Dokonalý partner

Martina se již několik let snaží najít stálého partnera. Mnohokrát už byla na schůzce: první, druhé, třetí… a mnohokrát to vypadalo nadějně. Ale vždycky se našlo „něco“. Něco, pro co nebyla schopna dál pokračovat.

Kolikrát si říkala, že jí je s tím druhým fajn. Dobře se s ním povídá. Hezky voní, hezky se k ní chová. Ale ty zuby, nos, oči, postava, způsob pití čaje… zkrátka něco, co jí nesedělo a nevyhovovalo jí, ji tak odradilo, že vztah ukončila.

Neuměla si představit, že by s někým takovým měla být celý život. Jak by se na ni koukalo okolí? Dokázala by ho přivést na kamarádčinu oslavu jako partnera? Asi ne… styděla by se za něj. A taky neumí jíst polívku bez srkání. To je k zbláznění!

Martina vztah opět ukončila. Ale šťastná z toho není. Proč jen nedokážu s někým být? Proč jsem tak malicherná? Proč mně vadí tyhle maličkosti? Já nechci žít sama. Já bych moc chtěla dlouhodobý vztah, ale asi pro mě nikdo není. Já nevím, proč jsem taková?!

Martina zažívá velký dušení rozpor. Na jednu stranu by chtěla závazek, na druhou z každého utíká, jakmile to začíná „být vážné“. Jakmile jí přijde na mysl otázka, jak by vypadalo dlouhodobé soužití. Myšlenka, že by s někým, kdo má byť jen nepatrný zlozvyk, měla strávit celý život, ji k smrti děsí.

Zvykla si, že jí nikdo nenarušuje její řád, pohodlí ani rituály. Že má v kuchyni vše tak, jak chce ona. Že se nemusí přizpůsobovat, ohlížet se na potřeby druhého, že nemusí po nikom uklízet nebo se dívat na filmy, které nemá ráda. Zvykla si, že život se děje tak, jak chce ona. Ale je sama. Tak moc jí někdy večer chybí objetí. Sdílení, bezpečí, důvěra, intimita. Ale jak to má udělat, když s nikým nevydrží?

Jednou někoho najdu

Mnoho psychologických studií ukazuje, že vřelé a přijímající vztahy jsou pro nás zdrojem životní spokojenosti a štěstí. Osamělost pro člověka není nic dobrého. Edward F. Diener, slavný americký psycholog, který zasvětil svoji profesní kariéru výzkumům ohledně lidského štěstí a spokojenosti, publikoval mnoho studií, kde potvrzuje, že pevné a dobré mezilidské vztahy jsou pro nás zásadní a nezbytné. Podle jeho výzkumů „neexistuje osamělý a šťastný člověk“.

Sociolog Marcel Tomášek uskutečnil 39 hloubkových rozhovorů s lidmi, kteří byli označováni nebo se sami označovali jako singles. Jeho studie potvrdila závěry zahraničních výzkumníků, že většina lidí žijících osaměle (nikoliv všichni) očekává vstup do manželství do pěti let.

Nebyli bez partnera proto, že se tak rozhodli. Jen pro vztah nebyly nejvhodnější podmínky. Prožili špatný rozchod. Nenašli pro sebe nikoho dost dobrého. Nechtěli se aktuálně nikomu přizpůsobovat. Nicméně výhledově, ve svých představách a přáních, po partnerovi toužili.

Podobně jako Martina. Ví, že dokáže žít sama. Dokáže si každodenní život zpříjemnit mnoha věcmi, které má ráda. Užívá si čas s přáteli, se svým psem, ráda chodí do kina, divadla, ráda se dívá na seriály sama doma, v posteli a v pyžamu. Ale uvnitř cítí, že to není ono, a chtěla by to jinak.

Intimita kontra izolace

Martina, podobně jako mnoho mladých lidí okolo třiceti let, vyhodnocuje svůj dosavadní život. Je konfrontována s okolím, které jí mnohdy velmi nevybíravým a někdy i necitelným způsobem dává najevo, že by už měla mít za sebou svatbu a nejlépe dítě, možná i dvě. Dle Erika Eriksona, slavného vývojového psychologa, se právě nachází v období, ve kterém se odehrává vnitřní boj intimita x izolace.

Toto období spočívá v odvaze vykročit k neznámému člověku a důvěřovat. Být zranitelný, umět se otevřít, přijímat a dávat. Za cenu láskyplného vztahu se vystavíme riziku, že budeme zrazeni. A někdy tento strach vede právě k izolaci. Ta nemusí představovat pouze izolaci v úplném osamění, ale můžeme být ve vztahu, kde intimita a blízkost chybí. Žijeme vedle sebe, uspokojujeme své potřeby, ale nejsme k sobě otevření, upřímní, nesdílíme své emoce, myšlenky, natožpak každodenní starosti.

I takto vypadaly některé vztahy, které Martina měla. Vlastně pokud jsme se dostaly do její vztahové minulosti, obvykle se zamilovala do někoho, koho doopravdy mít nemohla. Zadaného kamaráda, manžela kolegyně, někoho fyzicky vzdáleného, že nebylo možné se vidět častěji než jednou za měsíc. Vztahy, kde opravdový intimní závazek nehrozil. Aniž by si to Martina uvědomila, začít takový vztah bylo velmi jednoduché. Pocitově do něj sklouzla, mnohdy ani nevěděla jak.

Pohledy, první dotyky, první pusa. Všechno šlo rychle a hladce. Čím více měla pocit, že je ten druhý nedostupný, tím bylo zamilování snazší. Nicméně tyto vztahy jí většinou přinesly jen trápení. A ty zcela nezávazné, kdy o vztah nikdy nešlo, ty snad byly nejhorší.

Teď by chtěla partnera stálého. Takového, který bude mít rád jenom ji. Bude pro něj na prvním místě, bude jí naslouchat, bude u ní, když jí nebude dobře. Zkrátka bude ji mít rád. Jenže jakmile potká někoho, kdo o ni projeví zájem, najde vždy něco, kvůli čemu ho nechce. Když už dojde na rande, většinou se soustředí na vše, co by jí mohlo v budoucnu vadit. Najednou jako by to smrkání bylo ještě hlasitější, křivé zuby výraznější, nepatřičné vtipy častější.

V Martině se v tu chvíli něco přepne. Najednou už nevidí celistvou osobnost druhého člověka. Nevidí jeho kladné vlastnosti. Vidí onu maličkost, která nabobtná a převáží vše pozitivní. Martina si o sobě nemyslí, že je dokonalá. Zná svoje chyby. Zná svoje nedostatky. Sama se sebou žít dokáže, strpět je u druhého ale nejde.

Podstatné maličkosti

Možná, že již někteří z vás tuší souvislost příběhu Martiny a teorie Erika Eriksona. Martina se opravdu bojí. Ale ne té drobnosti, kterou najde na potenciálním partnerovi. Nebojí se jeho postupujících koutů na hlavě. Nebojí se jeho hlasitého smrkání. Její strach je daleko větší a hlubší.

Kvůli něčemu, co je skryto hluboko uvnitř, se Martina bojí opravdu být s někým, otevřít se intimitě a otevřít se druhému s důvěrou, že jí neublíží. Možná, že je pro ni snazší nechat si ubližovat v nezávazném vztahu. Tam, kde ve skutečnosti „nic nehrozí“. Zde by bylo na místě, aby se Martina začala ptát sebe samotné:

• Čeho se opravdu bojím?
• Co se může stát, když svolím k závaznému vztahu?
• Kdy naposledy jsem o těchto nedokonalostech nepřemýšlela a díky čemu?
• Odkud se bere potřeba posuzovat druhého podle drobností/tělesného vzhledu?

Možná, že by bylo pro Martinu zajímavé prozkoumat, co pro ni vztah vlastně znamená:

• Jaké má se vztahy zkušenosti?
• Jaké vztahy viděla doma?
• Co od vztahu očekává?
• Co pro ni partner představuje? Má být kamarádem? Životním parťákem? Nebo je tam někde v mysli spíše představa balvanu u nohy?

Strach ze závazku

Možná, že si uvědomí, že čím je potencionální závazek vzdálenější a nedosažitelnější, tím je vše „lehčí“. Možná, že její zkušenosti byly doposavad velmi negativní. Neviděla moc dobrého v rodině ani ve svém okolí. Partneři, kteří se spíše nenávidí. Manžel, který utíká z domu za kamarády. Manželka, která je nešťastná z jeho zlozvyků, nepořádku či bezohledného chování. Neustálá kritika.

Zamilovanost, kterou na počátku měli, se vytratila po pár měsících. Postupně přibývaly hádky, nespokojenost, uštěpačné poznámky, neporozumění, netolerance, žádný respekt a soulad. Možná tohle Martina viděla či prožila. Má strach, že se to stane znova. Že někdo bude omezovat její svobodu. Že jí někdo bude viset na krku. Že bude mít balvan u nohy a nebude možné se jej zbavit. Strach živený těmito myšlenkami sílí.

Možná, že si Martina u partnerských příběhů svých kamarádek kolikrát pomyslela: Proč s tím chlapem proboha ještě jseš? Co z toho máš? Vždyť se k tobě chová ošklivě! To já bych byla raději sama. Protože zatím je pro ni lehčí utéct do samoty. Risk z intimity (zpět k Eriksonovi) je tak velký, že raději volí izolaci. Problém ale je, že tato volba, alespoň doposud, neprobíhá vědomě. Její myšlenky se raději chytnou právě oněch maličkostí, které se pro ni stanou dostatečným argumentem, proč vztah raději ukončit.

Rande s iluzí

Martina není naivní. Nikdy si nemyslela, že by existoval perfektní člověk bez chyb. Ví, že vždy bude něco. Nicméně dokud je pro ni někdo nedosažitelný (zadaný, reálně vzdálený), je velmi snadné si do něj promítnout svá přání a ideály, přehlížet nedokonalosti a zároveň si ponechat svoji bezpečnou bublinu, do které ten druhý nezasáhne. Doopravdy si nic neukrojit ze svého prostoru. Doopravdy se v ničem neomezit a v ničem neustoupit. Nepustit si nikoho k tělu.

Iluze je bezpečná, příjemná představa. Nicméně Martina ví, že v dlouhodobém výhledu zaplatí cenu daleko vyšší. Za to, že se po čase do své iluze zamiluje. Protože nemusí mít strach z oněch maličkostí. Protože na ty nemůže dojít.

Nehrozí plnohodnotný vztah, a tak je lehké propadnout pocitu, že on je ten pravý (ačkoliv je ženatý, s dětmi, v jiném městě). Že on je ten perfektní. Jen kdyby to šlo, být s ním doopravdy. Možná ale, že kdyby to doopravdy šlo, najednou by se stalo to, co s muži, kteří o Martinu vážný zájem měli. Opustila by ho.

První krok: uvědomění

Martina není žádný ztracený případ. A zcela jistě ne neobvyklý. Možná, že v dnešní době je tomu spíše naopak. První krok, který měla udělat, je uvědomit si, jak na tom se vztahy doopravdy je. Ačkoliv se to může zdát jako snadná samozřejmost, jedná se o poměrně velký a významný krok. Vyžaduje velkou dávku sebereflexe. Je potřeba zhodnotit dosavadní vztahy, a nejen ty partnerské.

• Jak to vypadalo doma? Zažila Martina přijímající a láskyplné prostředí?
• Jaký vztah mezi sebou měli rodiče?
• Jak ji přijali spolužáci? Jak se k ní chovali partneři?
• Co ve vztahu hledá a nenachází?
• Dokáže mluvit o tom, čeho se bojí?
• Co je pro ni ve vztahu podstatné?
• Čeho se dokáže či nedokáže vzdát ze své svobody?
• Co si myslí, že jí partnerství vezme a co naopak dá?

Co bylo, už být nemusí

Martina prožila mnoho. A ne až tolik pozitivního. Každý nepovedený vztah, každá bolístka, kterou posbírala, se sčítá. Hádky, rozchody, neporozumění. Má pocit, že jsou minulostí, ale když začne sama nad sebou a svými vztahy při konzultacích přemýšlet, uvědomí si, že ji neustále provází.

Že kolikrát za hloupým vtipem vidí bývalého přítele. Za frází, kterou často říká, už předjímá hádku, jež se odehrála v minulosti. Mozek jí automaticky předhazuje scénáře, které se staly dříve. A co víc, on je dokresluje. Aniž by vztah doopravdy začal, Martina jako by už viděla, jak skončí. Nedává prostor realitě, ale svým myšlenkám. Nechá strach, aby skutečnost dokreslil.

Vztahová sebereflexe neslouží jako výmluva. To, že jsme kolem sebe v dětství měli špatné vzory, neznamená, že i naše vztahy budou vypadat stejně. To, že se rodiče rozvedli, neznamená, že se rozvedeme též. Pokud známe svoji minulost, můžeme si na ní uvědomit právě to, co nechceme. Každá naše zkušenost nám dává důležité poznatky. O nás. O tom, co chceme. A co naopak už nechceme a rádi bychom to měli jinak.

Martina si může uvědomit, že teď má před sebou někoho nového. Někoho, kdo tu ještě nebyl. Není to ani otec, ani bývalý partner či partneři. Ačkoliv může Martině v průběhu společných chvil naskočit vzpomínka nebo myšlenka na situaci z minulých vztahů, teď už ví, že nemusí předjímat stejný konec. Naopak. Může si nahlas říct: „teď už jsem dál / s někým jiným / teď zkouším vykročit jinak / teď to může být jiné / teď dokážu vyslovit, co potřebuji…“ nebo jakoukoliv větu, která jí pomůže vrátit se z myšlenek zpět k aktuální společné chvíli.

Pokud se Martina otevře druhému člověku, reálně jí hrozí zklamání, rozchod nebo opuštění. Na druhou stranu stejně tak jí reálně „hrozí“, že bude mít funkční, láskyplný a přijímající vztah, pokud dokáže jít doopravdy s kůží na trh. Pokud překoná svůj strach z intimity. Pokud opravdu připustí, že dokáže přijmout kompromis a že partner pro ni v dlouhodobé perspektivě nepředstavuje omezení.

Martina může nechat minulost minulostí, pokud si ji uvědomí. Pokud si z každé své, byť i negativní zkušenosti, vezme něco, co by chtěla jinak. A toto si ponese do dalšího vztahu, kde o tom dokáže otevřeně mluvit. Kde bude její partner opravdu parťákem. Tím, kdo jí v životě ulehčí, s kým nejen že může trávit romantické chvíle, ale pomůže jí překonat nejrůznější překážky. A co je oproti tomu povadlé břicho nebo hloupý vtip?