Dobře to dopadne

K tomuto článku mě inspiroval rozhovor s jednou maminkou na hřišti. Naše holčičky si začaly spontánně hrát a my v pěti minutách zapředly velmi citlivý, hluboký a dá se říct intimní rozhovor. Maminka se rozpovídala o úmrtí její starší dcerky, které byly tři roky. Půl roku umírala na vážné onemocnění. Nestalo se to tak dávno. Stále cítí bolest, smutek, lítost. Zároveň z ní ale sálala velká životní síla, a ač by to mohlo znít absurdně, i optimismus.

V bolestné ztrátě viděla smysl. Důvody, proč se to nejspíše mělo stát a proč je to tak možná nakonec lepší: Možná ji čekal těžký celoživotní boj s nemocí. Možná by ji potkalo něco hrozného. Možná by její život provázelo jenom trápení. Možná měla zažít krásné tři roky… Možná mě měla na něco připravit. Možná mám být vděčná za to, že to mohly být alespoň tři roky…

Několikrát mi při jejím povídání vyhrkly slzy do očí. Její příběh se mě silně dotýkal. Myslela jsem na svou dceru a na nezměrnou bolest, s kterou se musela tato neznámá paní potýkat. Z jejích slov byla slyšet lví síla, naděje, důvěra v život a myšlenka, že to všechno bude a je dobré.

Když se dějí zlé věci

Teď bych ráda obrátila pozornost k našim životům, které nemusí zrovna provázet žádná tragická ztráta ani trauma. Kde řešíme práci, vztahy, běžné zdravotní komplikace, nedorozumění, konflikty a hádky. K životům, ve kterých máme mnohdy pocit tragičnosti a neřešitelnosti. Kde se z běžných věcí stávají zdroje našeho neštěstí.

Možná si říkáte: To je přece jasné, že když srovnávám hádku s partnerem nebo dusno v práci s něčím, jako je ztráta dítěte, je to malichernost. To ale neznamená, že mi bude líp. A máte pravdu! Sama věřím, že žádná duševní obtíž se nemůže srovnávat s obtíží jinou. Každá je specifická a náročná svým zvláštním, jedinečným způsobem.

Nebudu zlehčovat vaše obtíže, starosti, stres či tlak, který v životě máte. Ale společně se podíváme na téma naděje. Možná i lehkého optimismu. Ne sluníčkového, ne falešného. Podíváme se na téma důvěry v život. V to, že věci mohou dobře dopadnout, i když nakonec jinak, než jsme původně mysleli.

Proč je takový postoj pro někoho snazší a pro jiného těžší? Sklony k optimismu či pesimismu jsou zčásti vrozené – můžeme rozlišit takzvaný dispoziční optimismus, tedy ten, který máme takříkajíc v krvi. Vedle něj ale existuje optimismus vědomý, zcela záměrný, a možná i tak trochu naučený. A tím rozhodně nemám na mysli optimismus falešný.

Optimismus se projevuje konkrétním chováním. Není to jen stav, kdy sedíme u stolu a „snažíme se věřit“, že něco dobře dopadne. Nejde o to, že když vidíme, jak se na náš žene příšerná bouřka, sedíme venku na zahrádce, popíjíme kávu a nutíme se k přesvědčení: Vždyť přece pršet nebude! Určitě se nám to vyhne. Dobře to dopadne. Jsem v klidu a nic neřeším… To nemá s optimismem nic společného.

Optimisté vědí, že bude pršet a možná budou padat kroupy. Vědí, že to, co právě přichází, samo o sobě dobré není. Je to komplikace. Je to zátěž. Možná jim bouřka zničí střechu, úrodu, auto. Možná přijde těžké období záplav. A klidně mluví o tom, že jsou z toho nešťastní, že to je těžké, že nechtěli, aby zrovna teď pršelo. Mluví o tom, že to, co se právě děje, překračuje jejich schopnosti. Mluví o tom, že potřebují pomoc, a o pomoc si říkají.

Dívají se na mraky, na všechno špatné, co přichází a co se právě děje. V tu chvíli jim v hlavě běží myšlenka: Možná můžu mírnit škody. Možná je alespoň něco v mých silách. Třeba se alespoň já můžu nějak schovat, zabezpečit. Možná můžu udělat to nejnutnější a něco zachránit. Možná mě to má přimět k nějakým krokům do budoucna.

Psychologové by to označili za na problém orientované copingové strategie. Mnoho výzkumů potvrdilo, že je optimisté využívají častěji než lidé, kteří optimismus postrádají. Problém, který přichází, nepopírají. Vědí o něm a snaží se ho řešit. Mnohdy cítí zahlcení, strach, pochybnosti. Ale to není důvodem k tomu, aby se svým způsobem nesnažili o řešení. Obvykle též očekávají, že až se náročné období přežene, něco dobrého z toho vzejde.

Copingové strategie zcela určitě vrozené nejsou. Učíme se je kdykoliv v životě. Přebíráme je od rodičů, blízkých lidí, a když jsme dospělí, můžeme se inspirovat a můžeme zkoušet něco nového. I mě něco neznámá maminka na hřišti naučila. I mně něco předala do mého životního stylu, názoru. Ovlivnila mé myšlenky a možná časem i mé chování. Zvládla něco, co je pro mě nepředstavitelné, a mluvila o tom s otevřeností a lehkostí, která mi brala slova z úst.

Vidět to, co je

Jedno z nejčastějších doporučení psychologů a terapeutů je mluvit. Uznávám, že tato rada není světoborná, ale je veleúčinná. Metaanalytická studie z roku 2006 analyzovala 50 nezávislých studií o celkovém počtu 11 629 respondentů. Potvrdilo se tu, že pesimisté častěji od problémů utíkají. Vzdalují se od nich, popírají je, nahrazují je závislostmi, spaním, přejídáním či nadužíváním chemických látek.

Vyhnout se tomu, co do našeho života přišlo, může krátkodobě ulevit, dlouhodobě je to však devastující. Situace může být pro optimistu i pesimistu stejně těžká, stejně náročná, stejně frustrující – ale každý s ní dělá něco jiného. Každý se k ní postaví jinak. A teď zase zpátky do našich životů. Jak my sami přistupujeme k událostem, které se nám dějí?

• Vyhýbáme se jim?
• Čelíme jim?
• Jak si je vysvětlujeme?
• Obviňujeme druhé či sebe?
• Utápíme se v neštěstí?
• Hledáme řešení?
• Vidíme (alespoň náznakem) nějaký přínos?

Určitě nejde o to, že jsme neustále pozitivní a sluníčkově si říkáme: však si s tím nějak poradím a něco vymyslím. Jde spíše o naladění na vlnu: Věřím, že to má pro mě dobrý konec. Věřím, že to k něčemu je. Věřím, že to má alespoň nějaký smysl, který se mi nemusí vyjevit hned.

To, co nám může pomoci vzkřísit kapku naděje, je způsob, jakým právě teď, právě v tuto chvíli nahlížíme na to, co se nám děje. Pojďme to zkusit společně:

• Je to trvalé?
• Skončí to?
• Můžu to příště udělat jinak?
• Může se to stát jinak?
• Můžu se svým životem právě v této situaci něco dělat?
• Můžu na to já sám, já sama mít nějaký vliv?
• Můžu pro sebe v této těžké situaci něco hezkého udělat?
• Je nějaká možnost, jak se opečovat?

Tyto otázky pokládal svým klientům a respondentům i Martin Seligman. Ten, který dokázal, že vlastní bezmoc pocítíme už při dvou, třech selháních. Rychle zapomínáme na svoji sílu. Ale cesta k jejímu znovunabytí existuje. A je to cesta nových pokusů. Cesta, kdy zkusíme něco udělat. Kdy sami zjistíme (a možná tak později i uvěříme), že můžeme svoje životní neštěstí zvrátit. Že nejsme odevzdaní zlému osudu. Že se proti nám nespikli druzí.

Možná jsme se spikli my sami proti sobě. Nevědomky. Vlivem všech těžkostí, které do našeho života přišly. Ale stalo se. A je možné, že právě teď je pro nás těžké uvěřit, že něco bude zase dobré. Že to bude mít nějaký význam. Ale ti nejslavnější pozitivní psychologové jsou si tím neochvějně jistí. Můžeme se to naučit.

Učme se být optimisty

Od optimistů se můžeme inspirovat. Můžeme pozorovat, co dělají. Jak si poradí s těžkostmi, které do jejich života vejdou. Mnohdy si sami přiznávají, že na něco nestačí. Vyhledávají odbornou pomoc. Někdy jsou dlouhodobě zavaleni smutkem a pláčou. Vnímají ale, že je to dočasný stav. Teď se to děje. Teď tomu tak je. Neznamená to, že v tom samém (v samotě, v nezaměstnanosti, v hádce…) budu navždy.

Vnímají, že časem se jejich život proměňuje. Přichází do něj noví lidé, nové podněty, nové zážitky, poznatky, postoje. Vnímají proměnlivost. A asi tušíte, že pesimisté to budou mít zcela naopak: Navždy… Nikdy… Definitivně… Z toho by bylo úzko každému.

Optimisté vnímají, že špatné věci nepronikají do všech oblastí jejich života. Přišla jsem o práci, to ale neznamená, že jsem neschopná – v tomhle zaměstnání mi to zkrátka nevyšlo. Teď jsem sám, to ale neznamená, že jsem ošklivý, nezajímavý a neatraktivní… jen to teď, s touto konkrétní partnerkou takhle dopadlo.

V případě neznámé paní na hřišti byl její optimismus v tomto ohledu přímo hmatatelný: Nic z toho, co se dělo, nebyla naše vina. Mělo to tak být. Z důvodu, který nikdy nebudeme znát. Neznamená to, že jsme špatní rodiče ani že u dalšího děťátka se stane něco podobného.

A možná ještě jeden „fígl“, který optimisté dělají a pesimisté nikoliv. A tohle může být skutečně naše vědomá práce. Někdy náročná, možná až k neuvěření, ale určitě stojí za to vyzkoušet: optimisté připisují úspěchy sobě. A ti největší optimisté tomu nasadí korunu: a neúspěchy okolí.

A nehraničí to s extrémním sebevědomím? Nehraničí to s pokrytectvím či narcismem? Možná v extrému ano – všeho moc škodí. Ale já se ve své profesi potkávám s lidmi, kteří jsou spíše na tom opačném pólu: Velmi dobře umí degradovat svůj úspěch. Neúspěch jim ulpívá na mysli, a ačkoliv možná ani nemohli mít na výsledek vliv, zcela jasně se označují za viníka.

Jen si představme, že bychom prošli pohovorem, zkouškou, náročnou prezentací a pak bychom si řekli: Teda! To jsem to parádně zvládla. Jsem fakt dobrá. Za takový výkon bych se ráda odměnila. Jsem pyšná na to, jak jsem odpověděla na všechny otázky. No a že se mi třásl hlas? Komu by se netřásl, že jo! Zní to hezky, no ne?

Ono ale daleko spíš přijde vyjádření typu: Byla to stejně náhoda. Tleskali z lítosti. Vždyť jsem viděla, jak se tam nudí… Daleko častěji vidíme mušky. Drobné chybičky, které se zcela běžně dějí, mnohdy nám však určují náladu. Zkazí den. Znova a znova nám připomínají, že to, co děláme, děláme špatně a budeme to špatně dělat dál. A znova se nám něco nepodaří a znova to nedopadne dobře…

Věřím, že většina čtenářů se nenachází ani na jednom extrémním pólu. Nejsou přesvědčeni o pozitivních dopadech jakékoliv katastrofy ani hluboce ponoření do beznaděje, že všechno je zkrátka špatně. Obvykle jsme někde mezi, ale mnoho lidí se opravdu hodně trápí věcmi, které jsou spíše uvnitř jejich myslí a duší nežli ve vnějším světě. Mnohdy nám na mysl přichází všechny komplikace a černé scénáře, namísto perspektivy, možných řešení nebo smíření.

V tomto kontextu mi na mysl vyskakuje známý citát Marka Twaina: „V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala.“ A teď nechci říct, že to, co nás trápí, se nikdy nestane. Ale někdy je to nejtěžší právě v naší mysli.

Někdy je těžké uvěřit, že můžeme udělat krok k sobě – ani ne dopředu, vstříc řešení situace, která nás právě tíží na duši. Možná daleko víc potřebujeme nahlédnout a pocítit svoji vlastní sílu. Uvěřit, že i když je to těžké, je to dobré. Možná jediný krok, který vlastně můžeme udělat, je objevit svůj optimismus, naději a důvěru v sebe.

Martin Seligman v knize Naučený optimismus napsal: „Jestliže chceme, aby byli lidé odpovědní za to, co dělají, pak ano, chceme, aby měli interní styl. A navíc musejí mít dočasný styl vysvětlování špatných událostí – musejí věřit, že příčina selhání může být změněna.“

Věřit sobě, to je úkol, který vůbec není jednoduchý. Tento článek je spíše návnadou k cestě, na kterou vůbec nemusíme vkročit. Ale třeba se někdo z vás dneska zkusí pochválit. Zkusí připsat svůj neúspěch počasí, únavě, hluku, špatné náladě vedoucího či kolegů. Možná dneska někdo zkusí uvěřit, že zvládne cokoliv. Pokud by se alespoň jeden jediný takový čtenář našel, můžu se pochválit i já.