Dnes budu víla, zítra čarodějnice

Když jsem byla mladší, patřila jsem do komunity takzvaných fantazáků neboli lidí, kteří mají rádi žánr fantasy. Tito lidé jsou specifičtí. Obvykle nezapadají do většinové společnosti svých vrstevníků. Každodenní život jim tak úplně nestačí a rádi utíkají do světa fantazie.

Jsou schopni a víc než ochotni navléct se do kroužkové zbroje, kožených bot, pláště a kostýmu, který si sami navrhovali a šili posledních pět nocí, vzít si dřevěný meč, běhat po lese s křikem „za královnu!“ a hrát si na elfy a skřety.

Specialitou fantazáků jsou pak hry zvané LARP (z anglického live action role play), tedy akce, kdy hrajete i několik dní vámi vymyšlenou postavu, interagujete s jinými hráči a společně řešíte různé herní situace. Zkrátka takové jedno velké improvizační divadlo.

Nekonvenční. Divný?

Za toto počínání dotyční většinou dostávají tvrdě na frak od svých adolescentních vrstevníků, kteří ještě nevyrostli z věku, v jakém je třeba odsoudit cokoliv, co se vymyká normě. To, že někdo věří v rytířské ideály a místo Bravíčka čte tlusté svazky J. R. R. Tolkiena, je přece třeba po zásluze potrestat.

Rodiče nad počínáním svých potomků také marně vrtí hlavou (pokud nejde o nějaké obzvláště osvícené bytosti). Zde vzdávám hold našemu tatínkovi, který nejenže nevrtěl hlavou, ale sám zalezl do dílny a vyřezal všem svým dětem na soustruhu velký štít, aby tak jediným rozumným způsobem přispěl k jejich bezpečnosti v bitevní vřavě.

Když má někdo z mých blízkých narozeniny, neváhám ho honit po městě, nechat plnit krkolomné úkoly a luštit šifry, protože je to prostě zábavnější, než mu napsat na zeď na Facebooku „všechno nejlepší“.

A tak jsem se i já nechala semlít společenským tlakem. V předposledním ročníku na gymnáziu jsem místo na bitvy začala jezdit na přípravné kurzy k přijímačkám. Rozhodla jsem se, že už mě nebaví být na okraji společnosti a že všechna ta víra v čest a cokoliv tomu podobného je asi doopravdy pěkná hloupost. Rázem jsem se stala oblíbencem kolektivu (nikdy předtím mě nenapadlo, co udělá trocha konformity; asi by to vydalo na článek samo o sobě) a několik let jsem se na svou fantazáckou minulost dívala skrz prsty.

Pak jsme všichni nějak dospěli, začali studovat, někteří slavit svatby a vychovávat potomky. A já jsem zjistila, že přes svou snahu o normálnost se neustále obklopuji lidmi, kteří si umí hrát. Že se zase o víkendech převlékám do kostýmu, protože jezdím se svou středověkou kapelou hrávat po hradech, zase se bavím s lidmi ve zbrojích, protože bez šermířů to na hradě nejde. Že mi chybí sokolské tábory a noční bojovky, a tak pokukuji po brontosauřích akcích a táborech pro dospělé. Že se neustále angažuji v různých projektech zážitkové pedagogiky, z nichž většina je jakási mutace LARPu.

Hry nejsou jen pro děti

Můj přítel češtinář si velmi rychle ověřil, že osobní setkání s člověkem převlečeným za Máchu si studenti budou pamatovat výrazně déle než nazpaměť naučenou pasáž z učebnice. Při pořádání teambuildingů přemlouvám k nejrůznějšímu bláznivému počínání dospělé manažery a informatiky.

A když má někdo z mých blízkých narozeniny, neváhám ho honit po městě, nechat plnit krkolomné úkoly a luštit šifry, protože je to prostě zábavnější, než mu napsat na zeď na Facebooku „všechno nejlepší“ a darovat ponožky. (Nu, vlastně, když nad tím tak uvažuju, již zmíněný přítel ode mě jednou ponožky dostal. Bylo jich deset párů, byly poschovávané po domě a v každé z nich byl kousek šifry.)

Přednáška 24. října 2024