Dobíjení baterií

Klára žije v přesvědčení, že by měla být nejlepší studentkou, která plní úkoly s přehledem, vše zvládá, všemu ihned rozumí a nepotřebuje nic složitě vysvětlovat. Pokud by něčemu nerozuměla, znamenalo by to, že studium nezvládá a nevybrala si pro ni vhodný obor. Znamenalo by to, že selhává.

Také by měla být dobrou kamarádkou: být svým přátelům k dispozici, když ji potřebují, být vždy dobře naladěná a šířit pozitivní náladu, být podporou a vrbou, když se někdo z přátel potřebuje svěřit. Ráda se s přáteli schází, těší ji to a dobíjí energií, avšak někdy cítí, že je vším přehlcená a že by potřebovala být o samotě – s nikým si nepovídat, nikoho neposlouchat a jednoduše vypnout.

Přesto často přechází únavu a emoční vyčerpání a na domluvená setkání a společné akce opět dorazí. Tam nedostatek energie vždy nějak překoná, ale cítí, že je stále vyčerpanější. Někdy pociťuje až úzkost z toho, že bude muset opět napnout všechny své síly, aby na sobě nedala znát únavu a byla tou skvělou kamarádkou a společnicí, za kterou ji všichni mají. Musí přece naplnit očekávání ostatních, nechce je zklamat a už v žádném případě nechce být někomu na obtíž a kazit mu náladu.

Její velký koníček je florbal, kterému se věnuje již od dětství. Trénuje několikrát týdně a také se angažuje ve svém sportovním klubu. Působí jako asistentka trenéra pro mladší ročníky a podílí se na realizaci letních soustředění – připravuje program a pomáhá s organizací. I v této oblasti chce podávat co nejlepší výkony: aktivity, které pro děti připravuje, piluje do posledního detailu a snaží se, aby vše bylo dokonalé. Obává se, aby něco nepodcenila nebo nepřehlédla, a záleží jí na tom, aby děti byly s programem spokojené.

Doma se Klára také snaží dostát ideálnímu obrazu „dobré dcery“. Snaží se být před rodiči stále v dobrém rozpoložení, plní všechny jejich požadavky i něco navíc, a především – nechce na sobě dát znát únavu nebo si na něco stěžovat, protože na takové věci přece nemá nárok. Rodiče jí poskytují veškeré zázemí a podporu, má vše, co potřebuje. Nemá být z čeho unavená nebo vystresovaná. Také si myslí, že pokud by rodičům řekla, jak se cítí, nepochopili by to.

Klára se snaží vyplnit každý den na maximum, nechce promarnit ani minutu. Čas, který (dle vlastního mínění) ničemu nevěnuje, považuje za ztracený. Takto nahlíží i na odpočinek, který však ani odpočinkem není, jelikož se nelze zcela zastavit a jen tak být. Dostává se tak do stavu, kdy tělo nutně potřebuje odpočinek, ale hlava se kvůli přehlcení všemožnými podněty nedokáže vypnout. Zároveň ji přepadají pochyby, jestli skutečně dělá dost, jestli by neměla být ještě více aktivní a produktivní.

Stihnu vše a ještě víc

Klářin příběh lze modifikovat do mnoha dalších podob a nemusí se týkat výhradně života studentů. Enormní tlak na výkon, tempo na 150 %, snaha toho stihnout a obsáhnout co nejvíce, kombinace perfekcionismu a přísnosti na sebe samé nás mnohdy dožene až na pokraj sil. A ani v tomto bodě není často možné zpomalit, některé aktivity vypustit a na nějakou chvíli se jich vzdát, natož zastavit úplně. Nelze si to dovolit. Znamenalo by to totiž prohru se sebou samým.

Znamenalo by to, že nezvládáme, nenaplňujeme svůj vlastní sebeobraz, který je postavený na přehnaných nárocích. Do těchto úvah mnohdy vstupuje zrádné porovnávání se s ostatními, což může být ještě více umocněno tím, že nám rodiče nebo další pro nás významní lidé „předhazují“ někoho jiného, kdo zvládá vše s přehledem, nestěžuje si, není unavený, má lepší výsledky, umí něco lépe a podobně. Dostáváme se pak do kolotoče, který se roztáčí stále rychleji, až nabere takovou rychlost, že z něho bez újmy není možné vystoupit.

S postupujícím podzimem je téma zpomalení a navýšení odpočinku více než aktuální – sychravé počasí v kombinaci se zkracujícím se denním světlem od nás vyžaduje, abychom nezanedbávali dobíjení energie. Přestože je tato oblast péče o sebe sama velmi častým tématem, ve své praxi se znovu a znovu setkávám s tím, že klienti na odpočinek zapomínají, podceňují ho a „nedovolují“ si ho, přestože je jednou ze základních biologických potřeb, stejně jako potřeba přijímat potravu a pít. Bývá však jednou z těch nejvíce opomíjených.

Lidé s obdobným nastavením, jako má Klára, považují odpočinek za ztrátu času, za promarněné a neproduktivní chvíle. Opak je však pravdou. Zní to banálně a naprosto samozřejmě, avšak dle mých zkušeností je potřeba neustále to připomínat. Abychom mohli být produktivní, svůj čas plně využít a – co je ještě důležitější – plnohodnotně ho i prožít, potřebujeme být odpočatí a také mít pokryty všechny základní potřeby.

Pokud jsme vyčerpaní fyzicky i psychicky, ztrácíme zájem o aktivity, které nás dříve těšily. Cítíme, že se do nich tlačíme, že jdeme přes sebe sama, avšak nelze si dovolit je pro tentokrát vypustit a tento čas využít pro dobití našich baterek. Máme pocit, že jsme selhali, že jsme slabí, líní… Také práce, která nás dříve uspokojovala, je nyní velmi zatěžující a namáhavá, nemáme z ní radost a nemáme do ní chuť. Na kontakt s přáteli není energie ani nálada.

Když už nás tělo nepustí dál a skutečně si řekne o odpočinek, mnohdy ho prožíváme s pocity viny. Dohání nás výčitky, že jsme se zastavili, že nám utíká čas, že nesplníme vše tak, jak jsme si naplánovali, takže nebudeme stíhat další aktivity a povinnosti. Mohou se objevovat i pocity méněcennosti a prázdnoty, a to zejména tehdy, když si sebehodnotu sytíme pouze prostřednictvím našich výkonů, pocitů užitečnosti a nepostradatelnosti.

Nemusí to být příjemné, ale je prospěšné blíže prozkoumat, co přesně na nás doléhá, když se zastavíme. Často to jsou záležitosti, kterými se nechceme zabývat a odkládáme jejich řešení. Také se mohou zesilovat různé obavy, které nás trápí – pokud jsme v běhu, nejsou tak naléhavé a lze je snadněji odsunout do pozadí.

Když se zastavíme a necháme svou mysl odpočívat, může se na ně obrátit pozornost. Raději pak tyto myšlenky zaženeme nějakou aktivitou a nasměrováním pozornosti jinam. Do určité míry je tento obranný mechanismus efektivní, avšak pokud je nadužíván (stejně jako každý jiný obranný mechanismus), může být jeho působení spíše kontraproduktivní.

Pokud jsme k sobě samým natolik nevnímaví a nelaskaví, že se snažíme únavu přehlížet a jedeme na 120 % stále dál a dál, může nás proti naší vůli zastavit tělo v podobě psychosomatického projevu. Pokud onemocníme nebo přijde úraz, který nás skutečně zastaví a donutí vypustit všechny povinnosti, teprve pak si současně s průběhem léčby skutečně odpočineme. V praxi se setkávám s tím, že pro některé klienty je tato zkušenost objevná a velice přínosná v poznání a prožitku, jaké to je opravdu si odpočinout.

Často po této zkušenosti přicházejí s tím, že odpočinek, přestože byl nucený, jim velmi pomohl, mají logicky mnohem více energie, ale také více chuti do práce a do dalších činností. Zařazují ho pak do svého běžného programu častěji, více přemýšlí nad aktivitami, kterým se budou věnovat, a nechávají si více prostoru pro sebe. Obtížnější může být toto nastavení udržet a nesklouznout opět do zběsilého tempa – nebo samozřejmě v ideálním případě zpomalit dřív, než zkrátka narazíme. Mějme tedy prosím na paměti, že zpomalení je zdravé a důležité a také že spánek nerovná se odpočinek.