Dítě není objekt

Právě výchova vlastní dcery a hledání konkrétních praktických rad Ditu vedly k odklonu od akademické psychologie. Uvědomila si, že se při studiu dozvídá především teoretické informace. Přednášeli jim i lidé, kteří jiné než akademické prostředí neznali a neměli zkušenosti z praxe. Knihy jí sice zprostředkovaly údaje o významu prvních tří let v životě dítěte, ale už jí neporadily, co má konkrétně dělat pro to, aby se dítě rozvíjelo celostním způsobem.

Vadil jí také důraz na měření, testy a statistiky, které v důsledku vedou ke škatulkování a zařazování dětí i dospělých. Pustila se tedy do studia v češtině dostupné literatury o vzdělávání Montessori, pokračovala zahraniční literaturou a k univerzitnímu studiu si přibrala rok a půl dlouhý kurz společnosti Montessori o podpoře dětí od tří do šesti let. Diplomovou práci napsala na téma podpory dítěte v prvním roce života.

„Při obhajobě mi pan děkan řekl, že podle jeho názoru pro zdravý vývoj dítěte stačí rodičovská láska. Všichni jsme to prý nějak přežili. Ale podle mého názoru by se už maličké dítě mohlo aktivně a láskyplně vést k vlastnímu rozvoji různými podněty, s respektem k jeho možnostem a potenciálu.“

Jak jinak?

Po promoci začala Dita uvažovat o otevření vlastní Montessori školky. Anička rostla a s fungováním školek v okolí bydliště nebyla Dita spokojená. „Měla jsem pocit, že se od doby, kdy jsem do školky chodila já, nic nezměnilo. Veškeré hry byly zaměřené na soutěživost, boj jednoho proti druhému, slabšího proti silnějšímu. Děti byly při jídle manipulovány, musely dojídat nebo naopak – když si přidaly, slyšely různé komentáře. Po obědě šli všichni direktivně spát, i když se mezi nimi našly děti, které neusnuly. Většina aktivit byla dělána skupinově: teď si hrajeme, teď jíme, čteme, zpíváme atd., protože tak to řekla paní učitelka. Buď se do toho zapasujete, nebo ne, je to váš problém, ale děláme to všichni. Anička byla bystrá, zvídavá, živá, spontánní a já jsem nechtěla, aby byla takto ovlivňována.“

Mnoho možností neexistovalo, alternativní školky byly daleko a navíc finančně náročné, k založení vlastní školky neměla Dita dostatek zkušeností. Potom jela do Prahy na seminář k Montessori pedagogice, který se konal v mezinárodní Montessori školce. A tam jí ředitelka nabídla práci učitelky i místo pro Aničku. A tak se celá rodina stěhovala do Prahy. „Pracovala jsem s dětmi od 1,5 do 3 let. Hodně jsem se naučila od své americké kolegyně, která sama jako dítě a navíc dcera ředitelky Montessori školky prošla Montessori vzděláváním. Nejen pro děti, ale i pro mne byla dobrým průvodcem a příkladem. K dětem se chovala s klidem a úctou, nikoho – ani mne – neopravovala. Sama jsem se učila, jak nalézt rovnováhu mezi intuitivním, osobnost dítěte vnímajícím přístupem a určením odpovědnosti a pravidel tak, aby práce měla strukturu a živý řád a děti respektovaly hranice.“

Přednáška 24. října 2024