi presorických látek držet organismus „v provozu“ (například kvůli odběru orgánů pro transplantaci), ale do života už ho nelze navrátit.

Dokud jsou ve vztahu emoce, je naděje

Když jsem v roce 1945 zahájil první třídou svá studia, bylo ve škole několik spolužáků, kteří měli jen jednoho z rodičů. Ale z rozvedeného manželství byla jen jedna holčička. Byla to taková kuriozita, že si dodnes pamatuji její jméno.

Když se před pětatřiceti roky moje dcera vrátila z lyžařského zájezdu pořádaného naším podnikem, sdělila mi, že v celém autobuse byly s jednou spolucestovatelkou jediné, které měly jednoho tatínka a jednu maminku.

Co se pamatuji, matky–samoživitelky se tehdy těšily všestranné podpoře; za „negativní jev socialismu“ byl tento stav vyhlášen až o pět let později. Na konferenci sociální psychiatrie, kde jsem projevil názor, že jde o krizi rodiny, jsem byl poučen (nikým menším než šéfem výzkumu rodiny), že rozhodně ne, že je to její vývoj.

Pocit štěstí a životní spokojenosti v populaci je v určitém společenství dlouhodobě konstantní. Strmý nárůst počtu rozvodů není důsledkem štěstí či neštěstí, ale zcela jiných faktorů.

Zatímco pacienta v klinické smrti lze resuscitovat, obávám se, že rodinu dnes již zachránit nejde. Moje zkušenost z pětileté praxe v protimanželské poradně mi říká, že vztah je mrtvý tehdy, když už skutečně vyhasly všechny emoce. Dokud jsou v něm nějaké, byť ty negativní, lze je úspěšně „přepólovat“, když se do toho všichni opřou.

Jenže ono se jim často nechce. Zažili „malou smrt“ někde jinde (la petite mort je ve francouzštině orgasmus) a ta způsobila klinickou smrt stávajícího vztahu. Že by se dal vzkřísit, často nikoho nenapadne. Že tu novou velkou lásku odskáčou děti, také ne.

Miroslav Plzák, jehož nedožitých devadesátých narozenin jsme mohli minulý měsíc vzpomenout, neprávem osočovaný jako autor výroku zatloukat, zatloukat, zatloukat, který nikdy nepronesl (podobně jako Švejk nikdy neřekl to chce klid), burcoval ve svých knihách rozcházející se manžele k větší odpovědnosti právě ve jménu neťastných dětí.

Přednáška 24. října 2024