Dobrovolně bezdětní

Je přece normální najít si partnera, uzavřít sňatek a zplodit děti. Ideálně v tomto pořadí, reálně mnohdy v různém. Jako každá normalita má i tato své okrajové hodnoty, které se jí vymykají a zároveň ji určují. Ze statistického hlediska je právě toto normální rozložení normou v tom, že definuje, co je ve společnosti běžné, tedy vyskytující se s nejvyšší četností. Toto rozložení má však své krajní hodnoty.

Na jedné straně jsou reprezentovány lidmi, kteří mají dětí hodně, například čtyři a více. Dnes je to také něco méně obvyklého. Protipól tvoří lidé, kteří nemají děti žádné, bez ohledu na to, zda se tak sami rozhodli, nebo k tomu přispěly biologické faktory v podobě neplodnosti či nemoci nebo například úmrtí dítěte.

Dnešní společnost se nad odložením mateřství a otcovství do pozdějšího věku příliš nepozastavuje. Není nic zvláštního na tom, že pokud žena studuje vysokou školu, nastoupí po jejím absolvování na nějaký čas do zaměstnání, získá zkušenosti, profesní sebevědomí, finanční stabilitu a až poté začne uvažovat o rodině. Také se může věnovat vlastnímu podnikání, které vyžaduje velké množství času a energie.

Současný průměrný věk prvorodiček se blíží třiceti letům a tento věk ještě společnost dokáže bez větších obtíží strávit. Podezíravě však nahlíží na ženu okolo 35 let, která ještě nemá dítě. Je to něco nenormálního, něco neobvyklého, vymykajícího se ze zajetého stereotypu. Vzbuzuje to pozornost a vymýšlení různorodých domněnek, proč tomu tak může být.

Velmi netaktní a neslušné otázky typu „A kdy bude miminko? Už je přece nejvyšší čas!“ jsou považovány za běžné, přestože jsou obdobně intimní, jako kdyby se tázající ptal, zda byl dotyčný dnes ráno na toaletě či zda si včerejší večer zpříjemnil souloží. Tyto záležitosti také přirozeně patří k životu, každý je více či méně často vykonáváme, ale většinou se na ně jen tak mezi řečí nezeptáme. Stejně tak intimní a nevhodná může být otázka (i v dobrém myšlená) na to, kdy si pár pořídí dítě.

Tento dotaz se totiž uvnitř tázaného může dotknout velmi citlivého a bolavého místa. Například se pár o děti snaží již dlouho, ale nedaří se, jsou z celé situace frustrováni a ještě řeší vleklou partnerskou krizi, která je následkem této frustrace. Nebo je žena v počátečním stadiu těhotenství, kdy se o ně ještě veřejně nepodělila, možná potratila či jeden z partnerů je neplodný. Také může tento dotaz jednoduše štvát a lézt na nervy, protože dotazovaný děti nechce, nemá potřebu se o tom vybavovat na potkání a především své rozhodnutí vysvětlovat a obhajovat.

Tlak společnosti

Představme si mladou ženu, říkejme jí třeba Adéla. Adéla si v dětství příliš nehrála s panenkami. Vlastně skoro vůbec. V době puberty a dospívání ji děti nechávaly naprosto chladnou, netoužila po tom je chovat, vozit v kočárku, hlídat je nebo si s nimi jen tak hrát. Nic jí neříkaly a vlastně ji vůbec nezajímaly. Bylo běžné, že většina jejích vrstevnic využila každé příležitosti k tomu, aby mohla být dětem nablízku. Adéla s raně „dospěláckou“ tvrdostí a zarputilostí veřejně hlásala, že děti nikdy mít nebude.

Okolí reagovalo chlácholením a komentováním, že na to má ještě spoustu času, musí do toho dospět a zjistit, co je v životě důležité. Po střední škole, kdy se absolventi s čerstvou maturitou rozutekli každý svým směrem, Adélu šokovaly zprávy o některých bývalých spolužačkách, které jsou v očekávání. Připadalo jí to jako z jiného světa. „Vždyť je ještě strašně brzy,“ říkala si. Samu sebe si nedokázala v roli matky vůbec představit, přišlo jí to tak vzdálené.

Na vysoké škole bylo téma dětí to poslední, čím se Adéla zabývala. Zde se již více objevovaly studentky, které byly v očekávání nebo docházely na přednášky s miminkem v náručí. Také kamarádky sem tam v rozhovoru prohodily, že už myslí na miminko, jen k tomu najít vhodného partnera. Adéla žila v tom, že na tyhle záležitosti má ještě spoustu času, a nijak se tím nezabývala. K dětem se její vztah nijak neměnil, naopak jí čím dál víc vadily. Když dostudovala, nastoupila do prvního zaměstnání, kde se jí dařilo, kariérně rostla, užívala si svobodného života, cestovala. Říkala si, že má do třiceti času dost.

Roky plynuly a Adéla oslavila magickou třicítku, kterou řada žen vnímá jako jakýsi mezník. Dotazy z okolí ohledně pořízení si dítěte byly častější a vlezlejší, Adéla se již v některých situacích necítila komfortně. Postupem času ji tyto dotazy začaly štvát, reagovala stále více podrážděně a protáčela oči v sloup. Také se okolo ní pomalu začal zužovat okruh kamarádek, které byly bezdětné. Adéla však na vlastní dítě neměla ani pomyšlení, stále jí to nic neříkalo, ba naopak. Přítomnost dětí jí byla zcela lhostejná a vyhýbala se jim.

Po různých zkušenostech, které s dětmi zažila, se spíše vždy utvrdila v tom, že je nechce. V tuto chvíli se však poprvé začínala zamýšlet nad tím, že by děti skutečně nikdy neměla. Tato představa se jí zamlouvala. Nedokázala si sama sebe jako matku představit. V mateřství pro sebe nenalézala žádný smysl.

Nyní je Adéle 35 let, je v dlouhodobém a vážném vztahu s Lukášem, hezky to mezi nimi klape, mají radost ze společného života. Plánují budoucnost, svatbu a rekonstrukci domu. O dětech spolu otevřeně hovoří. Po dlouhých rozmluvách, kdy důkladně zvažovali, zda je to skutečně cesta, kterou se chtějí vydat, se dohodli na tom, že děti mít nebudou. Důvod je naprosto jednoduchý. Nechtějí. Přestože si je Adéla jistá v tom, že děti mít nechce, tlak společnosti ji dostává do pochybností.

Ty se však netýkají toho, že by zvažovala správnost svého rozhodnutí, ale vztahují se k její „normálnosti“. Dostává se do fáze, kdy přemýšlí nad tím, co je s ní špatně, kde se stala chyba, pokouší se na děti podívat jinou optikou, zaujmout k nim vřelejší a otevřenější postoj. Sama by chtěla, aby se u ní mateřský pud přirozeně probudil. Čím je však starší, tím více děti nechce. Má si je snad pořídit z toho důvodu, že se to od ní očekává? Že to je normální? Aby se vyhnula odsouzení okolí a zapadla do škatulky?

Samozřejmě přemýšlí nad tím, že svého rozhodnutí jednou může litovat: nastane doba, když bude šance mít své biologické dítě nemožná. Uvažuje nad tím, že ve stáří ji děti nebudou navštěvovat a pomáhat jí, nebude si s nimi povídat. Na druhou stranu ví, že tento ideál spokojených a životem zmoudřelých rodičů v důchodu, které navštěvují jejich děti a pomáhají jim, je mnohdy velice vzdálený od reality – některé páry zplodí děti tři a ve stáří zůstanou stejně samy.

Jsi sobec!

Častou nálepkou, kterou ženy rozhodnuté nemít děti získají od okolí, je ta, že jsou sobecké. Myslí pouze na sebe, staví sebe a svůj komfort na první místo, nechtějí se omezit ve svém pohodlí a svobodě. Představa, že by veškerý svůj život podřídily starosti a péči o dítě nebo děti je pro ně naprosto nepředstavitelná. A to je zavrženíhodné! Je to ale skutečně znak sobeckosti?

Pokud se žena vědomě rozhodne děti nemít, ví, že na to není stavěná, nic by jí to neříkalo a dítěti by tak nebyla schopna dát to, co skutečně potřebuje, z jakého důvodu by ho měla přivést na svět? Pokud bych šla ještě dále, z jakého důvodu by žena měla počít dítě, když ho jednoduše nechce? Jak by pak vypadalo její těhotenství a celkově starost a péče o malé?

Nehledě na to, že je to rozhodnutí, které již nelze vzít zpět, je to dané a neměnné. Lze namítnout, že vyplavování hormonů, které se k mateřství pojí, by nejspíše její postoj změnilo, avšak nemusí tomu tak nutně být.

Narození dítěte je mnohdy považováno za potvrzení naší dospělosti. S tímto předpokladem pracuje řada psychologických teorií, například Eriksonova teorie osmi věků člověka nebo individuace Carla Gustava Junga. Tím, že se odkloníme od sebe, zaměříme svou pozornost na dítě a nikoliv na sebe, na to, že tu něco z nás zůstane, potvrzujeme svoji dospělost. Jde o naše přispění společnosti.

Avšak není právě důkladně promyšlené rozhodnutí děti nemít také znakem dospělosti? Upřímné uvědomění si, že „na to prostě nejsem“, nedokázala bych dítěti dát to, co potřebuje, být dost dobrou matkou v protikladu s mnohdy neuvědomělým početím sedmnáctileté dívky. Ve výsledku by to mohlo vypadat tak, že bude nešťastná, nespokojená a frustrovaná matka, tím pádem i dítě a vše bude narušovat fungování partnerského vztahu.

Zadní vrátka

Dalo by se namítnout, že odkládání pořídit si potomka do pozdějšího věku může v budoucnu vést k tomu, že svého rozhodnutí budou dotyční litovat a již nepůjde vzít zpět. Pokud k této situaci přistoupíme racionálně, je řešitelná. Ať už v podobě adopce nebo takzvaného social freezing, tedy zamrazení vlastních vajíček či spermií. Může to být cesta, jak předejít situaci, kdy budeme sami sobě vyčítat, že jsme se kdysi rozhodli děti nemít, nyní bychom chtěli, avšak v současnosti to již nelze.

Důvody k tomu mohou být různé. Vážná onemocnění, například onkologická, jejichž léčba momentálně neumožňuje potomka počít, onemocnění reprodukčních orgánů, která by v budoucnu snížila či úplně omezila plodnost, nebo právě „pouhé“ rozhodnutí, že děti pro nás v nejbližší době nejsou cesta, kterou bychom se chtěli vydat.

Takto lze ošetřit, že se v budoucnu vyhneme nepříjemným pocitům, do kterých jsme se mohli dostat svým vlastním přičiněním, a je možné si pojistit, že s určitou pravděpodobností bude možnost vlastní dítě přivést na svět například i ve čtyřiceti letech. Samozřejmě se všemi riziky, která se k tomuto rozhodnutí mohou vázat – zdravotními, psychologickými i společenskými.