Diskuse jako terapie

Nemám nyní na mysli internetové poradny včetně té zdejší na Psychologii.cz, ve kterých se k psychickým obtížím čtenářů vyjadřují psychiatři, psychologové, psychoterapeuti, koučové či poradci. To, o čem chci psát, se spíš blíží diskusím pod těmito dotazy.

Pokud vznesené téma zaujme lidi, kteří se potýkají s něčím podobným, začnou si vyměňovat zkušenosti, vzájemně se podporovat, nabízet tipy, rady, někdy ovšem také zpochybňovat, kritizovat, srovnávat. Nová kvalita, která takto vzniká, potom v něčem může připomínat terapeutickou komunitu anebo svépomocnou skupinu.

Fungování svépomocné skupiny

Pro člověka, který hledá na internetu pomoc od lidí, kteří se potýkají s podobným problémem, je velkou výhodou dobrá znalost angličtiny. Můžeme najít nepřeberné množství anglicky psaných fór zaměřených jak obecně (např. na duševní zdraví), tak i velice úzce (např. skupina pro rodiny, kterým zemřelo dítě). Interakce na těchto sítích začala v posledních letech zajímat i výzkumníky.

Psychologové z University of Calgary pod vedením profesora Toma Stronga zkoumali například online komunity nabízející pomoc gamblerům. Objevili procesy, které jsou velice podobné těm v živých svépomocných skupinách.

• Šlo například o výsostné postavení starších členů komunity, kteří usměrňovali formu a obsah příspěvků nově přihlášených.
• Podobně jako ve skupinách Anonymních gamblerů i na online fórech bylo aktivně podporováno sebeodhalování, vyprávění extrémních zkušeností a zážitků, stejně jako příběhů všedního dne.

Web, který Kanaďané zkoumali, by se dal označit za profesionální on‑line komunitu. Taková skupina má střídající se moderátory, vlastní etický kodex, jasná pravidla pro přijímání i vylučování členů. Také je zajištěno, aby na první příspěvky nových členů vždy někdo zareagoval, a to nehodnotícím způsobem, zároveň aby přidal vlastní zkušenost.

Rozjet takovou skupinu vyžaduje samozřejmě alespoň jednoho člověka, spíše však tým lidí, kteří se o průběh diskusí starají. Postupně tyto role mohou přejít na další členy, kteří se posunuli do „služebně starších“ pozic.

Spojuje nás problém

Většina nástrojů pro získávání online podpory má daleko jednodušší podobu a využívá často již existující sociální sítě. Takové můžeme najít i v češtině. Jedna z mých klientek se například často zmiňuje o facebookové skupině s názvem Deprese. Je pro mě velice zajímavé poslouchat, jak zaujatě mluví o příbězích různých členů skupiny, které v životě neviděla, ale na kterých jí evidentně záleží.

Uvědomuji si, jak důležitá je pro člověka vzájemnost. Jak podstatné je i v těžkých životních obdobích mít možnost být také někomu užitečný, nápomocný. Ještě jinak řečeno, být nejen příjemcem, ale i poskytovatelem pomoci.

Hranice mezi tím, kdy jde o vzájemnou podporu v určitém životním stylu (například sebepoškozování) a kdy jde o podporu při zotavení z psychických potíží, může být tenká.

Pro funkčnost a smysluplnost těchto nástrojů online podpory je však zásadní, aby hybatelem takovýchto fór byl člověk, který patří do „cílové skupiny“. Někdo, kdo na základě vlastní zkušenosti věří, že rovnocenná a vzájemná pomoc lidí se stejnou potíží má smysl, a kdo je zároveň ochoten věnovat spoustu času a energie do odpovídání prvním členům, rozesílání pozvánek a případně i tvorby pravidel.

Podle letmého prohlédnutí skupiny Deprese na Facebooku se mi zdá, že přesně takovým člověkem zakladatelka skupiny je. Jak píše: „Tyto stránky jsem vytvořila pro nás všechny, co máme zkušenosti s depresí. Chtěla bych pomoci desítkám, stovkám, tisícům lidí, kteří mají problémy s depresí, a to hlavně proto, že já sama s ní mám bohaté, praktické zkušenosti, deprese mi vzala maminku. Rozhodla jsem se bojovat a snažit se zabránit tomu, aby tato nemoc nadále ničila lidské životy, ba je dokonce brala.“

Blogování jako terapie

Přednáška 19. listopadu 2024