Dítě nechci. Nebo chci?

Čtenáři Psychologie.cz mě znají coby spokojenou, hrdou mámu. Pravděpodobně překvapím, když se svěřím, že jsem řadu let směřovala k dobrovolné bezdětnosti.

Žila jsem pro muže, pro práci, snažila se propagovat etické hodnoty, pomáhat lidem na lince důvěry, chovat se co nejšetrněji k životnímu prostředí. Přemýšlela jsem, jak být co nejužitečnější lidstvu, biosféře, planetě. Náběh na spasitelský komplex, dalo by se říct. Děti? Proč? Planeta je přelidněná.

Muž po dětech taky netoužil, nemluvil o nich, děti kamarádů ignoroval. Roky míjely. A najednou jsem si všimla, že Pavel už děti neignoruje. Dokonce si jich všímá. Tuhle se na jedno usmál. Kamarádce radil s výchovou. A sakra! Asi bychom si měli promluvit.

Vznikla naše prvorozená. Dodnes jsem však plně nepochopila, jak vlastně k oné změně došlo. Jeden den jsem si myslela, že děti mít nikdy nebudem, a druhý to bylo jinak. A nutno říct, že mě Pavel nijak nepřemlouval. Jen projevil své přání.

Biologické hodiny, stabilní vztah

Zpovídala jsem na dané téma spoustu lidí, sledovala osudy přátel. A zjistila jsem, že ani mnohem radikálnější změny postojů nejsou výjimkou.

• „Děti jsem nechtěla, nelákalo mě to a děsila mě ta zodpovědnost. Jenže pak se něco změnilo, i když doteď nevím, co to bylo. Možná mě pět let strávených s manželem přesvědčilo, že s ním ten nával zodpovědnosti zvládnu. Zajímavé je jen to, že mi to došlo tak najednou. Tak, že mi přišly dlouhé i ty dva týdny od ovulace k testu.“
• „Já děti doslova nesnášela, nudily mě a obtěžovaly. Kamarádek s dětmi mi bylo doslova líto a kolegyni, s níž jsme se neměly rády, jsem se dokonce potají škodolibě smála, když jsem se dozvěděla, že čeká dítě… a pak se to najednou překlopilo a já se začla bát, abych nezůstala bezdětná. Asi hormony, biologické hodiny. Vysadila jsem antikoncepci a chtěla se milovat snad každý den…“
• „Karel mi od počátku našeho vztahu zdůrazňoval, že děti nechce a nikdy chtít nebude. Nejdřív jsem si myslela, že se to změní, ale po osmi letech jsem přestávala doufat. Nakonec jsem, zoufalá, vysadila antikoncepci, aniž bych mu to řekla. Uznávám, že to nebylo fér, ale přijala jsem i představu, že mě opustí a budu matka samoživitelka. Nestalo se. Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, začal prostě řešit praktické věci: kam dáme postýlku a tak. Po pár týdnech už na něm bylo jasně znát, že je pyšný a že se těší… a nakonec je z něj šťastný táta na rodičovské dovolené. Myslím, že děti chtěl, ale bál se to rozhodnout. Je velmi zodpovědný, každý krok mnohokrát zvažuje.“

Proč vlastně?

Proč vlastně máme děti? Na jedné straně je plození potomků tím nejpřirozenějším a nejsamozřejmějším – vždyť jsme živé bytosti a život se ze své podstaty musí reprodukovat. Na druhé straně jsme též bytosti kulturní, filosofující, racionální. Otázka je tedy na místě.

Zvířata to mají jednodušší. Jsem přesvědčená, že ani ta nejinteligentnější si neuvědomují souvislost pohlavního aktu s rozením mláďat. Mají sex, protože je to baví, je jim to příjemné (minimálně samcům). A pak se prostě objeví mláďata. Nám se do toho rozum sakra plete.

Vyznat se ve svém postoji k rodičovství vůbec nemusí být jednoduché.

• Jak se v nás ozývá příroda? Co jsou vlivy společnosti? Co je hlas našeho rozumu?
• Co jsou mé neuvědomované prožitky z vlastního dětství?
• Jak mé prožívání ovlivňují hormony, které polykám v antikoncepčních pilulkách?
• Co opravdu chci a co si jen myslím, že chci? A co bych chtěla, abych chtěla?

Touha po touze

Smutně pronesené „Když já pořád po dětech netoužím…“ jsem slyšela už mockrát, zejména od žen kolem třicítky. Je to přitom paradoxní: proč dotyčná chce vzbudit touhu, která není? Pochopitelnější je spíše potlačovat touhu, která z nějakého důvodu nemůže být naplněna.

Jenže tyhle ženy si přijdou ve svém prožívání jaksi nepatřičně – tak nějak se to má, aby žena po třicítce děti měla, nebo se je aspoň mít snažila.

Přednáška 24. října 2024