Dítě mimo příručky

Dnes už víme i to, že slušný vliv má něco jaksi mezi biologií a společností: okolnosti našeho prenatálního života. Psychologové dnes říkají: nature via nurture. Přirozenost se projevuje skrze prostředí. A vliv v tomto máme i my samotní. Máme svobodu své prostředí měnit, to pak zpětně mění nás. Galton a Watson jsou dnes historický bizár – stejně jako anekdoty z raného vývoje mnoha psychoterapeutických směrů.

Jenomže podstatu téhle otázky v jemnějších nuancích ve skutečnosti řeší každý rodič, v intenzivních fázích nejspíš každý den. Na co mám vliv? Co všechno můžu pokazit? Proč zrovna moje dítě dělá scény v supermarketu a nic nejí? Proč to moje za žádnou cenu nevysloví slovo prosím? Zkazila jsem to svojí výchovou? Můžu za to já?

Rádi si myslíme, že máme věci pod kontrolou

Zdá se mi, že typický vývoj těch, kdo se věnují dětem (ať už jsou rodiče, psychologové nebo oddíloví vedoucí), má tendenci jít spíše od nurture k nature. Na začátku si myslíme, že prostředí a výchova má opravdu velký vliv. Čím více situací zažijeme, čím více dětí potkáme, tím více zjišťujeme, jak limitovaná je ve skutečnosti míra naší kontroly nad situací. Přesně takto to popisoval například Zdeněk Matějček: „Čím jsem starší, tím víc si vážím genetiky.“

Někdy tento posun zažívají rodiče více dětí. Shrnuto třeba tímhle citátem: „Než jsem měl děti, myslel jsem si, že 90 % výsledku je dáno výchovou a 10 % osobností. Pak se nám narodilo dítě a zjistil jsem, že je to spíš padesát na padesát. Pak se nám narodilo druhé dítě. Teď jsem naprosto přesvědčený, že jaké ty děti jsou, je z 90 % kvůli jejich osobnosti a jen z 10 % naším rodičovstvím.“

Tipla bych si, že v tomto máme zajímavé kognitivní zkreslení. Minimálně v západní společnosti je nám podstatně pohodlnější cítit, že máme nad věcmi kontrolu. A když kontrolu nemáme, cítíme úzkost. Narození dítěte je největší věc, která se kdy většině z nás stane. Své děti fakt hodně milujeme. Hodně to nechceme pokazit.

Opravdu moc nám na tom záleží. Samozřejmě, že chceme dělat všechno nejlépe, jak to jde. Úzkosti a nejistoty zažíváme v rodičovství obrovské množství. A protože být v nejistotě je těžké, přeceňujeme svůj vliv na situaci. Co se daří, to vnímáme jako svůj úspěch. Co se nedaří, to si dáváme za vinu.

Pokud chci všechno dělat co nejlépe, pak je snadné chtít, ať můj způsob je ten správný. Můžu se bít za to, že pokud bude sousedka krmit dítě rozmixovanou zeleninou, dítě bude mít horší vztah k jídlu než to moje, kterému chystám jídlo tak, ať si ho samo chytne do ručičky. Věnuju tomu čas, dá mi to práci, musí to tedy přece být ten lepší způsob.

Když je to právě teď to, co žiju a čím žiju, je těžké uvidět, že je to ve výsledku jedno. Za tři roky může to vaše jíst podstatně hůř než sousedčino, bez ohledu na vaše snahy, protože sebevíc svačinek do ruky nepředělá nervovou soustavu celkově citlivější na struktury, barvy a vůně. A za třicet let to bude úplně stejně jedno jako to, jestli totéž miminko bude mít v šesté třídě na vysvědčení z češtiny jedničku nebo trojku.

• Nemít kontrolu a nevědět, jestli mám pravdu, s sebou může nést takové konotace jako být vydán napospas, být pasivní, být oběť. Může to taky vypadat jako nestarat se, kašlat na to, být laxní.
• Ale můžeme to i přerámovat – nemít kontrolu může znamenat plynout, objevovat, být zvědavý. Může to znamenat ponechávat si prostor pro skutečné poznání a porozumění.

Samozřejmě, ono se snáz s důvěrou plyne a má nadhled, když jste vyspaní a odpočatí, než když jste v noci čtyřikrát vstávali a půl hodiny pro sebe jste měli naposledy před dvěma týdny.

Kdo má odpovědi

V žádném případě nechci říct, že nemá smysl ptát se vývojové psychologie na to, co je pro které období ve vývoji dětí typické. Objektivní vědění existuje, mnohé dovedeme změřit i zobrazit v mozku. Víme, že vývoj člověka s sebou nese typické milníky a období, a mnohému už rozumíme na biologické úrovni z hlediska vývoje nervové soustavy.

A tak je velmi dobré podpořit sám sebe věděním, že když vaše dvouleté dítě půl hodiny ječí kvůli zlomenému banánu, je to normální. Když vás tříleťák uhodí, neznamená to, že z něj v dospělosti bude násilník. Když nejste schopní donutit třináctiletého syna, aby si uklidil v pokoji, přestože v deseti to uměl, nejste kvůli tomu špatní vy ani on. Když je puberťák na ránu, je to tím, že se mu přeskládává mozek.

Mnoho knih a kurzů pro rodiče tak může být skutečně velmi užitečných: když nás informují o tom, co všechno je běžné, čím děti mohou procházet, jak jinak je možné si vysvětlit jejich chování než tak, že nám chtějí ničit život, nebo že my jsme monumentálně selhali v jejich výchově. Rozumíme poměrně dobře tomu, co děti obecně potřebují – lásku, přijetí, bezpečí, dobrý vztah. A že jim můžeme velmi uškodit týráním, nezájmem, ponižováním, násilím.

Je to podobné jako třeba u seberozvojových kurzů. Můžete tam načerpat inspiraci, pobavit se s ostatními o hlubších tématech, lépe sami sobě porozumět. Navíc tak nějak obecně víme, co nám jako lidem dělá dobře. Návod na svůj vlastní život ale nevyčteme zvenčí a nikdo nám ho neřekne. Musíme ho sami vytvářet. Myslím, že u dětí je to podobné. Není od věci si občas něco přečíst, ale pak se vrátit ke spolubytí s tím vlastním.

Rodičovské zkušenosti mohou existovat v odlehlých vesmírech. Sama mám děti dvě a mít jen to mladší, neměla bych ani ponětí, jaké je mít naše starší. Ty velké věci platí: obě potřebují lásku a vztekají se, že fyzika nefunguje zcela podle jejich představ. Ale jedno nespalo a druhé spí, jedno nejedlo a druhé jí. Jedno nezvládá být od rodičů, druhé chytí babičku za ruku a prohlásí já ci ven, babi.

Jsou každé jiné. Úplně jako lidi. Nevíme, jakou rodičovskou zkušenost má kamarádka. Ona neví, co žijeme u sebe doma. Kéž bychom na to dovedli víc myslet, dovolili si v rozhovorech především nevědět a zajímat se – a taky se uměli zastat své vlastní cesty.