Dítě na klíček

Helenka je sluníčko. Usměvavá, vždy ochotná, hodná holčička. Ve školce pomáhá dětem i paní učitelce, ráda se rozdělí o vše, co má, ochotně půjčuje hračky. Dojde‑li ke sporu s ostatními dětmi, pravidelně ustoupí a nezdá se, že by tím trpěla: úsměv se jí vrací na tvář po několika vteřinách. Paní učitelky si nemohou Helenku vynachválit a rády ji mají i děti.

Hodná se zdá být i Helenčina maminka. Na rozdíl od dcerky je však zamlklejší, poněkud smutná. Jen párkrát jsem zaregistrovala slabý úsměv, vždy jej vykouzlila Helenka. Helenčin táta se ve školce objevuje vzácně, je prý hodně zaměstnaný.

Jednoho dne se mě Helenčina maminka ptá, zda bych jí mohla doporučit nějakého psychologa. Naznačuje dlouhodobé a vážné problémy v partnerském vztahu, neví jak dál.

Po půl roce: Helenčina máma je živější, veselejší. S Helenčiným tátou se prý dohodli na dočasné odluce a jí se ulevilo, i když zatím neví, jak to bude dál. Ve školce se táta objevuje častěji.

Učitelky se ale podivují – u Helenky se objevilo dosud nevídané: začala „zlobit“. Nadzvedávám obočí a dozvídám se: „No vzteká se, trvá si na svym, taková klasika, ale u ní jsme to neznaly.“ Přiznám se, že pro mě to zní úlevně: Helenka si prostě dovolí docela normální dětské chování. Chování, jež si předtím nedovolila, protože se snažila (i za cenu maximálního potlačení sebe samé) zachránit maminku od smutku/deprese.

Zlobivý Robin

Jak neuvěřitelně hodná byla Helenka, tak zlobivý je Robin. Své potřeby (i ty vymyšlené) prosazuje hlava nehlava. Děti se ho bojí, nemá jediného kamaráda. Učitelky o něm bez skrupulí říkají, že je zlý, mámě radí vzít Robina k dětskému psychologovi nebo „rovnou někam na psychiatrii“ – a máma už o tom skutečně začala uvažovat. Jen se ještě, než začne někam tahat dítě, přišla poradit se mnou: přemýšlí, jak je to možné, že je Robin takový, nedělá někde ve výchově chybu? Je na kluka sama…

Robinova máma je vzdělaná, empatická žena. Jakožto samoživitelka musela poměrně brzy po synově narození do práce. Vždy se však snažila dítěti maximálně věnovat, navzdory náročnému zaměstnání Robina až do dvou let kojila, dlouho jej nosila. Je trpělivá a citlivá k potřebám dítěte. Dokonce i o Robinově otci, který od ní brzy po porodu odešel, mluví před synem vždy hezky.

Děti se ze své omezené perspektivy cítí být středem světa. Někdy se dokonce domnívají, že mohou i za přírodní jevy: bouřka přišla proto, že se vztekaly; slunce vysvitlo, neboť si to intenzivně přály. 

Povzbuzuji ji, aby mi o něm a o svém vztahu k němu řekla víc. A vykresluje se mi poněkud jiný obrázek než Robinovi: obrázek nezodpovědného, do sebe zahleděného člověka.

Robinův táta dítě chtěl, a jeho mámu vlastně přemluvil. Těhotenství prý bylo krásné, porod taky – byl u něho, prý celý pyšný. Jenže brzy poté se to začalo hroutit, nepředstavoval si prý, že se jeho družka bude věnovat jen dítěti. Po půl roce odešel k jiné ženě, o syna se nezajímá, výživné neplatí.

Zamlčená zlost

Robinova máma se na svého bývalého druha zlobí a vyčítá mu, že se o dítě nestará. Snaží se však alespoň zachovat jeho dobrý obraz v synových očích – ví, že to psychologové doporučují, ví, jak dětem ubližuje, když máma líčí tátu jako špatného.

A tak Robinovi vyprávěla o dobrých vlastnostech jeho táty, o pěkných společných zážitcích. Horší a špatné zamlčela, o důvodech jeho odchodu mlží.

Je pravda, že dětem ubližuje, když jeden rodič nenávidí toho druhého. Trpí, když slyší, jak je táta nebo máma špatný/á. Jenže Robinova máma samou snahou být co nejlepší zamlčela půl pravdy a napáchala víc škody než užitku. Robin, který neznal pravé důvody odchodu svého ideálního táty, se za něj cítil sám zodpovědný: „Jsem špatný/zlobivý/zlý – proto táta odešel.“

Přednáška 24. října 2024