Dítě jako zbraň

Přizpůsobuje se světu, ve kterém žijeme. Světu bez jasné šablony, na kterou bychom se mohli spolehnout, která by nám nabídla opěrné body s jednoznačnými pokyny jak, kdy a co udělat.

Místo této konejšivé kulturní jistoty k nám doléhá zmatený informační šum, který je často směsí protivně protichůdných rad: „Střídavá péče je pro dítě stresující!“ versus „Otec i matka by se měli i po rozvodu na výchově dítěte podílet stejnou měrou!“

V dnešním světě jsme odsouzeni ke svobodě. Můžeme být zmateni, ale musíme si vybírat. Stojíme před řadou existenciálních otázek. Odpovědi jsou nejasné. Kdesi v dálce se leskne růžový ideál dvou rozesmátých dětí z reklamy, zlatého retrívra, domečku z cihel a hodného partnera až na věky věků. Všednodenní realita se však téhle umělohmotné dokonalosti bezcitně posmívá a odtlačuje ji na periferii do říše snů. Polovina rozvedených párů je těžkotonážní zbraň. Dost možná, že právě vy a vaše děti nejste součástí oné nasládlé skvělosti. Možná jste se dramaticky rozvedli a teď jste pod ustaraným dozorem všemožných tetek, které hořekují nad osudem vašeho dítka, zatímco ono si, bez známky stresu, vesele frčí svoji mladickou jízdu. Nebo se naopak všichni lhostejně stáhli a zatímco kolem vás studí nezúčastněné ticho, uvnitř jste plní hořkých otazníků.

Dobře zvládnutý rozvod není životní selhání. Naopak otevírá cestu k harmoničtějšímu vztahu s otcem/matkou našeho dítěte.

Rozvod většinou není součástí tužeb a plánů. I když už ho nepovažujeme za fatální neštěstí, která natrvalo zdevastuje život náš a našich dětí, stále ještě bývá vnímán jako veřejné potvrzení toho, že se něco nepovedlo. Že jsme zkrachovali v jednom z našich důležitých životních projektů. Co když to tak ale není?

Co když naopak dobře zvládnutý rozvod znamená, že jsme sami sebe ušetřili plytkého degenerování ve vyprázdněném a mrtvém manželství, že jsme byli schopni dát sbohem nenávistným hádkám beze smyslu? Že jsme na sebe přestali plivat zklamání, a tím otevřeli cestu k harmoničtějším vztahům s otcem/matkou našeho dítěte? Jestliže se rozvod stal předzvěstí vyvěšení bílé vlajky smíru, pak na sebe můžeme být právem hrdí. Jak totiž ukazují stohy výzkumů, to, čím dítě nejvíc trpí, není rozvod sám o sobě, ale právě neustávající rozepře jeho rodičů. Při smolení své bakalářské práce jsem se prokousávala tunami textů z rozličných světadílů a došla k následujícímu závěru: Nejrizikovější na rozvodu je to, že nesplní svou funkci.

Partneři se stávají ex‑partnery a všechny upatlané a bolavé emoce, jež patří do této škatulky, by měly časem být konejšivě odváty do říše minulosti. Zároveň však ex‑partneři zůstávají propojeni skrze své děti. A na to by NIKDY neměli zapomínat. Pro dítě je skvělé, když jsou jeho rodiče i nadále schopni spolupracovat, sdílet a vycházet si vstříc ve všech oblastech, které se ho týkají. Oddělit dimenzi partnerskou a zároveň nadále vyživovat rodičovský vztah je však nesmírně těžké. Podle údajů z výzkumu J. B. Kellyho z roku 2007 můžeme polovinu rozvedených manželů charakterizovat sice příjemným klidem zbraní, avšak zároveň umrtvením rodičovské spolupráce.

Tyto dvojice dost možná úspěšně  odžily svůj nevydařený vztah a jako pár se jeden od druhého dokázaly odpojit, ale už se jim nepovedlo pokračovat ve sdílení v rodičovských rolí. Moc nekomunikují a nijak zvlášť nespolupracují.

Třicet procent rozvedených manželů naopak zvládne obě zdánlivě protichůdné výzvy: oddělí se jako partneři a zároveň zůstanou ve spojení jako rodiče.

Pro jejich děti je pak snadné se novému uspořádání přizpůsobit – neztrácejí totiž ani jednoho z rodičů a současně nejsou vystaveni protichůdným výchovným tlakům a požadavkům.

Dvacet procent ex‑partnerů naopak promarní příležitost k ukončení konfliktu. Rozvod je pro ně předehrou k nikdy nekončící bitvě. Děti jsou zapojování jako nedobrovolní pěšáci, poslíčci nenávisti, nástroj moci a ovládání. Zatímco jsou nuceny zraňovat, sami jsou fatálně zraňovány. Pojďme se podívat, jak můžou tito rodiče svým dětem ublížit.

Konflikt loajality

Dítě, které bylo nedobrovolně zapojeno do rozporu svých rodičů, je zmatené. Chaoticky na něj dorážejí rozhořčené emoce jeho rodičů, pletou ho protichůdné informace a znejisťují nevyslovené požadavky k loajalitě.

Část dětí nevědomě volí strategii, která jim umožní odhodit nesnesitelné břemeno, odstranit rušivé tóny a odpočinout si v černobílé pravdě jednoho z rodičů.

Udržet si v takto vyhrocené rodinné atmosféře vztah k oběma rodičům vyžaduje neustálou konfrontaci s vnitřním zmatkem i s vnějšími tlaky, podrobení se vysilující krizi loajality, úzkosti a nejistotě. Je velmi vyčerpávající takovou situaci dlouhodobě snášet. Do určitého věku na ni dítě ani není kognitivně připravené.

Celá tato nesrozumitelná míchanice v něm může vyvolat stresující pocit, že musí zaujmout pozici soudce a rozhodnout se, kdo je ve sporu jeho rodičů viníkem, kdo zapříčinil všechna trápení, kterými prochází.

Proto část dětí pod vlivem okolností a v souladu se svými osobnostními charakteristikami a vývojovým stupněm nevědomě volí strategii, která jim umožní odhodit nesnesitelné břemeno, odstranit rušivé tóny a odpočinout si v černobílé „pravdě“ jednoho z rodičů. Děti úzkostlivé, ustrašené, závislé a s emočními problémy jsou nejčastěji oběťmi syndromu zavrženého rodiče.

Přednáška 24. října 2024