Dojít až za bolest
Bojíme se zranění, to je přirozené. Nenechávejme ale strach řídit náš život.
Jsou chvíle, kdy se zdá, že největším přáním člověka je osvobození od bolesti. Ve skutečnosti však největším přáním, které si člověk může splnit, je být svobodný uvnitř bolesti: volit své činy nezávisle na ní. Rozdíl mezi těmito dvěma podobami nakládání s bolestí tkví především v tom, zda nám bolest určuje život. I když jsme totiž od bolesti osvobozeni, tedy nyní ji necítíme, stále jsme jí tvarováni. A to mimo jiné tím, že nám vyhýbání se bolesti ubírá energii a znemožňuje pobývat na těch místech, kde se usadila.
Může to být jinak
Některé bolesti spíše překrýváme vrstvami času a nesouvisejících zkušeností, než že bychom je léčili v samém jejich jádru. To samo o sobě není špatné – léčit bolest usilováním o korektivní zkušenost může být někdy nemožné nebo riskantní, a to zejména v případě vážnějších bolestí. Opatrnost a rozvaha jsou tedy namístě. Bolest překrytá vrstvami v nás však možná stále dřímá a může se v nejméně vhodný čas chopit kormidla.
Proto může být v některých situacích vhodné se riziku bolesti znova vystavovat. Myslíme tím zde například to, že člověk, který v minulosti zažíval negativní reakce na vyjádření své nevole, zvolí asertivní odpověď, a možná tak zažije, že může dosáhnout svého. Nebo právě ten člověk, kterého v minulosti lidé odmítali, přijme od přátel pozvání na oslavu v naději, že tentokráte to bude jiné.
K tomuto způsobu léčení bolesti však musí nastat vhodné podmínky. Někdy se může stát, že se změní okolí. Zažijeme přijetí ve vlídnějším kolektivu nebo úspěch v méně soutěživém prostředí. Mnohem jistější cestou však je, abychom my samotní do této bolesti vstupovali jiní.
Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, mezi řádky předchozí věty je skryto něco, co může být samo o sobě bolestivé slyšet. Jsme totiž pozváni na královskou cestu k osvobození od bolesti, a to sice na cestu rozpoznávání vlastní role v ní. Nikoliv viny, ale role. A ani to druhé není lehké.
Vlastní role v naší bolesti často bývá místem naší největší slepoty. Snad proto, že rozpoznat mezi rukama, které nás zraňují, i tu svoji, je dvojnásob bolestivé. Za sebeobviňujícím pohledem do minulosti, ke kterému nás to bohužel někdy poté táhne, leží pohled do budoucnosti plný naděje.
Jestliže jsem to já, kdo hrál (byť vedlejší) roli v mé minulé bolesti, pak jsem to také já, kdo může přispět k tomu, že při další repríze film k ohromení diváků skončí jinak.
Pozvat druhé do svého zranění
Když začneme rozpoznávat, jaká je naše vlastní role v bolesti, můžeme objevit i vlastní možnosti, jak bolesti předcházet. Pokud se v určité bolavé oblasti života nalézáme stále ještě v modu osvobození od bolesti (tedy bolest stále určuje náš život, jen ji na moment necítíme), můžeme této chvíle oddechu využít k tomu, abychom zjistili, co můžeme udělat právě nyní, aby se bolest nevrátila.
Když i tyto preventivní akce selžou, dojde na lámání chleba a my dovolíme sami sobě, abychom se ve svých činech posunuli za bolest, tedy abychom jednali na své bolesti nezávisle, pak zjistíme, že bolest je snesitelná, jakkoliv nesnesitelná je, protože my jsme její konečnou zastávkou. Jestliže však bolest nedokážeme snést, stává se nesnesitelnou, a abychom ji snesli, posíláme ji dál. Často zpět.
Vztahy mnohdy končí nesnesitelnou bolestí. Jestliže ale navzdory svému trápení nezvolím čin, který bolest udržuje, vrácením bolesti, začne být tato bolest přítomna v daném jednání jiným způsobem. Je vložena do činu nikoliv jako to, kvůli čemu jednám, ale jako to, čemu jednám navzdory.
A takto je druhý člověk pozván do mého zranění – tím, že přijímá čin, který bolestí není ovlivněn. Je mu dovoleno přebývat v mé bolesti jako v něčem bezpečném. Bolest se tak stává místem setkání.
Já vím, je to těžké. Ale člověk, který věří, že mohl jednat na základě vlastní svobodné vůle minule, byť s rizikem zranění, bude moci s důvěrou a bez podléhání strachu zvolit svou vlastní cestu i příště.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..