Do nitra návyku

Je to jako s pohybem při sportu nebo třeba při tanci: když je pohyb proveden dobře, je možné jej v kterémkoliv okamžiku zastavit a plynule pokračovat bez zaváhání nebo námahy v opačném směru. Reverzibilita je klíčovým pojmem v konceptu Moshe Feldenkraise, ukrajinsko‑izraelského inženýra a fyzika.

Jeho metoda zlepšující uvědomění vlastního těla prostřednictvím pohybu je v současnosti oblíbená jako účinná práce s tělem nejen mezi fyzioterapeuty, ale také u sportovních masérů, psychoterapeutů a překvapivě například i u herců.

Todd Hargrove, který Feldenkraisovu metodu využívá, sdílí na svém blogu historku, jak ve výcviku připravili účastníci lektorovi dětinský žertík – na jeho židli nastražili prachový polštářek. Lektor nástrahu neviděl, ale jen co se jeho zadek polštářku zlehka dotkl, zastavil se a stejným tempem, jako si sedal, zase vstal. Pak se lehce pousmál a řekl: „Tohle je reverzibilita.“

Když jsem se poprvé setkal s Feldenkraisovým učením a později s metodou Trager, se kterou se stále seznamuji skrze spolupráci s fyzioterapeutkou Dášou Moc Královou, začalo mě napadat, jestli by se koncept reverzibility dal využít i u komplexnějších návyků, kde jdou pohybové vzorce ruku v ruce se vzorci myšlenkovými nebo interakčními.

Například když se plný vzteku chystám strašně vynadat dceři, i když vím, že jí i sobě tím jenom uškodím. Když se chystám zapálit si cigaretu, ačkoliv jsem přestal. Nebo když začnu scrollovat příspěvky, které mi Facebook ochotně servíruje pod nos, ačkoliv potřebuju napsat zápis z porady. Kde vzít v těchto situacích schopnost dané jednání zastavit, o kousek se vrátit a jednat jinak?

Výsledek dialogu

Znovu, s poněkud jiným významem, se mi termín reverzibilita vybavil nedávno, když jsem poslouchal jednu ze svých klientek. K nejranějším vzpomínkám dnes čtyřicetileté Jany patří i ta, jak jako tříletá lomcuje mřížemi klecového lůžka na psychiatrii. Útěchu jí později poskytoval svět alkoholu, pervitinu, sebepoškozování a nežádoucími průvodkyněmi se staly hlasy, které začala slyšet a které se stávaly jejími „druhými já“.

Vyprávěla mi, jak se jednoho večera chystala na svou „sebepoškozovací rutinu“. Bylo to v době, kdy měla sama dvě dospívající děti. Jako vždy se zamkla v koupelně, vytáhla si žiletku a v břiše ucítila známý příjemný pocit signalizující očekávanou úlevu od starostí a emočního přetlaku. Ale tentokrát bylo něco jinak.

Pohyb ruky s žiletkou pozvolna zastavila, zhluboka se nadechla, nechala ruku volně viset podél těla a podívala se na sebe do zrcadla. Po chvíli znovu pomalu přiblížila žiletku k předloktí, vyjela trochu výš než obvykle a pomalými tahy si udělala dvě miniaturní povrchová škrábnutí. Opláchla se, žiletku schovala a odešla zkontrolovat, jestli už děti v pokojíčku zhasly.

Jana řekla, že to bylo poprvé, co se jí podařilo svoje sebepoškozování zastavit v tom momentu, kdy se děje. Poprvé totiž do této konkrétní situace promluvilo její nové já, které posilujeme v našich terapeutických setkáních. Toto nové já bylo vždy předtím striktně vykázáno za dveře koupelny, aniž by vědělo, jak se bránit.

Nyní ale nejen zůstalo i s dalšími Janinými já, ale také jim nabídlo i pragmatický komentář: Možná ti nebude příjemné, když se budeš zítra v divadelní šatně převlékat na zkoušku a ostatní uvidí čerstvé hluboké jizvy…

V té chvíli, kdy se Jana na sebe dívala do zrcadla, se v ní odehrávalo něco důležitého. „Sváděla vnitřní souboj“ je fráze, která celkem automaticky vyskočí na mysl. Ale nebyl to souboj, protože její jednotlivé části se vzájemně poslouchaly, nechtěly se zničit.

Byl to spíše dialog. Napjatý, avšak klidný dialog mezi různými částmi jejího já. Nešlo o to některé já zadupat, umlčet nebo zničit, protože postupně začínala víc fungovat jako komunita, jako rodina. Byl to jeden z prvních pokusů o dialog, v kterém jde spíše o vzájemný respekt než o přetlačování, ačkoliv nevede k úplnému porozumění.

Pokud jsou v dialogu všechny hlasy vyslyšeny s respektem a soucitem, tak se zpravidla objeví nové možnosti, které předtím neexistovaly. Dvě malá, takřka neviditelná škrábnutí na předloktí se pro Janu stala přesně takovou možností.

Uvnitř okamžiku

Přijde mi fascinující, co všechno se skrývá v jednom jediném okamžiku. Někdy to vypadá, že je v něm ukryto úplně všechno. Když vytáhnu cigaretu z krabičky, je to naprosto automatický pohyb, ale obsahuje v sobě všechny předchozí okamžiky, kdy jsem tento pohyb praktikoval, procvičoval a automatizoval.

Má v sobě jak vzrušení z neznámého a zakázaného, které bylo úplně na počátku, tak i odevzdání se závislosti, které přišlo později. Zahrnuje jak pocit příslušnosti k tlupě, tak i kouzlo samoty. Anebo smutek z porušení dlouholeté abstinence.

Právě v těchto rutinních momentech, které jsou nabity zkušenostmi, jako je vytahování cigarety z krabičky, je ale nesmírně těžké dovnitř daného okamžiku nahlédnout. A hlavně je to něco, co nás prostě nenapadne.

Nepřemýšlíme přece o pohybech, které děláme rutinně. Vždyť v tom je jejich smysl! Pěstujeme si návyky, abychom o všem nemuseli neustále přemýšlet, abychom mohli část našich každodenních činností dělat automaticky a uvolnili si mysl pro jiné obsahy.

Pokud se návyk stane problematickým, pak právě pohled dovnitř okamžiku, kdy se návyk „děje“, může být začátkem nové cesty. Jediné, co k tomu potřebujeme, je schopnost toto zastavení udělat. Což ale vlastně znamená, že je to nesmírně těžké. Protože kdy jindy než těsně před cílem (rozuměj: před vtáhnutím kouře do plic) jsme doslova k nezastavení?

Zejména pokud má po rutinní činnosti následovat odměna (která zpravidla následuje, protože bez ní by se návyk těžko vytvořil a udržel), tak těsně předtím je nejmenší pravděpodobnost se zastavit. Žádostivá část nás se už nemůže odměny dočkat a navíc automatické pohyby jdou krásně po sobě, v příjemné souhře. Každé zdržení bolí a hlavně nedává žádný smysl.

Přesto se ale zastavit můžeme i těsně před cílem. Ať už před zapálením cigarety, zaplacením drahého a zbytečného nákupu na e‑shopu nebo zakřičením těch nejsprostších nadávek na své dítě. V některých situacích je to nesmírně těžké, ale nikdy to není nemožné. A pokud si začneme osvojovat reverzibilitu, postupně dokážeme celý naučený mechanismus nejen vědomě prožít, ale také jej proměnit, odložit, přesměrovat nebo od něj upustit.

Zrození tělesného a reflektujícího self

Schopnost reverzibility ale není na předpis, nedá se implantovat a není to ani nějaká znalost, kterou se stačí dozvědět a pak podle ní jednat. Je to implicitní tělesné vědění, které se získává pouze cíleným uvědomováním, cvičením, praxí, opakováním ve všech oblastech života. Slovy výše zmíněné fyzioterapeutky Dáši Králové je naprosto zásadní, abychom v každém okamžiku měli přístup k tělesnému ukotvení.

Jak si tedy začít reverzibilitu osvojovat? Můžete začít hned teď. Lehněte si na záda na zem, zdvihněte nohy a dejte si je za hlavu. Podařilo se vám je tam dostrkat? Některým možná ano, ale pravděpodobně to byla dost kostrbatá námaha s přerušovaným dechem, funěním a praštěním kostí. Nyní udělejte stejný pohyb, ale zkuste to jinak.

• Nejprve se soustřeďte na svůj dech a všimněte si, jak pomalé výdechy a nádechy pomáhají vašemu tělu přilnout k podložce v příjemném uvolnění.
• Pak začněte zvedat nohy, velice pomalu, zároveň ale pozorně vnímejte ostatní části těla, svoji pánev, záda, hýžďové svaly, ruce. Jen pozorujte, co se v nich děje. 
• Všímejte si, jak se vaše páteř pomalu odlepuje od podložky, jak se postupně přenáší váha z pánve a zad na ramena.
• Vnímejte, ve kterých částech těla cítíte oporu, a využijte je pro pozvolné dokončení pohybu.
• Pokud ucítíte, že je dýchání namáhavé, klidně se zastavte a chvíli počkejte. Anebo se vraťte zpátky a zkuste to znovu.
• Nohy za hlavu netlačte, spíše je tam nechte zvolna dopadnout.

Jakmile se začnete soustředit na každičký moment svého pohybu a zároveň také budete věnovat plnou pozornost všem ostatním částem těla a svému dechu, pozvolným a postupným opakováním můžete dosáhnout reverzibility. Pokud byste se v nějakém okamžiku zastavili, můžete plynule pokračovat v opačném směru.

Princip reverzibility tedy spočívá v postupném učení se prožít každou část nebo fázi pohybu se současným uvědomováním si ostatních částí těla, opěrných bodů a doprovázejících pohybů. Pokud se nám takto daří prožívat svoje pohyby, začneme mít víc na vybranou, jakým způsobem chceme se svým tělem zacházet. Přestáváme být otrokem nebo obětí svých tělesných návyků.

Péče o návyky je péčí o sebe

Dá se tento koncept aplikovat v případě silného návyku na psychoaktivní látky nebo na některé „návykové“ aktivity jako hraní počítačových her? To je poněkud ošemetná otázka, protože na jedné straně zní silný zdravotnický hlas, který tyto aktivity považuje spíše za kompulzivní chování, a to kontrolu prakticky vylučuje. Na druhé straně existují ale i mezi neurovědci hlasy, které tvrdí, že jediný rozdíl je v intenzitě síly tohoto návyku.

V našem mozku ani nikde jinde není každopádně žádné centrum kontroly, které se vypne nebo zapne. Rozhodně se však při určitém podnětu začnou v naší nervové soustavě a v celém těle dít změny, možná i velice bouřlivé, směřující k  provedení zautomatizovaného chování. To nám ale nemůže úplně zabránit v tom, abychom skrze tělesné zakotvení tyto změny prožívali a uvědomovali si je. A to je začátek cesty k reverzibilitě.

Reverzibilita není technika, jak se zbavit návyku. Je to cesta, jak zkoušet svoje návyky prozkoumávat a de‑automatizovat je. Prozkoumávání vlastních návyků je mimo jiné úžasným způsobem, jak prozkoumávat sebe sama, protože z určitého hlediska jsme stvořeni z návyků, které si osvojujeme odmalička, některé opouštíme, některé měníme a jiné zůstávají stále stejné.

Pokud chceme o sebe, tudíž o své návyky pečovat, měli bychom je nejprve pořádně poznat. Možná zjistíme, že tím, jak je budeme pozorně poslouchat a pomáhat jim, aby se slyšely navzájem, budou se tím samy měnit. Aniž bychom dopředu mohli tušit jak.